Čína 2017/2018

29. prosince 2017 v 5:59 | Le Chou
27. a 28. 12. - A je to tady opět! Zelí jede do světa opět s Filharmonií Brno a bude se snažit i něco málo poznat, nejen koncertovat... Nutno dodat, že tentokrát nadšení před cestou takřka nulové, neb kdo by chtěl nechávat doma Anetku s Elenkou, navíc těsně po svátcích a přes Nový rok...

Ráno jsem vstával před čtvrtou a po rozloučení jsem jel
autem z Ranče na vlak do Štramberka (odjezd 4:18!!!). Z Brna odjezd busem s filharmoniky v 8:00, ve Vídni jsme byli po desáté, odbavit se, ve 13:00 odlet s Aeroflotem do Moskvy. Tam jsme měli asi 3 hodiny čas, našli jsme si letištní ruskou rychlorestauraci, kde jsem sidal boršč a Sibirskaju Koronu (pivo). Teda dvě. ;-) V 17:15 jsmě měli letět, ale drželi nás na dráze skoro hodinu, pak však šup směr Peking. Nohy jsem měl totálně usezené, kdykoli jsem si je chtěl natáhnout do uličky, tak mě buď někdo kopnul, když šel kolem, anebo mi letuška vozíkem bourala do kolen. V 9:20 jsme přistáli v Čínské lidové republice a po imigračním a vyzvednutí kufrů přejezd z terminálu 1 na terminál 3, který byl postaven nově v roce 2008 díky olympiádě. Měli jsme čas asi 6 hodin, směnil jsem peníze (1 juan cca 3,40 koruny) a po odevzdání kufrů jsme šli na oběd do nějakého čínského bistra - polívka s nudlemi, vejcem, řasou, zeleninou a dvěma plátky bůčku byla moc dobrá, pak ještě pivo v kavárně a v 16:20 s Air China přelet do města Hohhot. Po sedmé večer jsme byli na hotelu, čili po 32 hodinách jsem docestoval na místo. Měli jsme nachystanou večeři, čínská recepční mě přihlásila na cenzurovaný internet (strejda google, facebook a odnože např. těchto dvou zde nefungují bez VPN, které jsem si nezřídil, bo se mi asi nechtělo), čili komunikuji přes čínskou sociální síť We Chat (to je jako WhatsApp) a kupodivu to funguje. Posun času je zde 7 hodin. Po večeři jsme šli v sedmi lidech do mongolské restaurace (Hohhot leží v oblasti Vnitřní Mongolsko) na pivo. Náš manažer mluví čínsky, tak nám hodně vyprávěl a objednal i nějaké moc dobré jídlo - takové ty knedlíčky plněné jehněčím masem, dali jsme si i nějakou jejich 40% kořalku a před půlnocí jsem šel spát. Snad jsem oklamal tělo a jet leg se nedostaví. Mám pocit, že jsem pro to udělal maximum, neb jsem ihned usnul.

29. 12. - Tak jsem se asi přecenil, respektive spolubydlícího Juliána, který šel prý spát ve 20:30, čili mě vzbudil před čtvrtou, když si poustěl počítač. Ale ještě jsem pak usnul a v devět byl na snídani. Opravdu masakr výběr, včetně tradičních čínských a mongolských jídel. Po snídani jsme se vydali na procházku v asi slunečném, ovšem smogu plném, dni po okolí. Cílem byl jakýsi chrám, který byl však zavřený, teplota kolem minus deseti, ale bez jakékoli vlhkosti vzduchu to docela šlo. Viděli jsme, jak zasněžují dostihový ovál, sochu Cingis Khana na koni, cesty plné aut a elektrických motoreček, obrovské bulváry, malé uličky. asi po dvou hodinách jsme si mávli na taxík
a za asi 40 korun se dostali zpátky na hotel, kde jsme měli dokonce i vydatný oběd. Po obědě jsme se šli podívat kolem hotelu - přecházeli pětiproudou silnici a došli jsme na místní trh, který sestával z malé uličky, špinavé a jednoduché, kde jsem si koupil rukavice za pár korun a fotili se s prodavači. Těžko říct, jestli jsme byli větší atrakce my pro ně, anebo naopak... Odpoledne jsme jeli na koncert do monumentální haly. Těžko srovnávat čínské a japonské publikum po jednom koncertě, ale tady chrchlají, kašlají, telefonují v jednom kuse i během produkce... Večer jsme šli ještě do mongolské restaurace, kde jsme do nepálivého a pálivého vývaru vkládali na špejlích napíchnuté pochutiny, např. různé kůže, vnitřnosti, pařáty, křupky apod. Já tedy spíš to libové. No, zážitek fajn, zítra zpátky do Pekingu...

