Omán 25.2. - 2.3. 2015

22. března 2015 v 13:09 | Le Chou
Vítejte mí milí - je to opět zde, vyjel jsem si do světa, byť jen na chvíli, kdož máte zájem, tož čtěte! Sultanát Omán čeká... :-)

25.2. - Ráno v 6:00 jsme měli odjezd na letiště do Vídně, jeden kolega hornista však zaspal, takže v 6:30 jsme vyjeli a v 9:00 se už odbavovali i s koloběžkami, které máme pochopitelně s sebou. Přes jemné trable se nám (hlavně té paní u přepážky) vše podařilo a šli jsme přímo k bráně, protože odlet jsme měli už v 10:25 a já měl s sebou na palubu basový trombon i s místenkou (vlastním sedadlem) a musel jsem být připraven před všemi ostatními. Díky tomu jsem vůbec poprvé kráčel jako úplně první do letadla, abych si připásal nástroj. Byl to Boeing 787-8 Dreamliner společnosti Qatar Airways. Měl jsem pro sebe tři sedačky, což se na šestihodinové cestě více než hodilo. Přistáli jsme v Dauhá, hlavním městě Kataru, pouštním a bohatém to státě, jak jsme měli možnosti vidět i z letadla při přistávání. Po transferu hupky do dalšího letadla směr Omán, kde jsme asi po hodině čistého času letu dosedli na letištní plochu v hlavním městě Maskat (Muscat). Po dlouhé imigrační kontrole jsme nasedli do přistavených autobusů a po asi půlhodince jsme již byli na hotelu, kde nám dali dokonce i večeři - bylo asi 23:15 místního času (+3 hodiny oproti naší vlasti). A bylo to super. Venku je kolem 20 stupňů, takže po večeři jsme s Jirkou stoupli na koloběžky a vzdali se směr nedaleké moře. (Jirka už tu byl vloni, takže to tu má nachozené.) Tato pláž, kam jsme po chvíli dorazili, je hned vedle čtvrti, kde jsou ambasády různých států, čili byla i více hlídaná a přímo na pláži stálo vojenské auto. No, neměli jsme z toho úplně super pocit, ale sotva jsme vlezli do moře, tak už jo. :-) Vykoupali jsme se, pak projeli kus čtvrti u hotelu a užívali si projížďky v tričku a kraťasech. Asi o půl třetí ráno jsme po dlouhém cestovním dni usínali.

26.2. - Ačkoliv jsme šli spát tak pozdě, tak jsme vstávali už v 8, nasnídali se a vyrazili na koloběžkách do města, hlavním cílem vyjížďky byla asi Sultánova mešita. Jeli jsme sice vesměs po hlavní cestě, kde mají velmi širokou krajnici, de facto svůj vlastní pruh, anebo po chodníku, kde moc lidí nechodí, jelikož všichni jezdí autem. Myslím, že jsme tu dost za atrakci, drtivá většina aut na nás buď troubila, anebo alespoň přibrzdil a posádka na nás gestikuluje, mává, volá. Když jsme jeli kolem dělníků na stavbách (a těch jsou tady mraky), tak i přestávali na moment pracovat a dívali se na nás. :-) Nu a asi za půl hodinky jsme byli u mešity. Navlékli jsme si nohavice, koloběžky nechali u vchodu a šli dovnitř. Vítaly nás krásné zahrady, kvetoucí ibišky, různá květena a dostali se až k mešitě. Sundali jsme si boty a po příjemně chladné dlažbě došli až do samotného nitra této majestátní stavby. Je krásná, nemnoho lidí, čili za mě lepší jak mešity v Istanbulu. Fotili jsme, procházeli se po zahradách a chytali paprsky sluníčka. Pak jsme se vydali pomalu nazpět, bylo asi půl dvanácté, koupili jsme si v malém krámku nápoj fanta, usměvavý prodavač nám po vrácení lahví řekl, že tady se netřící a s úsměvem hodil lahve na zem mezi kartony. A byl příjemně upovídaný, ukázal jsem mu i týden staré fotky z Ranče, kde bylo asi 30 cm sněhu. Cestou zpátky k hotelu jsme jeli kolem úplně nové bílé mešity Al Amen, ale tam nás nepustili, protože bylo uvnitř právě modlení. Horko bylo fest, vydali jsme se proto pomalu dále, jenže malé cesty tu nebyly, tak jsme jeli v jakoby odstavném pruhu čtyř až pětiproudé silnice v jednom směru a dorazili na "naši" cestu. Asi v jednu jsme byli na hotelu, šup na střechu do bazénu, výhled na hory i moře, město a pak na oběd. V bazénu jsme byli úplně sami, což bylo super. Jídlo je tu celkově úžasné! Je tu prostě úplně všechno, jen vepřové tu logicky (muslimská země) chybí. Přiberu tu na váze, to je jasné už od včerejší večeře. Ve dvě jsme odjížděli autobusem společně na zkoušku do nádherné budovy Royal Opera House, do půl sedmé zkoušeli balet Louskáček (proto tu totiž jsme.) Baletní soubor je z Hamburku, je tu s nimi i známý český baleťák Otto Bubeníček, sólista. Po zkoušce jsme nejeli s ostatními na hotel, ale nás (7) "mladých" jelo taxíkem na trh Mutrah Souk. Taxikář nás natáhl, ale to se dalo čekat. Platili jsme 10 rialů, zpátky na delší cestu jen 5. My s Jirkou jsme nešli nakupovat, ale jeli jsme na koloběžkách podél pobřeží asi 4 km k sultánovu paláci. Samotný sultán Quaboos nemomentálně léčí v Německu, ale to nevadí. Něco málo jsme nafotili a jeli zpátky k trhu, ve 21:00 jsme měli sraz s ostatními, taxíkem na hotel, večeře a pak jsme šli spát. Kluci šli ještě na pivo (což tady není moc lehké sehnat), ale my s Jirkou ulehli, měli jsme toho po celém dni docela dost.

27. 2. - Dnes jsme se vyspali až do devíti, na snídani a i když jsme chtěli jet na generálku na koloběžce, tak jsme byli nakonec rádi, že jsme stihli v 10 autobus. Po zkoušce, která skončila ve dvě, jsme však na svých strojích jeli na hotel a zjistili, že jezdit po čtyřproudých cestách není taková hrůza (předjíždí nás spousta krásných a silných aut) a že na hotel je o 25 minut. Stihli jsme se vykoupat v bazéně, hopla na oběd, do přilehlého obchodu, vyčáchat se ve vlnách ománského moře a vlastně opět zpátky do Opery autobusem, tam jsme ještě před představením stihli vyfotit nějaké "noční" fotky této majestátní budovy a pak hráli pro vyprodaný sál Čajkovského Louskáčka. Po představení (asi ve 22 hodin) jsme jeli opět na koloběžkách nočním Maskatem na hotel. Tady mají víkend a volné dny v pátek a sobotu, čili v ulicích byla spousta luxusních aut, která nás předjížděla. Po vydatné večeři a dřystání na pokoji jsme ulehli.


28.2. - Ráno jsme vstali v 7, šli na snídani a pak se poptat v hotelové půjčovně aut na vůz. Pán nám řekl, že žádný dnes nemá, ale zavolal nám jiného, že asi za půl hodiny přijde a půjčí nám z jiné půjčovny. A opravdu tomu tak bylo. Zapůjčili jsme si Nissan Sunny na dva dny za 28 ománských riálů a o půl desáté vyjeli ještě s jedním bicistou na výlet do Sultánovy mešity. Byla trošku hloupost, že jsme neměli auta dvě, protože na výlet nás bylo ve skupince 7, což v 5ti místném autě prostě nejde. 4 tedy jeli taxíkem, my tři autem. Mešita byla oproti minulé návštěvě o poznání živější, lidí tam bylo opravdu hodně. Opět jsme ji prošli, zaregistrovali místní největší ručně tkaný koberec světa na podlaze v mešitě a kolem půl dvanácté jsme jeli do města Sidab, které prý má být krásné pro svou tradičnost a rybářskou pověst, ale taxikář, který vedl a vezl část naší party, nám chtěl ukázat asi jen zážitkovou část pro turisty - potápěčskou školu a přístav, odkud pěšky nešlo nikam dojít, takže jsme se vrátili zpátky do Maskatu k Sultánovu paláci, tam jsme pochodili a pak již bez taxi dojeli na Mutrah - to je ten trh. 5 jelo v autě, 2 jsme jeli na koloběžkách, není to tak daleko. Cesta byla super, žel trh byl do pěti zavřený, takže jsme pak nadvakrát jeli na hotel na oběd. Po něm jsme zdřímli a o půl šesté s Jirkou a dvěma bicisty vyrazili na pláž k Opeře, ale dost foukalo a sluníčko již tolik nehřálo, takže my dva se vydali na objížďku okolí, zejména pak do mega obrovského parku, který byl přeplněný lidmi, zejména rodinami s dětmi. Jak jsem psal - dnes je pro ně jakoby neděle pro nás. Zkoušeli jsme se vyfotit s místními muslimskými zcela zahalenými dívkami, ale to se prostě nedá. Je to masakr. Smějí se, fotí si nás, ale jakmile se střetnou naše oči s jejich, okamžitě se buď otočí, anebo ty s odhaleným obličejem se zahalí. No, než aby pak dostaly kyselinou či kamenem, raději budu bez fotek. Kolem sedmé jsme byli zpátky u Opery, o půl osmé představení, po něm autem přes benzinku na hotel. Litr bezinu u Shell pumpy tu stojí v přepočtu asi 7 korun. :-) Nejspíš i proto tu každý jezdí autem. Na večeři jsme se s posádkou domluvili na zítřejší výlet, bude nás pět - my dva, Petr bicista, Dominika harfistka z Prahy a naše manažerka Blanka. A šup do postele, v šest se vstává, ať ten poslední zcela volný den užijeme.

1.3. - O půl sedmé snídaně, v sedm odjezd na výlet! Dle předpovědi počasí bude krásně a je tomu tak. Jeli jsme na jih od Maskatu, cíl naší cesty je údolí Wadi Ash Shab, které nám bylo doporučeno. Je to asi 180 km zajímavou hornatou a dosti měsíční krajinou, ale je to úchvatná podívaná na velehory, které se vlastně z nuly kolmo vynoří do výšky i přes 2000 metrů. Na osvětlené dálnici o třech pruzích v jednou směru nepotkáváme takřka žádná auta, ukrajujeme kilometr za kilometrem a sem tam je značka upozorňující na kozy, které mohou přebíhat přes cestu. A u cesty či uprostřed dálnice u svodidel, kde byla jen trocha "zeleně" skutečně byly. Asi 30 km před naším cílem byla jedna zajímavost - Sink hole. Byla to vlastně taková veliká díra - jeskyně, kde byla sladko-slaná voda, dalo se tam koupat a plavat jakoby částečně v jeskyni a částečně v jezírku. Byli jsme tam úplně sami, takže jsme v poušti kousek od moře plavali ve velké "díře" v krajině. Bylo to super - průzračná voda a byly tam také takové ty rybičky, které připlavaly a "uhlodávaly" starou, nemocnou či odumřelou kůži z těla. Myslím, že to jsou rybičky garra rufa, či jak se to píše. Luxusně to lechtalo! :-) Pak jsme jeli dále a dojeli do údolí Wadi Ash Shab. Wadi znamená právě údolí, které je mezi horami, obvykle v něm teče říčka i v této vyprahlé zemi a roste tam zeleň i bez umělého zavlažování, na které jsou v tomto státě docela dost odkázaní. Z parkoviště pod dálnicí jsme se museli přes zátoku nechat převézt na člunu na druhou stranu za jeden riál (asi 64 korun) a pak jsme již šli přes hodinu pěkně po svých. Těžko to popsat, ale bylo to opravdu úchvatné. Jako by šel člověk strží, skalní proláklinou, místy po kamíncích, místy po pěšinách ve skále, místy po balvanech velkých jako rodinný dům. Bylo kolem poledne, sluníčko doslova pralo a lidí jsme potkávali málo. Po hodině jsme došli k dílčímu cíli tohoto tracku, konec je prý ještě jednou tak daleko a je tam nějaká kaple, ale my neměli zase tolik času dojít až k ní, místo toho jsme zvolili vykoupání se v průzračné teplé vodě říčky ve skalách - spíš to byly takové propojené tůně. Tento zážitek jsem si doufám pečlivě zapsal do své paměti (foťák jsem do vody nebral) - plavali jsme asi 200 metrů mezi skalisky až do místa, kde byl vplav do jeskyně. Muselo se proplavat místem, které bylo tak akorát, aby se tam vešla hlava. Hladina a nad hlavou obrovská skála. Asi po deseti metrech jsme se objevili ve skalní jeskyni s vodopádem! Jeskyně měla v průměru tak deset, dvacet metrů na všechny strany. Kéž byste tu mohli být všichni mí milí se mnou! Jeden z mých top zážitků, ač se to těžko srovnává třeba s výstupem na Fuji v Japonsku. Chvíli jsme v té jeskyni blbli, skákali do vody bez dna šipky a bomby, nechali se "sprchovat" vodopádem a kochali se okamžikem. Pak jsme plavali zpátky ke svým věcem a šli opět tu hodinku k autu. Museli jsme totiž vůz vrátit do 18 hodin, což nás trošku dost limitovalo. Jeli jsme přes dvě hodiny zpátky, zastavili se na trhu (konečně byl otevřený a já jej stihl), tam jsme se nechali asi hodinku otravovat prodejci všeho možného i nemožného, nakoupili pár suvenýrů a dali si mangový džusík přímo z ovoce. Při západu slunce jsme se vrátili na hotel, doplnili benál (za jeden riál přes 8 litrů benzínu, konečně jsem viděl, kterak se rychleji točí ukazatel pohonné hmoty než peněz), já šel vrátit auto a pak již na večeři. Po té jsme si šli na dvě hodinky lehnout. Byl to krásný den, škoda, že nemáme více času, týden navíc by to klidně sneslo.

2.3. - Po dvou hodinách spánku jsme vstávali, ve dvě ráno jsme se umyli a "hurá" na letiště. Přes Katar a otravný transfer jsme přesedli do letadla směr Vídeň. Bylo to moc fajn. Jsem rád, že spousta předsudků v pohledu na arabské země mi tato pětidenní cesta vyvrátila. Jel bych hned zas. Tož - zase příště na počtenou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama