Listopad 2015

Japonsko 2015

2. listopadu 2015 v 13:49 | Le Chou
28.10. - Tak je to opět zde a já se hlásím již popáté za poslední dekádu z Japonska! Je to znovu díky hudbě, znovu s Filharmonií Brno a já pevně věřím, že následující tři týdny bude stále co objevovat nového a záživného nejen pro tento blog, ale i pro mě samotného zde na dalekém východě!

Ráno v pět se se mnou Anetka rozloučila při odjezdu autobusu do Vídně, kam jsme po půl deváté dorazili na letiště, odbavit kufr a dvě koloběžky a hurá do letadla směr Frankfurt. A hned první překvapení - při nástupu do letadla jsem se potkal s Jorgenem! Prohodili jsme pár vět cestou do stroje a pak chvíli i ve Frankfurtu, kde on měl jednání a já přestup na další letadlo. Super překvapení. :-) Po jemném obědě párků a preclíku s pivem jsme se přesunuli do stroje směr Tokio a vstříc takřka dvanáctihodinové cestě.

29.10. - V letadle se mi podařilo krom shlédnutí několika filmů i usnout (díky Lukáši za půlku Neurolu), ale byl jsem slušně dolámaný, nějak moc místa v Lufthanse v ekonomické třídě nebylo, každopádně po deváté místního času jsme vystoupili z letadla na letišti Narita v Tokiu. Koloběžky dorazily v pořádku, jsem spokojený. Na letišti jsme se asi hodinu zdrželi, neboť důslední Japonci potřebovali zkontrolovat všechny nástroje, které si s sebou do letadla brali někteří muzikanti, za hodinu a půl dlouhou cestu autobusem jsme již vystupovali u hotelu Metropolitan v tokijské čtvrti Ikebukuro, tady bude na krásných asi 12 dní náš "domov". Chvíli jsme čekali na klíče, pak sprcha a hurá do města, abychom neusnuli a snáze se vypořádali s posunem času, který je zde 8 hodin dopředu, čili dnes již znamená pro Čechy zítra. :-) Šel jsem s bicisty a Blankou, s námi šla i nová bicistka, která je z Japonska, ta nás vzala do sushi baru, takže to bylo moc fajn, hned první den jsme se krásně nacpali výbornými kousky syrových ryb na rýži, potom jsme bloumali dále, byli jsme v kavárně, potom v obchůdku a nakonec šli ještě na pivo, aby se nám lépe spalo. Našli jsme nějakou milou hospůdečku (těch je tu asi milion na kilometru čtverečním), kde reklamní poutač hlásal nízkou cenu a několik znaků. Objednali jsme si podle obrázku a paní nám místo piva donesla nějaké jikry v lilku, potom na nám vysvětlila (japonsky), že je to menu (díky slovíčka menu jsme to pochopili), že musíme sníst tento pokrm a pak bude to pivo za cenu 280 jenů. Bylo to fajn, já jsem chvílemi krásně usínal, ale pak jsme se přesunuli na hotel a před půlnocí už jsem zabíral. Paráda.

30.10. - V noci jsem se probudil vyspaný pouze o půl třetí a pak v šest, ale vždy jsem s úspěchem ještě zabral a o půl osmé mě probudil budík, v osm jsme vyrazili na náš první výlet do města, respektive do čtvrti na východě Tokia, kde je muzeum sumó. Tam jsme dorazili ve skupince pěti lidí, šli do muzea, já jsem si vyřídil na kartičku univerzity studentskou slevu (stačilo jim slovo univerzita) a šli jsme dovnitř. Bylo to muzeum Edu, což znamená Japonska, od počátku až do současnosti a bylo to opravdu pěkné, byla tam spousta skupinek školáků a celkově moooc lidí. Asi za hodinu jsme vyšli ven a našli muzeum sumó, do kterého jsme původně šli. To bylo zdarma, ale nic moc v něm nebylo, hlavně tedy fotografie Yokozun sumó - čili vítězů tohoto sportu. Bylo to v aréně, ale v příštích dnech se naneštěstí žádné zápasy nekonají. Po malém obědě jsme vyrazili do čtvrti Asakusa, kde jsme se s bicistou Petrem oddělili a jeli na koloběžkách k tokijské věži, která je asi rok otevřená a dá se nechat vyvézt výtahem do 450 metrů. Cestou nás zastavil nějaký Singapurčan, který se ptal na koloběžku, že by ji chtěl, ale pak jsem mu řekl cenu, tak si na mě vzal mail, že určitě napíše… Tak to jsem zvědav. :-) Tokijská věž je opravdu krásná věž, kde je v útrobách i akvárium a všemožné obchody, my jsme neměli moc čas, ale aspoň jsme zjistili cenu za výstup nahoru a vydali se zpátky. Ještě nás zastavili dva mladí lidé s kamerou, že chtějí udělat rozhovor s cizincem o japonské kultuře, ale když jsem mu řekl, že jsme přijeli teprve včera, tak se jen usmál, projel se na koloběžce a my upalovali směr chrám v Asakuse. Tam jsme udělali pár fotek, projížděli jsme po chodnících a ulicích plných lidí, potkali jsme rikši - nevím, jak se jim tady přesně říká, ale tahají to takoví chlapci v prstových botách, je to místní tradice. My se vydali směr Ueno, kde jsme nasedli na vlak a hurá přes půl města do čtvrti Shinjuku, odtamtud jsme se vydali na koloběžkách do budovy Tokyo Opera City, kde jsme měli od pěti hodin zkoušku. Zkoušeli jsme do osmi a pak jeli zpátky na hotel. Jeli jsme podél trati, ale asi za půl hodinky jsme zjistili, že jsme špatně, koukli jsme do mapy a zjistili jsme, že se trať dvojí a my jeli na druhou stranu. Ale nijak to nevadilo, jen mi byla trošku zima, neboť jsem měl na sobě pouze kraťasy a tričko. Ale vše jsme zvládli, přijeli jsme kolem desáté na hotel, pak jsme šli na jídlo do nedaleké restaurace, kde jsme měli na špejlích různá masa, pak zpátky na hotel. Krásný to den.

