Srpen 2014

Koloběžky přes Alpy 3. - 10. 8. 2014

19. srpna 2014 v 18:25 | Le Chou
A je to tu opět! Po dvou letech jsem se s Jirkou Králem vydal po jednostopých strojích značky Kostka na výlet, tentokrát je to cesta nikoli podél veletoku Dunaj, alébrž přes Alpy, tedy aspoň po části tohoto středoevropského pohoří. Kdož na to máte (chuť, čas, žaludek :-) ), čtěte dále. Nechť žije stezka Alpe Adria!

3.8. - Odjeli jsme z Českého Krumlova asi kolem 11. hodiny dopoledne, projeli městem a hned si také užili tlačení koloběžek do kopce. Naše stroje vážily nějakých 30 kilogramů, měli jsme jak brašny vepředu, tak i nosič vzadu (ten mi sestrojil Jiří). Po vystoupání nad město, utření si potu z čela a pokochání se výhledem na celý kraj v údolí řeky Vltavy jsme jeli krásnou, kopečkovitou krajinou šumavskou přes Rožmitál na hraniční přechod Dolní Dvořiště (asi 37 km), kde jsme si dali oběd v restauraci na náměstí (rozhodně nedoporučuji se tu s rodinkou zastavit, je neskutečné, co dokážou za peníze servírovat), tam jsme asi dvě hodiny čekali, než přejde bouřka. Pak dále do Rakouska, kde vedla cyklostezka kolem statků, přes pole a lesy, prostě nádhera. Sluníčko nás hnalo vpřed, za námi bylo černých mraků až moc. Krajina byla kopcovitá, takže se střídaly pomalé úseky, kdy jsme tlačili koloběžky vedle sebe, s dlouhými sjezdy. Ve městě Reichenthal jsme se rozhodli, že si najdeme nocleh. Zeptali jsme se nějakého sedláka, jestli bychom mohli rozbít stan na jeho zahradě, on nám to dovolil a taky jsme se u něj mohli vysprchovat teplou vodou, kterou měl hned u východu ze svého kravína. No super! Na oplátku jsme jej pozvali na štamprli slivovice, on k nám přinesl stolík a židle, sednul si s námi a donesl i láhev vína - krásný to začátek výletu. Já spíše rozhovor poslouchal a snažil se si připomenout německá slovíčka, která do mě tloukli tolik let ve školách. Venku se bouří a blýská, prý tu dnes napršelo 13 litrů vody na metr, tak snad už to bylo všechno. Sedlák říkal, že pršet už nebude, tak uvidíme. Hurá do stanu. Po našich prních 55 km jsme usnuli hned.

4.8. - Že nám včera sedlák neříkal úplně pravdu jsme si uvědomili hned v noci - pršelo a fest. Ráno jsme si uvařili pod celtou snídani a čekali, až přestane pršet aspoň na chvíli, ale marně. V 11 však pršení přešlo v mrholení, tak jsme sbalili stan, uvařili si oběd pod celtou a mrholení již bylo spíše takové slabě mžení. V poledne jsme se rozloučili, poděkovali sedlákově rodině v čele s malým Rafaelem (4) a konečně vyjeli směr jih. První půlhodinku to bylo nahoru a dolů, ale byly to takové malé kopečky přes vesničky a kolem obydlí, už ani nemžilo, naopak se začalo vybírat a 20 km před Lincem přišla odměna - za probleskování sluníčka jsme absolvovali takřka 15 km dlouhý sjezd, kdy jsme jeli i přes 60 km/h. Byl to sjezd luxusní, malebnou krajinou podél místy dravé říčky. V Gallneukirchenu jsme si koupili jídlo a pití v Bille a přečkali přeháňku pod kaštany na lavičce blízko obchodu. Najedli jsme se, dali odpočinout tělu a učili jsme se hrát na ukulele, které si vezeme s sebou. Linec byl na dosah, vyjeli jsme tedy a dojeli k Dunaji, ten jsme přes nedaleký most přejeli na druhý břeh a jeli pak podél vlévající se řeku Traun směr město Wels, kde jsem před třemi měsíci hrál s brněnskou filharmonií a tuto stezku jsem shodou okolností na koloběžce také absolvoval. Za Lincem jsme kolem 18. hodiny využili pauzy a sluníčka k odpočinku, usušení stanu, občerstvení a pak se vydali ještě kousek dále po relativně nudné trase podél řeky, kde nás nečeká žádný kopec. :-) Asi po 12 kilometrech jsme odbočili ze stezky a dojeli do obce Kepper, která leží asi 10 km před Walsem, uviděli jsme otevřenou hospůdku, koupili si naše první čepované pšeničné pivo a zeptali se paní vrchní, jestli bychom si mohli na zahradě postavit stan. Moc se netvářila, přeci jen to bylo u hospody s ubytováním, ale nakonec se jí nám zželelo a nechala nás zdarma přespat uvnitř v pokoji a schovala nám i koloběžky! A opět teplá sprcha - nádhera! Skoro se až nechce věřit, jak jsou lidé milí a hodní, když vidí dva zpocené koloběžkáře. :-) Dali jsme si tedy ještě několik piv, abychom jí opětovali její vstřícnost a v deset ulehli. Jediná kaňka na tomto dni pro mne je ta, že se mi pokazila nabíječka na telefon, snad najdu nějaký jablíčkový obchod hned zítra. Dnes jsme ujeli takřka 80 km.

5.8. - Ráno jsme vstávali v sedm, dali sprchu, nabalili se, posnídali a o půl deváté se opět vydali na cestu. Sluníčko nesvítí, mraků je víc než dost, ale neprší. Pokračovali jsme směr Wels, kam jsme vcelku rychle dorazili. Město znám, takže jsme ani nebloudili při hledání informačního centra, kde jsme se vyžádali cyklomapu, předpověď počasí na nejbližší dny a také se nechali nasměrovat do obchodu s elektorem, kde jsem si koupil tu nabíječku (juchů!) a při začínajícím mrholení jsme si po nákupu pečiva u pekaře a potravin v Bille sedli pod vzrostlý kaštan a domluvili se, že počkáme, než se počasí alespoň trochu umoudří. Asi za půl hodinu, to právě odbilo 12 hodin, jsme za hustého mrholení vyjeli. Mraky byly jako velká šedá deka. A nepřestávalo mrholit/pršet, v Lambachu u Billy jsme si rozbili tábor a dvě hodiny čekali, jedli, zpívali a odpočívali. Bylo to pořád stejné, ale opět jsme se dali na cestu a jeli až kousek za město Vecklabrück, tam jsme pojedli a konečně přestala z nebe padat voda. Těch 50 km v "dešti" byla docela makačka, nic moc příjemného. Rozhodli jsme se dojet k jezeru Attersee do stejnojmenného městečka na jeho břehu. A to se nám podařilo a dokonce jsme stihli i slunečný západ slunce. Sehnali jsme ubytování na zahradě za 10 eur za nás oba, sice bez teplé sprchy, ale zato s 22 stupňů teplou vodou v jezeru, kde je (vlastně byla, než jsme se vykoupali :-) ) čisťounká voda. Super. Postavili jsme si stan, poseděli u jednoho lahvového piva, navečeřeli jsme se a šli spát.