30. 12. - Ráno po snídani odjezd na letiště, kde jsme kvůli očekávané zácpě (začínají jim tu prázdniny) jeli zbytečně brzy a pak čekali tři hodinky v hale na odlet do Pekingu. I když je pravda, že kontroly tady měli obvzláště důkladné a zabraly dost času. Zkrátka po čtvrté jsme dosedli na letišti v hlavním městě Číny a v šest byli na hotelu Hilton, kde jame následující dvě noci ubytovaní. No, čekal jsem, že mi Paris vezme kufr, ale marně. ;-) Po sprše jsme měli víceméně organizovaný výlet do místní restaurace (byla nás asi polovina - 32 lidí) na - no hádejte - na pekingskou kachnu. U kulatého stolu nás sedělo deset a bylo to moc fajn. Stolování, porcování a papání opravdu zážitek, leč dvě byly pro náš stůl jaksi málo. Čili jsme z jídelního lístku nakonec objednali dalších deset různých jídel (např. hovězí jazkyk, beranní žebírka, krevety, masové kuličky, nudle apod.) a to už bylo pro nás dost, vlastně až příliš. Ale vypořádali jsme se s tím, k tomu nějaká piva, aby papu slehlo. (Pozn.: V číně prý velmi funguje systém shareování, čili všichni u stolu neustále ochutnávají a jí vše, co je na stole. Dokonce i pivo se otevírá po jednom a rozlévá se všem...) No po jídle na hotel a spát.

31. 12. V deset ráno po vydatné snídani jsme jeli s bicisty do sálu The Great Hall of People, který je nejen monumentální, co se velikosti týče, umístění (Náměstí Nebeského klidu - to je největší na světě), ale také se zde konaly a konají sjezdy nejvyšších představitelů místní vlády. Vstup do budovy není jednoduchý, celkem tři kontroly podle pasu a prohlídka zavazadel přes skener jako na letišti. Budova má tři sály a do tohoto největšího se vejde 10000 lidí! Po krátké prohlídce jsme se vydali na tříhodinovou procházku do Zakázaného města, podle kterého je postavený celý Peking - jakože je to střed města, kolem něj v pravidelných ulicích se rozprostírá moderní megapole. Vše začalo tím, že jsme museli přes pasovou kontrolu, poté přes skener. A už jsme byli v Zakázaném městě, které sestává z více než 800 budov, připomínající chrámy. Vystáli jsme frontu před dalším skenerem a u něj nás paní poslala do jiné fronty na lístky. Pak do téže fronty ještě jednou. Nutno dodat, že tam s námi byla spousta lidí. Nedokážu odhadnout kolik, ale určitě během dne deseti tisíce. Bylo to fajn, krásný slunečný den, mrazivo, dlouhá pěkná procházka, několik focení s Číňany, kteří o to požádali. Jsem tu nejvyšší, ostatní z naší pětičlenné skupiny mě alespoň pěkně viděli a neroztrhli jsme se. Cestou zpátky jsme šli přes Náměstí Nebeského klidu, které smutně vstoupilo do dějin násilným potlačením nepokojů. Všude jsou kontroly, vojáci, ale asi lepší, než kdyby se někdo chtěl pokusit třeba o nějaký atentát... Jen je to zdlouhavé a časté, což trošku otravuje. Pak opět přes trojkontrolu do sálu na zkoušku na večerní koncert, který se v tomto sále koná po 26. ku příležitosti nového roku, který zde paradoxně neslaví. Po zkoušce jsem vyběhl se dvěma kolegy na střechu budovy a vyfotil náměstí ze střechy. Při návratu do zákulisí jsme však narazili na chlapce v uniformách, kteří nás za žádnou cenu nechtěli pustit dolů. Zřejmě dostali rozkaz a bylo to dost nepříjemné, neb tady pochodují jakékoli skupiny mužů, nejen vojáci. Nakonec nás díky nějakému čínskému člověku, který uměl anglicky, narozdíl od nich, asi po deseti minutách opravdu pustili. Fotky pěkné, zkušenost s místními hlídači k nezaplacení. Chudáci kluci. Na koncertě bylo přes 6000 diváků! Poté jsme jeli na hotel a šli si připít do blízké restaurace, zase snědli moc dobrého jídla a bavili se asi do půl třetí. Jen mi chyběli mí nejbližší. Alespoň jsem se spojil s Anetkou a chvíli s ní mluvil a popřál vše dobré do nového roku, ve kterém já už byl a naše matička země ještě pár hodin ne. Rok 2017 byl pro mě kratším, 2018 zřejmě bude o 7 hodin delší. ;-) Vše dobré vám všem!!!