31.10. - Ráno jsem si přispal do devíti, asi ještě nejsem "přetočený" na místní čas, projeli jsme opět s Petrem Ikebukuro, nastoupili na vlak a na Shinjuku, tam jsme chvíli pojezdili po místních obchodech, Petr se snažil prodat flexaretu, kterou přivezl od nás, ale neúspěšně. Pak opět asi patnáct minut kolem mrakodrapů do Tokyo Opera City, kde jsme měli zkoušku a od dvou hodin koncert - hráli jsme tři symfonie od Dvořáka, končili jsme až před pátou, ale ty ovace se prostě neomrzí, Japonci jsou skvělí… Pak jsme se opět ve stejném složení jako včera vydali na Shinjuku pěšky a narazili na uličku, kde byly restaurace tak 2 x 5 metrů a bylo to včetně kuchyně tak pro šest až 10 lidí, na ulici to vonělo, prostě super. Byl jsem tu už minule, prošli jsme to a když jsme nenašli volné místo pro pět lidí, vydali jsme se nedaleko, kde jsme vstoupili a ochutnali opět výbornou krmi, plátky různých mas a omáček jsme si sami grilovali na stole, prostě mňam. S bicistou Radkem jsme vyjeli, ostatní šli na vlak, tentokrát jsme jeli správně a asi za 20 minut byli na hotelu. Inu, kdyby nebylo toho hraní, tak by to mohl být docela fajn výlet. :-)

1.11. - Tak a je tu listopad. Opět se mi moc nechtělo vstávat, dnes další koncert, dopoledne sice volné, ale je neděle a obchody tu otevírají o poznání později, tak jsem se jel alespoň projet po Ikebukuru, kde bydlíme, bylo nádherné slunné ráno, před jedenáctou jsem vyšel z Yamahy, kde jsem koupil nějaké noty, hup na hotel, tam jsem již viděl, že se kolegové řadí k odjezdu opět do Tokyo Opera City, já se jen šel převléct, vyzvedl jsem Petra a jeli jsme na koloběžkách. Je to 6,5 kilometru, ale prodírání mezi lidmi je mnohdy docela záživné, cestou jsme obdivovali mrakodrapy a už víceméně najisto jsme jeli za naším cílem. Po koncertě jsem se nechal vyvézt výtahem do 60 patra, kde byla vyhlídka na město v jednom z "dvojčat" na Shinjuku, a konečně jsem uzřel už z Tokia Mt. Fuji, byť byla hodně v oparu a chvílemi jsem si říkal, jestli jsem si ji tam náhodou nevysnil, ale i ostatní lidé ji viděli, takže na popáté úspěch, mám radost. Pak jsme jeli s Blankou na koloběžkách na hotel, zastavili jsme se na tři špejle s masem na Shinjuku a dojeli na hotel, kde jsme měli sraz s kluky a šli na sushi, tentokrát někam jinam. Bylo nevídané, že v tomto japonském fast foodu bylo několik lidí, kteří dokázali spořádat za deset minut tolik krmě, prostě jiný kraj… Ale bylo to úžasné! Pak na hotel a spát.

2.11. - Dnes jsme chtěli jet na výlet do nedalekých zahrad a zábavního parku, ale plány nám zhatil docela hustý déšť. Kluci bicisti se tedy na cokoli vykašlali a váleli se, mi to přišlo líto, tak jsme aspoň s Blankou vyrazili na návštěvu akvária, které je v nedaleké budově na Ikebukuru, zajímavé je, že je přímo součástí mrakodrapu o 60 patrech, samotné akvárium asi v desátém a jak jsme tam přišli, byla lachtaní show pod širým nebem - bylo docela zvláštní vidět zvířata mezi mrakodrapy uprostřed zástavby. Vevnitř pak měli obrovské akvárium, kde jsme také zastihli show (spíše pro děti) krmení všech různých ryb, pak mořské vydry, spousty živočichů jsem viděl úplně poprvé, nejvíce mě asi překvapil obrovský japonský krab. Koukli jsme ještě na tučňáky a pak zpátky přes oběd v Yoshinoyi na hotel, odjezd na koncert byl brzy odpoledne. Jeli jsme hrát do Chiby, což je asi 22 km od hotelu, na dívčí internát (hráváme tam pokaždé), holky měly spíše haló z nás než ze samotné hudby, ale to nevadí. Pak zpátky, večeře v sushi baru, pivo v pivním baru a spát.

3.11. - Ráno jako malované, krásné sluneční paprsky osvětlovaly Tokio a slibovaly pěkný Fukusijawy, dnes byl státní svátek kultury. Ráno jsem jen stihl zajet do obchodu, podívat se na náměstíčku na vystoupení bubeníků a pak na odjezd. Před koncertem jsem měl asi hodinu čas, vzal jsem koloběžku, zajel do nějakého parku a pak k moři, které bylo asi 5 km vzdálené (podle cedule), na pláži byla spousta lidí, létali tam nějací velcí dravci, zaslechl jsem někoho mluvit o orlech, ale kdoví. Prstem jsem zkusil teplotu vody, udělal pár fotek a jel zase zpátky. Po koncertě jsme měli od dirigenta a sólisty občerstvení (whisky, ale nedal jsem si) a návrat na hotel. Měl jsem hlad jako vlk, šli jsme tedy přes obchody do sushi, pak se potkali s dalšími kolegy a dali si jedno nedobré a drahé pivo na stojáka. Zítra volný den. Jen mi tu chybí má předrahá ženuška.

4.11. - V deset ráno jsme byli domluveni, že se sejdeme na recepci bicisti, Blanka, já a paní ředitelka (kluci s ní jeli koupit nějaké bicí a ona měla filharmonickou kartu pro tyto účely), jeli jsme na Ueno, čtvrť, kde je spousta obchůdků, obrovský park, tržnice, tam jsme chvíli pochodili, pak jsme se rozdělili a já jel s Blankou na koloběžkách na Tokyo Sky Tree Tower, kde jsme si připlatili za rychlejší frontu (nečekali jsme) na výtah a vyjeli až nahoru, čili do 451 metrů, kde byla super vyhlídka na Tokio a přilehlé okolí, počasí bylo skvělé, ale opar v dáli, který znemožnil výhled na hory, byl také takovou jistotou, ale Mt. Fuji jsme při velkém snažení zaostřili a zahlédli. Bylo to opravdu pěkné, výhled rozhodně lepší než v Dubaji z Burj Chalífa, kde jsme byli v červenci s Anetkou. Pak jsme jeli přes Asakusu (chrám, uličky plné prodávajících, pasáže jídelen a obchodů, rikši) zpátky k Uenu, kde jsme měli sraz s kluky. Dal jsem si v kavárně čokoládu a nějaký zákusek, neb jsme měli chvíli čas, pak se setkali s kluky a Blanka odjela s paní ředitelkou na jednání kamsi na Shibuyu, my s kluky zašli do indické restaurace, nacpali jsme se a pak jeli metrem na Ginzu do Yamahy, kde jsem koupil nějaké noty a přes prý nejrušnější křižovatku světa jsme jeli vlakem na Shinjuku, kde jsme v Odakyu cestovní kanceláři objednali lístky na páteční výlet do Hakone, kdy máme opět volný den. Byli jsme úspěšní, vyměnili jsme pak peníze a za odměnu si koupili na stojáka pivo a já jel s Petrem na hotel na koloběžce, Lukáš vlakem. Na hotelu jsem se moc neohřál, sundal jsem batoh, vzal na sebe bundu a metrem s koloběžkou jsem vyrazil do hotelu Tokyo Dome Hotel, kde jsem byl domluvený s Karlem Kučerou z České filharmonie na setkání (dnes měli poslední koncert a zítra letí zpátky), zašli jsme do nedaleké nepálské restaurace, připojil se k nám trumpetista Láďa Kozderka a povídali si a debužírovali výbornou krmi. Před jednou ráno jsem se rozloučil a vydal se na metro a ejhle - už nejezdilo. Naštěstí jsem měl koloběžku a nemusel si brát taxíka, tak jsem se bez mapy a bez navigace vydal po docela velké cestě v noci směr hotel na Ikebukuru, podle cedulí jsem to krásně trefil, ani to netrvalo dlouho. Pak ještě hovor s Anetkou a na kutě. Zítra jedeme do Nagana.

5.11. - Dnes ráno jsem si trošku přispal a válel se na pokoji, měli jsme odjezd už před polednem, tak jsem ani nikam nešel. Do Nagana to bylo docela daleko, hlavně jsme jeli asi čtyři hodiny, pak jsem si s kluky domluvil, že nebudu muset na zkoušku před koncertem, vzal jsem si koloběžku a zajel si do města k chrámu Senkoji, je to jeden z nejdůležitějších buddhistických chrámů v Japonsku, byla sice už tma a já měl něco málo přes hodinku, ale stihl jsem udělat pár "nočních" fotek a taky jsem našel místo, které velmi jemně připomíná, že se tu konaly v roce 1998 olympijské hry. Ostatně - ono to tu bylo i před osmi lety, když jsem tu byl poprvé, ale teď bylo renovované a takové skromnější. Pak rychle na koncert a po koncertě jsme jeli zase zpátky do Tokia. Takový na zážitky nepříliš bohatý den, ale popravdě - díky koncertům jsem vlastně tady. Po půlnoci jsme byli na hotelu. Za pět hodin vstávám a hurá na výlet, čeká nás volný den.

6.11. - Před šestou budíček, vzal jsem si věci a v 6:30 už jsme vyjížděli ve skupince s Lukášem, Petrem a Blankou směr Shinjuku na vlak do Hakone. V 7:01 už jsme vyjížděli, lidí bylo docela dost (mohli jsme si asi těch šest minut počkat na další soupravu), takže jsme podstatnou část cesty stáli. Cesta do Odawary trvala 85 minut, tam jsme přestoupili na druhý vlak do Hakone. Již cestou na nás při nádherném počasí vykukovala hora Fuji, také jsme se k ní krásně přiblížili. A proto jsme tu jeli. :-) Měli jsme celodenní jízdenku na autobusy vlak, lanovku a zubačku, takže po příjezdu jsme si našli autobus, který nás odvezl do hor a dělal zastávky na různých více či méně zajímavých místech. My jsme si nechali poradit a vystoupili jsme u Tea House, kde teda nebylo moc co k vidění, ale ochutnali jsme čaj a zahřáli se, já si dal nějakou místní specialitu Awasaki, což byl rýžový nápoj, chuť zajímavá, dalo se to vypít. Pak jsme šli pěšky po staré dlážděné "dálnici", která lidem slouží již od 9. století, lesem asi půl hodiny a dostali se k jezeru, které je v nadmořské výšce 739 metrů. Opravdu bylo krásné počasí, tipl bych něco kolem dvaceti stupňů, na tričko a kraťasy tak akorát. Když jsme došli k jezeru, navštívili jsme na jeho břehu park, který skýtal nejen krásné zahrady, ale hlavně nádherné vyhlídky na neméně majestátní sopku Mt. Fuji, při pohledu na ni nešlo nevzpomenout na výstup na ni před čtyřmi lety. Udělali jsme pár fotek a šli dále, prošli jsme cedrovou stezkou až do přístavu, kde jsme se po nákupu nějakých cetek nalodili na repliku lodi Kryštofa Kolumba (teda nevím, jestli to byla replika jeho lodi, ale působilo to tak na mě). Přikoupili jsme si lístek do první třídy, takže jsme byli na horní palubě takřka sami a mohli se kochat pohledy do krajiny samostatně a ne přes hlavy dychtivých turistů vyfotit horu Fuji tisíckrát jinak. Za půl hodinky jsme již byli na druhé straně jezera, šup do lanovky, která nás naneštěstí vyvezla jen třetinu své obvyklé cesty, neboť jsme takto přišli o jednu z hlavních atrakcí této krajiny - přejezd nad sirnými poli, která tato část okružní cesty nabízí. Bylo to kvůli zvýšené vulkanické činnosti, jak jsme se na mnoha místech dočetli. Škoda, ale třeba příště. :-) Místo lanovky nás na další místo převezl bus, cestou jsme viděli, že část lesa nedávno lehla popelem, takže asi opravdu nekecali a nějaké erupce tu zřejmě v poslední době byly. Nasedli jsme proto na zubačku, která nás svezla opět zpátky do údolí, vystoupili jsme u japonských zahrad ve francouzském stylu, tam to až tak zajímavé nebylo (pro mě), ale dali jsme jídlo a hlavně se pak zastavili a zúčastnili se čajového obřadu, bylo to moc pěkné. Den se nám již krátil, proto jsme nasedli na historickou tramvaj/vlak a jeli lomenými zatáčkami s prudkým klesáním po vrstevnici zpátky do Hakone. Tam přestup na vlak a do Odawary a pak na Shinjuku. Tam jsme byli kolem osmé, vyměnili si peníze, dali si špejle a pivo a já pak vyrazil ještě na recitál a master class do hudebního obchůdku Dolce na Shinjuku, kde ten večer zrovna hrál, přednášel a učil Matyas Veer, Maďar hrající v Nizozemí v tamním předním symfonickém orchestru. Moc jsem toho nestihl, ale seznámil jsem se tam s ním a byl jsem pozván na večeři, což jsem částečně odmítl, neboť jsem se ani nezúčastnil celého večera, nebyl jsem vhodně oblečen a de facto jsem měl pocit, že jsem byl pozvaný jen ze slušnosti. Každopádně jsem s nimi šel alespoň na chvíli a dal si pivo. Škoda, že jsem nebyl na celém kurzu, vypadalo to, že s těmi asi patnácti lidmi by to byl nezapomenutelný večer. I tak jsem se tam chvíli s nimi pobavil a jel na hotel, kde jsem před jedenáctou přijel a pak padl unaven do postele. Byl to krásný den, který završil náš pobyt zde v Tokiu, teď už se budeme přesouvat pryč z této megapole a už se do ní letos nevrátíme.

7.11. - Ráno jsem nafoukl nenafouknutelný kufr (jsme tu týden a už mám nějak moc věcí) a odjezd směr Jokohama, kde jsme měli koncert už v jednu, za to byl tříhodinový. Já hrál všechny skladby, takže jsem měl jen 45 minut času, kdy jsem se podíval do přístavu, na den historických vozidel, na který jsem náhodou narazil cestou a pak do sálu. Po koncertě jsme vyjeli směr sever do Takashimy, kam jsme po čtyřech hodinách dojeli. Mám jednolůžák, jen jsem hodil věci na pokoj a vyrazil jsem s obvyklou partou na jídlo, které jsme našli v nedaleké místní restauraci, seděli jsme na podlaze, číšník neuměl anglicky, dali jsme několik špíčků a nakonec i saké. To mi moc nechutná, ale mám splněno. :-) Po půlnoci spát, zítra na otočku na koncert do Niigaty. Je tu trošku chladněji a jemně prší, ale to nevadí.

8.11. - Ráno bylo ještě zamračenější než včera, ale ničemu to nevadilo, v 7:45 už jsme odjížděli na severozápad Honšú do přímořského města Niigata, bylo to nějakých 220 km, ale jeli jsme to hrubo přes tři hodiny. Před koncertem jsme měli půl hodiny, skočil jsem si jen pro něco drobného k snědku a vystoupení v nádherném sále mohlo započít. Tento sál je opravdu skvost, připomíná mi pavučinu, kde lidé sedí úplně všude a akustika je zkrátka úžasná. Po koncertě zpátky na stejný hotel, o půl deváté jsme přijeli. Sice jsem neměl ani moc hlad, ale šel jsem s Lukášem a Blankou přes křižovatku do korejské restaurace na večeři a musím říct, že jsem udělal moooc dobře, byla to mňamka. Pak jsem ještě zavolal manželce, našim poslal zprávu a spát. Ráno v šest odjezd.

9.11. - Brzké ranní vstávání, spaní v autobuse a o půl desáté jsme vystupovali na letišti Haneda v Tokiu. Po odbavení jsme o hodinu pozděli nasedali do letadla a o půl jedné vystupovali ve městě Hakata/Fukuoka na jihu ostrova Kjúšú. Počasí ne zcela vlídné, ale nepršelo, bylo dusno a teplota do 20 stupňů. Metrem jsme přejeli na hotel a kolem druhé vyrazili na oběd i s paní ředitelkou a sólistou na klavír Ivem Kahánkem. Po něm jsme se rozdělili a já jel s Blankou na koloběžkách na projížďku městem, aby nám slehlo. Jeli jsme cíleně k aréně, kde se právě odehrávají dvanáctidenní zápasy sumó, zjistili jsme, jak je to s lístky, kolik a kam stojí a zřejmě ve středu, kdy máme volný den, se půjdeme podívat na tento sport, který je mi zatím docela vzdálený. Pak jsme jeli cestou necestou do jednoho velkého parku, kde jsme jen tak koukali na zapadající slunce v mračné obloze. Poté zpátky kolem sálu, kde budeme zítra hrát přes Canal City (obrovský nákupák), kde jsme zrovna zastihli hrající fontánu, dal jsem si tam lívanečky v kavárně, pak na hotel. Hodinku po příjezdu jsme jeli s kluky bicisty a sólistou do onsenu ve městě - to jsou tradiční japonské lázně. To bylo skvělé, pěkně jsem si tam lebedil v bazénech s horkou vodou z horkých pramenů, v sauně, páře a jen tak užíval relaxu pod širou oblohou. Super bylo, že tam zavítali i zjevně ve Fukuoce zápasící tři zápasníci sumó - fakt to jsou velcí lidé. Naštěstí se s námi neporvali, takže jsme v pořádku o půl jedné přijeli na hotel a na kutě.

10.11. - Ráno bylo opět zamračené, ale nepršelo, vzali jsme koloběžky a kluci si půjčili kola a vyjeli jsme na výlet, cíl byl velmi lehce dostupný, asi 10 minut na kole, byl to chrám se zahradou, když jsme tam přijeli, tak jsme zjistili, že jsme jej již všichni viděli nějakou minulou návštěvu. Jeli jsme tedy dále a narazili na další chrám v zastavěné části Fukuoky a tam jsme sice také kdysi byli, ale tehdy byl zavřený, kdežto dnes byl otevřený a my tak mohli spatřit na vlastní oči nejstaršího sedícího nejvyššího Buddhu v Japonsku, zajímavé také bylo, že za a pod ním také byla chodba v úplné tmě a když člověk pozorně šmátral rukou po stěnách, našel takový kruh, kterého se měl dotknout. Já se dotkl a něco si přál, ale nevím, jestli jsem si něco přát měl. :-) Pak jsme se vydali opět dále kolem obchoďáku Canal City zpět na hotel, kluci měli půjčovné jen na tři hodiny, takže jakmile vrátili kola, šli jsme na oběd. Hledali jsme, až jsme našli nějaký Curry House, kde se k nám připojil i Ivoš, nadlábli jsme se a na hotel. Chvíli jsem si zdřímnul a pak se vydal na koloběžce do města do sálu, sice jsem několik ulic přejel, ale poptal jsem se na ulici a nakonec trefil a včas se dostavil na zkoušku. Po koncertě jsem jel přes pár obchůdků na hotel, kde jsme se o půl jedenácté sešli a šli ve skupině asi 16 lidí na večeři, kde jsem mimo spoustu druhů ryb, sashimi a různé věci ochutnal i plátky syrového koňského masa. Pak na hotel a spát. Zítra máme volný den.

11.11. - Vivat a sláva, Martínek má svátek, jen toho bílého koně asi nedoveze, když jsme jej včera jedli. ;-) Inu, v devět ráno jsme s Blankou vyjeli na koloběžkách do haly koupit lístky na sumó i pro kluky, zavítali jsme při té příležitosti hned nakouknout a tím, že proti sobě bojovali zřejmě nějaké nižší úrovně, bylo tam pramálo lidí a my se tak dostali asi pět metrů od samotného bojiště. Bylo to super. Pak jsme se však vydali dále, abychom ten den lépe užili. Tím, že jsme měli koloběžky, se nám vzdálenosti značně krátily ve slunném dni, zajeli jsme do blízkého přístavu, že pojedeme nějakou lodí na jeden z mnoha ostrůvků, ale zrovna nic nejelo, měli jsme asi pět hodin času na to, než se potkáme s kluky před halou na sumó. Tak jsme se vzali a jeli asi 10 kilometrů do jiného přistavu, kde už jsme měli štěstí a vyjeli na blízký ostrůvek Nonokushima. Bylo to asi 15 minut plavby. Tam jsme se vylodili a místo, abychom jeli autobusem do nějakých zahrad, vydali jsme se na koloběžkám vstříc vnitrozemí tohoto malého ostrůvku. Tlačili jsme koloběžky neustále do kopce, já si utrhl dvě mandarinky, které ale zjevně ještě nejsou zralé, Blanka vlezla do nějakého starého, zarostlého, opuštěného domu, kde si to vyfotila a byla spokojená, že má takový zážitek. Prý tam zůstalo veškeré vybavení, tak kdoví, co se tam stalo. Vyšli jsme až na nejvyšší bod ostrůvku (192 m), kde byla rozhledna, koukli jsme po krásném okolí - z jedné strany megaměsto Hakata/Fukuoka, z druhé strany moře, v dáli se jistě již rýsovalo výsostné území Číny, ale to jsem neviděl přesně. Spousta ostrůvků, opuštěné kilometry dlouhé pláže, palmy, mandarinkovníky… Měli jsme už jen půl hodinky na návrat do přístavu na loď, tak jsme jeli meditačním lesem k nějakému památníčku a pak započal zřejmě jeden z mých nejkrásnějších sjezdů na koloběžce - 4 kilometry z kopečka po krásně klikaté úzké asfaltce bez aut neprodyšným bambusovým lesem. Loď jsme stihli, přejeli zpátky do přístavu ve Fukuoce a autobusem se přiblížili k aréně, kde jsme se potkali s kluky a šli na sumó. Teď odpoledne začínala ta nejsledovanější kategorie, takže tam bylo spousta lidí, kteří stáli ve štrůdlu a čekali na největší hvězdu a mistra yokozunu Hakubó, což je Mongolec, který již vyhrál 35 turnajů. I my mu zatleskali, když šel kolem a usadili se na svých levných vzdálených místech a tři hodiny pozorovali borce, kterak k sobě přistupují, obřadně vzhlížejí a bojují spolu. Samotný boj trval tak max. 15 vteřin, ale stálo to za to. Šel jeden za druhým, v šest to končilo. Hakubó vyhrál tak, že uskočil protivníkovi, za což byl odměněn nesouhlasným bučením, neboť yokozunové se prý bít musí a toto není pro japonského diváka přípustné. Ale vyhrál i dnes. Turnaj trvá 15 po sobě jdoucích dní, je jich šest do roka, z toho tři v Tokiu. Každý den zápasí zápasníci pouze jeden zápas a podle konečného skóre výher/proher pak postupují dále v žebříčku turnaje. Je to prý dělené i nějak do tříd, ale tomu už nerozumím. Japonci to krásně prožívali a musím říct, že to byl fantastický zážitek. V orchestru je jeden houslista, který sumó rozumí, tak nám vše výše uvedené popsal a vysvětlil. Pak jsme jeli zpátky na hotel, s kluky jsme pak zašli na sushi, kde jezdily s talířky vláčky shinkansen a vše jsme si objednávali na digitálním displeji. V devět jsem jel s Lukášem a Petrem trumpetistou znovu do onsenu a o půl jedné se vrátili. Nebýt toho, že připojení zde docela důsledně padá, tak bych se slyšel i s Anetkou, takto jsme si asi do půl třetí psali novinky. Byl to krásný poslední volný den v Japonsku na tomto turné. Od zítřka již jen přejezdy a koncerty. Hiroshima nás čeká jako první.

12.11. - Dnes ráno jsem si přispal do půl desáté, skočil jsem do obchůdku pro nějaké drobnosti a pak šel opět do restaurace na sushi, dal jsem si asi deset talířků výborných čerstvých syrových ryb na rýži, sbalil se a před druhou jsme vyjížděli na koncert, cesta 210 km dlouhá do prefektury Yamaguchi, malý sál. Tam jsme přijeli kolem páté, skočil jsem si do obchodu pro něco na zub a po zkoušce začal o půl osmé koncert. Po něm jsem se nějak dostal do spárů tří fanoušků a musel jsem se podepsat a nechat vyfotit, za což jsem byl krásně probírán některými filharmoniky. :-) Pak jsme hodinu a půl jeli do Hiroshimy na hotel. Bylo nějak kolem půl dvanácté, kdy jsme ještě vzali koloběžky a jeli se podívat a já hlavně pofotit památník a pietní místo v tomto městě. Jsem tu už potřetí a stále mám v sobě spousty otázek, které se při pohledu na polorozpadlý symbol vždy ihned vynoří. Jedno velké proč. Ale odpovědi se nejspíš nedočkám, každopádně na lavičce jsem při jednom plechovém malém pivu mohl docela dlouho přemýšlet a hloubat. Potkal jsem tam na mostě kluka, který se snažil fotit bez stativu, půjčil jsem mu svůj a vypadlo z něj, že je z Vídně a dva měsíce už cestuje po světě. Pak jsme se rozloučili a vyjeli asi po dvou hodinách zpátky na hotel. Zítra před odjezdem na koncert zavítám opět zde a zřejmě znovu zajdu do muzea.

13.11. - Ráno dosti pršelo, trošku jsem si přispal a ve dvanáct jsem místo busem jel s Petrem na koloběžce do muzea, sice bylo stále nevlídno, ale nevadilo nám to. Každopádně pokud bychom jeli přímo, tak bychom tam byli dříve než autobus, který vezl filharmoniky. Jsem rád, že jsem si to jel nafotit v noci, teď i přes déšť bylo všude spousta lidí, takže jsme si prošli muzeum a vydali se zpátky přes město, kde jezdí i tramvaje, což tady není tak časté. O půl třetí jsme přejížděli na koncert do Okayamy, po něm jeli přespat do Kobe, škoda, že jsme přijeli až před jednou, v tomto hotelu byly lázně do půlnoci a navíc v tomto městě je jedna specialita - hovězí steak z Kobe, dobytek speciálně šlechtí a dávají mu péči např. takovou, že jednotlivé kusy masírují, aby měly krásně prorostlé maso. No, snad zítra v Osace.

14.11. - V deset jsme vyjížděli do Chiby na odpolední koncert s japonskou sólistkou, konečně bylo vyprodáno, čili asi 2000 lidí. Pak jsme opět sedli do autobusu a za hodinku a půl již vystupovali v Osace. Nutno jen dodat, že jsem si po zapomenutí polarizačního filtru foťáku v Hiroshimě dnes zapomněl bundu (i s penězi a kartou) zapomněl v Kobe, naštěstí mi obě dvě věci stihnou doručit na pokoj do Osaky. To jen tak mimochodem, že posun času, věk a turné dělá své. :-) Bydleli jsme opět v hotelu Osaka Bay Tower, letos ve 35. patře a opět s výhledem na záliv, je to stále velmi úchvatná podívaná. V sedm jsme byli domluveni, že se potkáme na recepci a vyrazíme v doprovodu naší japonské bicistky a nějakého místního amaterského bubeníka na steak. Ve vyhlídnuté hospůdce však měli naneštěstí pro nemoc zavřeno a v této části hovězí steaky prostě nešly sehnat, šli jsme do japonské restaurace, kde hned po nás přišla skupinka asi 14 Japonců a hlasitě se s námi dávali do řeči a připíjeli si na zdraví. My jsme měli asi šest chodů a zkoušeli jsme tak nějak dohromady vše, co na stůl přišlo. Byla to spíše kuchyně založená na rybích pochutinách, čili jsme do sebe dávali jeden kousek za druhým a někdy jsem ani nechtěl vědět, co to je. Ale že si já dám čerstvou smaženou ústřici, to bych do sebe nikdá neřekl. :-) Mimochodem - bylo to výborné. Dali jsme si i nějaká piva, rozloučili se s Japoncem, který přijde zítra na náš poslední koncert a pak šli na hotel, kde jsme si chvíli sedli na pokoj u kluků, vyšli na balkón kolem celého patra (zábradlí nebylo vyšší než jeden metr) a pak hurá na kutě.

15.11. - Ráno byla mlha, odjezd byl naplánovaný na 11, já jsem se vydal s Petrem a koloběžkami vlakem do centra dříve, pochodili jsme po jednom z největším obchoďáku s elektronikou, v jakém jsem kdy v životě byl (čili jsem stěží prošel jedno patro z 15), kde je opravdu úplně všechno. Pak asi půl hodinky jízdy na koncert. S Petrem jsme ještě zaběhli na mrakodrap Floating Garden, kde jsou jezdící schody mezi dvěma budovami ve výšce přes 100 metrů a prosklenými okny jde krásně vidět ven. Dnes jsem měl mít z druhé poloviny koncertu volno, ale mí kolegové mě velmi rychle usadili na zem a byť to není spravedlivé, musel jsem hrát. Obávám se, že to je pro mě další důvod, který zbytky ideálů o trombonistech z Filharmonie Brno zásadně pohřbil. Trošku mi zkazili dojem ze závěrečného koncertu a takřka z celého turné, ale během hraní to ze mě opadlo, takže po koncertě jsem již byl opět v dobré náladě. Místo autobusy jsme se s Petrem opět vydali na koloběžkách zpátky na hotel, přes centrum, kde snad bylo více lidí než v Tokiu na nejrušnějších křižovatkách (zřejmě to bylo způsobeno užšími chodníky), Petr si koupil klávesy a já už jsem nechtěl čekat, tak jsem nasedl na vlak a dojel na stanici k hotelu. Mít mapu, tak ty tři zastávky určitě dojedu, ale takto jsem si to netroufl. Na půl sedmou jsme totiž byli domluvení, že půjdeme z recepce na večeři s jedním kamarádem od Vaška Zajíce (houslista a můj bývalý spolužák z JAMU), který v Japonsku se svou japonskou ženou již šest let žije. Povykládal nám u grilu a piva spousty zážitků, jak se na cizince obecně Japonci dívají, jak žijí, jak jej přijali apod. Bylo to moc fajn, super jsem se najedl, pak jsem je opustil a před jedenáctou ještě šel nakoupit poslední věci, které jsem chtěl vzít s sebou k nám domů. Pak jsem vše úspěšně vložil do kufru, zavřel jej, do povolených 23 kg jsem se o 6 dg vešel, přivázal k sobě koloběžky a šel ke klukům ještě na závěrečný přípitek.

16.11. A je to tady, v 7:00 odjezd na letiště v Osace, v 10:50 odlet do Frankfurtu Jumbem (tím jsem ještě neletěl) v barvách Lufthansy, která v pátek skončila stávku, po velmi důkladné kontrole (dá se to chápat po útocích v Paříži) jsme přestoupili na let do Vídně a s dvacetiminutovým zpožděním jsme přistáli na letišti. Do autobusu a směr Brno, kde jsem o půl desáté večer vystoupil a do náručí objal svou milovanou ženu, se kterou jsem pak šel na české pivo a poté po velmi dlouhém dni šel velmi unavený spát. Je neskutečné, že ještě ráno jsem vstával v Osace o 11000 km východně a večer ulehám v Brně… Bylo to krásné, bylo to tak akorát, vše v pořádku a snad bez újmy zvládnuté, pokud bude nějaké příště s touto filharmonií, jistě budu opět psát. Váš Pavlík.