6.8. - V noci pršelo, ráno polojasno až skoro jasno a mraky se na nás valily velmi rychle. Proto hned snídaně, koupel v jezeře, částečné usušení stanu a plachty, sbalení se - to nám trvalo asi dvě hodiny. Zkrátka po desáté jsme vyjeli dále. Dnes mi to moc nechtělo jet, asi se dostavila jemná krize. Pravda, stezka vedla podél břehu jezera, ale mimo rušnější a nekopcovitou asfaltku, takže opět nahoru a dolů. Ale dojeli jsme na druhý konec jezera Attersee do městečka Unterach, kde jsme si nakoupili ve Sparu jídlo a při přeháňce pod blízkým kaštanem si na stolečku na pánvičce udělali vaječinu. Lidé se za tou vůní cibulky na blízké promenádě krásně otáčeli. :-) Po jídle se pobavil krátce s Angličany a odkopli se zase dále k jezeru Mondsee. Počasí se umoudřilo a tak se jelo krásně, jen jednou jsme museli tlačit stroje před sebou, jinak to jelo jedna báseň, není se ani co divit, jezera holt nejsou moc do kopce. :-) Cestou jsme se i vykoupali (toto jezero bylo o poznání studenější, ale svítilo sluníčko a chtělo se nám, tak proč ne) a po pár kilometrech dojeli do města Mondsee, kde jsme se občerstvili, pobavili s Italem, který se chystá na cestu kolem světa a pokračovali jsme směr Salzburg. Cesta vedla přes louky a pole, kolem usedlostí a hospodářských stavení a najednou jsme před sebou spatřili dva jezdce na dvojkole. Zastavili, protože si nás chtěli vyfotit na koloběžkách a my je samo taky. Byl to pár ze Švýcarska (něco přes 50 let), že vyjeli z Lauseanne a jedou do Čech, že jsou 13 dní na cestě, spí ve stanu a chtějí jet přes Vídeň do Prahy… Borci. My pak jeli dále přes město Thalgau do Eugendorfu. Desetiminutové tlačení koloběžky bylo posléze vykoupeno nádherným sjezdem právě do Eugendorfu. Tam nás na ulici zastavil z nějaké firmy vyběhnuvší pán, že se s námi chce vyfotit a dát nám na cestu nějaké bonbony a pití. No super, to bych nečekal. Ovšem po této zastávce už se nohám moc nechtělo trhat, proto jsme pár kilometrů před Salzburgem začali hledat ubytování. U jedné krásné samoty/usedlosti jsme nadrzo zaklepali a pán nás opět nechal přespat u sebe na zahradě. Nutno podotknout, že v Rakousku na takovýchto samotách nemají ploty. A ten výhled na Salzburg a okolní hory! No pohádka. Popovídali jsme si s bratrem majitele, já jej pozval na koncert, který budeme mít na podzim v Salzburgu a po jídle jsme šli za třpytu hvězd spát. Jo a ještě nám dal na ochutnání každému láhev místního piva.

7.8. - Ráno mělo být hezky, ale nebylo. Sbalili jsme si mokrý stan a za krápění vyjeli. Naštěstí to po chvíli přestalo a asi za půl hodiny jsme už byli v Salzburgu na vlakovém nádraží, poté jsme se vydali do centra města. Turisté jako vždy obdivovali koloběžky, spousta z nich se s námi dala do řeči, fotili se s námi a zkoušeli stroje. Po dlouhém hledání informací a de facto bez map jsme po 12. hodině konečně vyjeli dále směr kopce. Za Salzburgem jsme se naobědvali a pokračovali na Hallein. Bylo příjemně pod mrakem, ale mohlo být teda malinko slunečněji. Cesta podél řeky Salzach rychle ubíhala, bylo to opravdu jemné, vlastně nepatrné stoupání, ve městě Hallein jsme se nakonec nezdržovali a pokračovali malebnou trasou do Gollingu. Již se nám ukazovaly hory, cítili jsme, že jich je kolem nás spousta, ale viděli jsme jen ty nejbližší, ty vzdálené a tušené byly ukryty v mracích. V Gollingu jsme si udělali opět delší pauzu, Jirka skočil do informačního střediska pro cyklomapy, najednou vysvitlo sluníčko, před Sparem jsme usušili stan a pak jeli dále. Cesta začala velmi stoupat, museli jsme docela dlouho tlačit stroje před sebou, dlouho jsme se míjeli se starším párem na elektrokolech, dlouhé byly sjezdy k řece Salzach, dlouho vedla stazka po normální cestě. U hradu Hoch Werfen, který jsme jen minuli, končilo stoupání a nás čekal krásný sjezd do města Werfen. Tam jsme se rozhodli, že pojedeme ještě dále, jelikož nohy mohly a bylo pěkně, kdoví, jak bude zítra. Ve městě skokanských můstků - Bischofshofenu - jsme nakoupili trošku jídla a vydali se za město hledat místo na přespání. V kopci na statku jsme zaklepali a po vyjasnění naší situace jsme ukotvili stan na přilehlém čerstvě pokoseném poli (paní nám dala hrábě, ať si uděláme místo pro naše bydlo), vyvedli k nám i hadici s vodou a my byli šťastní, že se konečně umyjeme, byť docela ledovou vodou v nadmořské výšce kolem 700 m nad mořem. A ten výhled! Vyšel měsíc a hvězdy a my (umytí) vařili před stanem nějakou šlichtu. Na jednu stranu pohled na Bischofshofen a hory vysoké takřka 3000 metrů, na druhou stranu jsme viděli na podhorské město St. Johann a přilehlé alpské velikány. Krása. Ovšem jsme v kopcích a než jsme dovařili, začalo z ničeho nic pršet, tak jsme poklidili a snědli jídlo ve stanu a spát. Déšť asi po hodině a pár hltech pití přestal.

8.8. - Ráno bylo konečně krásné - polojasno. Sbalili jsme se a hurá do St. Johann, kde jsme si u obchoďáku opět nadělili porci vaječiny a v 11 vyjeli. Po chvilce hledání jsme natrefili na stezku a vcelku velmi příjemným terénem podél řeky jeli dále přes Schwarzích, kde jsme se rozhodli jet po cestě, jelikož stezka byla přerušena nějakými stavebními pracemi a ten asfalt byl tak lákavý! Jen škoda, že po chvíli byl na této cestě opravdu velmi hustý provoz, naštěstí jsme ji před tunelem po pár kilometrech mohli/museli opustit. Navíc tam byl i vodopádek, kde jsme se rádi zchladili. Počasí je konečně nádherné. Před městem Lend byl asi náš poslední rovinatý terén. Pak jsme museli tlačit koloběžky do velmi prudkého kopce, minuli jsme oplocení s osly (zvířaty) a zastavili se asi po dvou kilometrech na pivo v Gasthaus Posauner - to jsme prostě museli, už kvůli tomu názvu. Do Dorfgastainu (830 m n.m.) měl být kopec jako ďas, mysleli jsme si, že budeme tlačit koloběžky celých 8 km, ale vůbec tomu tak nebylo. Nejprve přes louky k cestě, poté stále mírným stoupáním dále, ale dalo se pořád jet. Dokonce jsme jeli 2,3 km dlouhým tunelem (tudy vedla cyklotrasa, náš pruh byl od aut oddělený plotem a byl asi o metr a půl nad úrovní vozovky), fakt bych neřekl, jaký hluk v tunelech ve skutečnosti je. Pro uši to byl masakr. Pak podél cesty po cyklostezce víceméně po rovince či sjezdem do Dorfgastainu, kde jsme si doplnili z kašny vodu do lahví, ve Sparu nakoupili jídlo a udělali si delší pauzu, pozorujíce paraglaidisty, kterak skáčou z okolních hor do údolí k lanovce. No a musím říct, že sníst ve dvou celý chleba, k tomu špek a sýr není pro další pohyb to nejlepčí. Ale zvládli jsme to a jeli dále až do Hoch Badgastainu, lázeňského města, které jsme jen projeli, poslechli trochu hudby nějakého lázeňského orchestru a pokračovali k dílčímu cíli - Bad Gastain. Město v kopci s vodopádem a mnoha penziony, kasiny a lázněmi. Ale ten kopec byl opravdu drsný! Vystoupali (vytlačili) tak 200 výškových metrů na kilometru. Jako krásný výhled, což o to, jak na údolí, kterým jsme přijeli, tak na zasněžené vrcholky hor, ale byla to fakt dřina. V tomto městě však mají penzion známí od Jirkovy přítelkyně, my jsme jej našli a světe div se - jeden kamrlík měli volný a ubytovali nás v 1100 m n. m. opět zdarma, opět teplá sprcha, prostě luxus! Za odměnu jsme šli poprvé za dobu výletu do restaurace a dali si za 4 eura palačinky. A k tomu pivo. Po rozumování na pokoji jsme usnuli.

9.8. - Ráno v 7 vstávat, o půl osmé na snídani, rozloučili jsme se s majiteli, moc jim poděkovali a jeli dále do města Böckstein, kde cesta konči a nasedli jsme na vlak, který nás 8 km dlouhým tunelem spolu s mnoha auty převezl do města Malnitz. Vyčasilo se a my se jali sjíždět z hor. Právě jsme překonali nejvyšší bod naší cesty, teď už nás čeká jen klesání. 7 km dlouhý prudký sjezd z 1200 do 700 m n. m. do města Obervellach po jemných serpentinách s nádherným výhledem a rychlostí i přes 70 km/h byl asi tím nejúžasnějším sjezdem, jaký jsem kdy jel. Všechna ta námaha předešlých dní stála za to. Hned bych si jej zopakoval ještě jednou. Hlavní však bylo, že se nám ani koloběžkám nic nestalo. Podél řeky Moll jsme pokračovali v protivětru dále a byla to docela dřina, neboť stezka nevedla podél vody, ale přes okolní statky. Asi po hodině jsme si odpočinuli u vody a taky v ní smočili nohy - ale to byla kosa! A to jsme se tam chtěli původně koupat, ale to bych nedal. Pálily mě chladem nohy asi po 20 vteřinách. Bylo najednou nějak moc vedro, slunce pařilo a nohy nějak nejely, ale dokopali jsme se do Möllbrückenu, kde jsme se v poli u samostatně stojícího dřevěného kostelíka najedli a "dali dvacet". Na prašné cestě právě u našeho odpočívadla jsme viděli dva karamboly - jeden v pohodě, dvě děcka se zamotala koly do sebe, ale ani nezakřičela. Ten druhý karambol byl však i s krví - dvě Němky (cca 20) jely z Norimberku k moři a jedna z nich spadla a rozedřela si nohu. Po drobném ošetření však naštěstí nasedla na kolo a jela dále, ale rozrytou tu nohu měla teda dost. To se u koloběžky stát nemůže - do svých pedálů se holt nezamotám, i kdybych chtěl. :-) Pak jsme jeli dále, po odpočinku a nasycení to šlo mnohem lépe, dorazili jsme kolem čtvrté to města Spittal, dlouze odpočali, prohlédli si blešák, popovídali si s Polkami, doplnili vodu a valili dále. Vítr nám foukal do zad, blížila se bouřka. My jsme kopali, co to šlo a asi 10 km za Spittalem jsme chtěli u vody zakempit, ale když jsme viděli ty blesky za námi, jeli jsme ještě dále do města Patternion, kde jsme si zaplatili noc v Gasthausu. Jirkovi praskla součástka na nosiči, ale zítra to snad dojedeme. Jídlo na balkoně "statkového Gasthausu", kdy jsme slyšeli bučet krávy ze stáje, bylo tím posledním, co jsme ten den za zvuku ukulele dělali. Bylo to nádherné ubytování v původním pokoji kdysi jistě velikého statkářství, v každé místnosti měli staré masivní postele a nábytek a také kachlová kamna.

10.8. - Poslední noc máme za sebou, po domácí snídani, kdy nám stará paní bytná udělala vaječinu aspoň z 10 vajec jsme pokračovali, byli jsme asi 25 km před Villachem, kde nás budou čekat rodiče od Jirkovy Anetky. Velmi jsme si užívali tyto kilometry, jeli jsme podél říčky Draun, která byla ještě včera modrozelená a dnes již bahnitě hnědá - asi opravdu docela pršelo, blížili jsme se po prašné cyklostezce Villachu. Jo, kdybychom věděli, že málo frekventovaná asfaltová cesta hned vedle nás bude tak krásně kopírovat cyklotrasu, tak bychom jeli zcela jistě po ní. Kolem poledne jsme byli v cíli naší cesty, projeli centrem Villachu a spojili se s našimi "zachránci", kteří pro nás přijeli. Byli ještě pár kilometrů před městem, proto jsme se rozhodli, že jim pojedeme naproti a hlavně z města pryč, ať tu nemusí, byť v neděli, zajíždět. A jeli jsme k jezeru Ossiacher See, do městečka Annenheim. Vcelku to ubíhalo, bylo pěkně, teplo, vítr do protivky, ale to nevadilo. Zkrátka se Stavovskýma jsme se potkali nějak kolem jedné odpoledne, vykoupali se v jezeru, ať nejedeme zpocení v autě, já si stihl pořezat o něco na dně nohu, dali jsme si oběd a vyjeli zpátky do republiky. A o půl deváté jsem vystupoval v Bílovci za svitu obrovského měsíce v úplňku z auta.

Byl to nádherný výlet, který jsme zakončili trošku předčasně, ale pevně věřím, že příští rok vyjedeme zase. Díky moc všem za podporu, jsem moc rád, že jsem opět mohl poznat kus světa a sebe, poznat, že lidé jsou dobří a že je to opravdu vše na dosah ruky. Jsem rád, že žiju v době, kdy se můžu sebrat a jet do jiného státu bez jakýchkoli problémů. Kdož jste dočetli až sem, díky moc. Váš Pavlík.

PS: Celkem 506 km, průměrná rychlost se vším všudy 14,5 km/h, maximální rychlost 74 km/h.