1. 1. - Ráno jsme měli odjezd na vlak již v 7:30 ráno, čili jsem stihl ještě zavolat Anetce a popřát vše nejlepší k narozeninám chvíli po půlnoci. ;-) Na nádraží v Pekingu opět kontroly, bez pasu a lístku, který je právě na číslo dokladu, zkrátka není šance se nejen dostat do budovy, ale ani kamkoli odjet. Měli jsme asi dvě hodiny času do odletu, tak jsem si zašel na nějaký vývar s nudlemi, trošku mě to rozebralo, neb jsem toho opravdu moc nenaspal. Po nástupu do rychlovlaku (max. rychlost 300 km/h, kterou si udržoval), jsem si dal zmrzlinku, pozoroval krajinu a nakonec i zdřímnul. Přijeli jsme do města Taiyuann, ve kterém žije přes 4 miliony lidí. A zejména v panelácích, neb tolik jsem jich dosud neviděl a zřejmě ani neuvidím. Neustále se staví nové, vyšší, jeřáby by se nedaly ani spočítat (Odhadem stovky, a to fakt nepřeháním.). Ubytovali jsme se a měli asi dvě hodiny čas před odjezdem na zkoušku, tak jsme se šli projít. Zde běloši nejspíš často nejezdí, tolik údivných pohledů, zastavujících se lidí a koukajících bytostí jsem na tomto turné ještě nezažil. Šli jsme různýmk uličkami kolem pouličních prodejců a hle - najednou zoo. Připomínám, že jsme šli stále mezi megabloky megapaneláků! U pokladny jsme se domlouvali přes telefon, nakonec nás pustili - našim cílem bylo v omezeném čase jediné zvíře: panda. Měli tam dvě a byly super! Pak jsme spěchali zpátky na hotel, abychom stihli odjezd, tak jsme si vzali taxi. (Tady jsou taxíky oproti nám velmi levným způsobem přepravy (cca 6 km za 15 juanů, čili asi 53 korun), taxikáři neokrádají, v tomto městě navíc jezdí pouze elektrické vozy.) Po kontrolách v sále jsme odehráli koncert pro neukázněné publikum a po příjezdu na hotel jsme s kluky šli ještě na večeři. Opět věci na špejli, tentokrát bych vyzdvihl zejména první mé ochutnání cvrčka a kobylky. Poté spát, zítra přesun.

2. 1. - Ráno jsme po snídani zamířili taxíkem na jednu z mála pamětihodností, která je ve městě Taiyuaan, dle průvodce, je. Tou je Yongzuo Temple, což je buddhistický chrám, jehož největším lákadlem jsou dvě takřka 60 metrové pagody. Nebyl tam de facto žádný návštěvník a po "povinném" vyfocení se s místními jsme vyšli vnitřkem jedné z pagod až nahoru. No, bylo to zajímavé jít po prudkých, vysokých, úzkých schodech v šeru, kde jsem nahoře rameny otíral zdi. Navíc nahoře není ani vyhlídka, jen malá okŕnka do čtyř světových stran, ale tak - stálo to za to. ;-) Před cestou zpátky na hotel jsme pozorovali tři místní chlapíky, kterak mrskají každý svým bičem a očividně se chodili zlepšovat právě před tuto místní pamětihodnost z let z počátku 17. století. Dnes byl podstatně větší smog, úžasné je, že stejně jako v Pekingu jsou i zde pouze elektrické skůtry (zde navíc i ty taxíky), těžko však říct jestli to má vůbec nějaký efekt. No, alespoň to vypadá, že se snaží a mají nová krásná ekologická auta. Odjezd na vlak jsme měli už v jedenáct hodin a ve 12:45 jsme rychlovlakem (max. rychlost 240 km/h) jsme za tři a půl hodiny vysedali v 610 km vzdáleném bývalém hlavním městě Xi'an. Na hotel (opět Hilton, opět bez Paris ;-) ) až v šest večer, o hodinku později jsme se Uberem nechali dovézt na náměstí Bell Tower (Uber teda oproti taxíku 4 x dražší), odkid jsme pěšky pokračovali k Drum Tower, kde začínala úchvatná Muslimská ulice, kde byly v ulici a v uličkách stánky, kde připravovali nejrůznější pokrmy, nápoje, prodávali koření, porcovali jehněčí, hovězí, na špeklích ryby, mořské plody, masa, zkrátka všeho. Do toho mraky lidí a tržnice, směsice lidí, vůní, smradu... Pár fotek s místními, řekl bych, že jsem asi fakt vysoký bílý. A se zmijovkou na hlavě. :-) Pak zpátky k hotelu a na jídlo, nějakou místní vyhlášenou polévku, kterou vymyslel nějaký kuchař již před dvěma sty lety a stále ji následovníci vaří. Vývar s hovězím a zeleninou, super ochucenou. V noci ještě telefonát domů a na kutě.

3. 1. - Pohled z okna hned poránu na náladě moc nepřidal - smog a poletující vločky sněhu ve větru. No, po snídani jsme se přeci jen čtyři domluvili a šli ven. Centrum Xi'anu je ohraničeno mohutnou hradební zdí a kanálem. My bydlíme uvnitř hradeb kousek od zdi, proto jsme se nejprve vydali k buddhistickému chrámu vně. Po chvíli hledání v sychravém a studeném počasí jsme jej našli a je neskutečné, jak moc jsou schopni historickou památku obestavit paneláky. Jakože nová budova začíná třeba dva metry od střech chrámového komplexu. Ze tří stran. Z té čtvrté je silnice. Po chvíli jsme zamířili zpátky, koupili si lístky a vyšli vzhůru na hradební zeď. Tam jsme si půjčili kola (koloběžky neměli) a vydali se na cestu kolem města. Kolegové se v půlce odpojili, neb spěchali, já ji objel v kose a větru celou, takřka 14 km. No, zážitek fajn, spíše však z pohybu po kamenné historii, výhledy jsou nic moc. Ale stálo to za to. Pak na odjezd do sálu. A začalo sněžit. V průvodci píšou, že je v tomto městě tak velké znečištění, že tu sněží černý sníh... No, dnes to rozhodně neplatí, opravdu je bílý. V Xi'anu je zřejmě velká podpora umění, neb nejen budova sálu, ale i ostatní budovy v "hudební" ulici (opera, dramatické umění, současné drama apod.) jsou nově postavené a v podlouhlém parčíku vyhrává kladická hudba z desítek reproduktorů. K tomu sníh, mnoho zametačů a odklízečů bílých vloček - zkrátka nádhera. Večer jsme šli na večeři v sedmi a opět se přecpali pěkně na noc. Měli jsme játra, rýži, zeleninu, vepřové od páteřní kosti se zelím, černá vejce, plněné knedlíčky a co já vím - no zkrátka mňam. Akorát to vždy trvá dlouho, čili do postele až před druhou.

4. 1. - Ráno jsme měli naplánovaný hromadný výlet na Terrakotovu armádu, zřejmě druhou nejznámější pamětihodnost Číny (po Velké čínské zdi). Ovšem počasí bylo proti - nasněžilo, zmrzlo, uklízeči sněhu tady hrabou a čistí chodníky, nikoli cesty, čili provoz pomalý, takřka nulový. Prý je to největší kalamita v Xi'anu za posledních 20 let. Před polednem jsme se vydali pěšky do muslimské čtvrti na trh. Navštívili jsme Drum tower a muslimskou Velkou mešitu (ani jedno asi nestojí úplně za to, alespoň já jsem z toho moc neměl), pak chvíli na trhu a taxíkem zpátky. Fakt je tu vlezlá zima, zašli jsme naproti hotelu na polévku. Kolem čtvrté jsme vyrazili taxi k sálu do chrámu s Husí pagodou (taxikáři využili situace - žádný taxametr, dopředu čtyřnásobná cena), nakonec jsme však dovnitř nešli, vstupné ná připadalo zbytečně drahé za takovou památku. Po našem posledním koncertě na tomto turné jsme se přesunuli na hotel a deset z nás do restaurace tam, co včera. Byly s námi i místní dvě manažerky, které se o nás (orchestr) staraly. Zítra na výlet.

5. 1. Ráno jsme se rozdělili, část orchestru jela na letiště a na noc na letištní hotel do Pekingu, čtyři z nás (Blanice, Lukáš, Petr a já) jsme se rozhodli ještě využít čas a udělat si výlet. Vybrali jsme doporučené město Luoyang, které je asi dvě hodiny cesty rychlovlakem od Xi'anu. Venku byl stále sníh a led na vozovkách a nejen, že jsme asi půl hodiny marně stopovali taxíky, ale ani v hotelu nedokázali zajistit odvoz na nádraží, tak jsme jeli metrem. Tím začaly naše zážitky všedního dne. Kufry jsme nechali na recepci do dalšího dne a s baťůžky vyrazili. S pomocí jsme si koupili lístky, doslova se natlačili do vagónu a vyjeli. Jeden přestup, jedno vyhození ze soupravy všech lidí a mačkání se do další soupravy, pak přestup (neznačený) a už jsme byli na nádraží. Koupit lístky není nejjednodušší, ale trefili jsme anglicky mluvící prodavačku, takže jsme mohli přes rentgen pasovou kontrolu přejít do hlavní odjezdové haly. Cesta byla fajn, chvíli jsem i usnul, ale zřejmě díky sněhu jel vlak jen 180, čili jsme nabrali asi hodinku zpoždění. Což nevadilo. Na nádraží jsme vzali taxíka a jeli se podívat donedalekého megaparku Longmen caves (Grottes), kde byl asi tříkilometrový okruh podél řeky, největší lákadlo však byly jeskyně, ve kterých jsou stovky (spíše tisíce) vytesaných buddhů, od těch nejmenších, až po 17 metrového. Opravdu to bylo krásné, nejlepší na mimosezóně je stejně to, že nás tam bylo očividně asi o cca 100000 méně, než bývá v létě, soudě dle širokých cest, chodníků a jednosměrnému okruhu. Pak šup na hotel, který byl trošku prázdný, studený, ale my se vzali a nechali se dovézt do staré části města na večeři. Byla dost vlezlá zima, byl jsem rád, že jsme v té pěkné tržní uličce našli hospůdku, kde jsme se opět nadlábli, byla to očividně spíše rybí restaurace, neb jsme měli zejména rybí (kapří) pochutiny. Pak jsme se ještě chvíli prošli a zpátky na hotel. Chvíli jsme poseděli na pokoji a spát.


6. 1. - Před devátou jsme šli na snídani - poprvé jsem nejedl kontinentální, ale místní kuchyni na snídani, čili jsem si dal polívku a vajíčko, na ostatní jsem po ránu nějak neměl chuť. Pak jsme si domluvili týpka, že nás hodí na Shaolin, ovšem začalo sněžit a řidič byl úplně vyklepaný z toho, že sněží, takže to s námi otočil na nádraží. Tam si to rozmyslel a šel nasadit řetězy a že nás tam teda hodí. Domlouvali jsme se přes překladač v jeho telefonu. Asi jsme mu nabídli dost peněž, že si to tak rozmyslel. A to jsme usmlouvali částku o 200 juanů menší, než požadoval. Každopádně jsme jeli očividně do hor, neb sněhu přibývalo a bez řetězů bychom fakt nevyjeli. Sněhu přibývalo, zatímco jsme navštívili komplex s chrámem Šaolinu s věží ze 6. století (jen pár budov přečkalo z tehdejší doby, spíše je vše znovuobnoveno po roce 1928, kdy naposledy vyhořel), podívali se na les pagod (za každého zemřelého mnicha jedna), podívali se na výcvik mladých pokračovatelů, snědli polívku a jeli zpátky do města přímo na nádraží rychlovlaku do Xi'anu. Po dvou hodinách jsme byli na xi'anském nádraží a metrem (tentokrát poloprázdným a bez problémů) zpátky k hotelu. Jídlo v protější restauraci a spát. Zítra odlet.

7. 1. - Tak jsme si přivstali a v 7 ráno po snídani se ještě vydali na Terakotovu armádu, která nám před pár dny nevyšla. Jeli jsme nějakým místním busem, který nemá zastávky, zkrátka láká kohokoli k svezení, i když lidé nestojí u cesty a nemávají. Takový otravný velký taxi vůz. ;-) Kolem deváté jsme byli na místě, slušně sněží, ovšem co bylo nejlepší - žádní turisté. Po kontrole batohů jsme pidlili do obrovského hangáru, který ukrývá vykopávky hliněné armády, jež si nechal zbudovat císař 2000 let před Kristem, aby byl v posmrtném životě připraven na zteč, neb za svého života sice sjednotil Čínu, ale také zlikvidoval miliony lidí, např. stoupence (učence) Konfuscia, a očekával, že jím podrobené národy se proti němu jednou z východu spojí a přijdou. A také přišli, ovšem to už byl císař po smrti (zemřel cestou na ostrov, kde chtěl najít pramen dlouhověkosti. Kždopádně hliněná armáda byla tak dobře schovaná, že ji náhodně objevil až venkovan, který kopal studnu. Kolik tisíc vojáků, koní a povozu se ukrývá na nalezišti, není dodnes jasné, v hangáru č. 1 je však odkryto přes 2000 bojovníků a je to opravdu impozantní podívaná a hlavně silný zážitek umocněný pro nás tichem, neb jsme tam byli de facto sami. Pak šup do naleziště č. 2 a 3 (ta jsou "chudší") a proti houfu turistů i v tomto v pravdě pohádkově zimním počasi jsme se vydali na bus zpátky. Krásný to výlet a zážitek. Zajeli jsme ještě do Muslimské uličky na trh utratit poslední juany, na hotel pro kufry a busem na letiště. Mírné zpoždění do Šangaje, maglev jsem nestihl, pak přes mnoho kontrol a imigrační na let přes Moskvu do Vídně. Pak jsem se odpojil a z Vídně vlakem domů. Viděl jsem toho málo na to, abych hodnotil, ale z toho, co jsem zahlédl a zažil jsem velmi mile překvapený až nadšený. Díky všem za vše! Čína byla skvělá, má své mouchy, ale stálo to za to! Doporučuji zejména kuchyni, která je fakt moc dobrá, žádná české čínské bistro, jak je známe od nás. Předsudky stranou. Pavel


Jedna poznámka - Aeroflot nebrat, vřele nedoporučuju, servis děsný všechny čtyři lety, nepodávají alkohol, neusmějí se...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haňous Frňous Haňous Frňous | 8. ledna 2018 v 14:51 | Reagovat

Dík za hezké počteníčko a hlavně, že jsi v pořádku zpět!

2 Martin Martin | 9. ledna 2018 v 14:33 | Reagovat

Ty jo, parada, to jsi tam toho stihl dost! Teda ale ze vas tam neobsluhovala Paris, to je teda vrchol!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama