Japonsko + Asie 2013

2. listopadu 2013 v 2:41 | Zeli

19. 11. - Ráno pršelo, docela fest, ale po snídani se mraky rozestoupily a bylo opět pěkně. Teda - horko a dusno. Dnes hlásili přeháňky a 28 stupňů, tak uvidíme. Bylo kolem desáté, když jsme se začali shánět po letence na zítřek na Bali. Fungují tu různé kiosky, které prodávají letenky na místní lety. Byli jsme ve dvou a ten levnější si vybrali, letenka stojí přibližně 900 našich korun. Super. Pak jsme si zaplatili jakoby taxíka, člověka, který s námi bude jezdit celý den. Tato služba není nijak drahá, za celý den stojí včetně benzinu kolem 1000 korun. Samozřejmostí je zde smlouvat, všechno se dá domluvit. Navíc - opravdu se tu cítíme jako zbohatlíci na cestách, je tu pro nás velmi levně, co teprve pro turisty třeba z Německa, to musí být úplně za hubičku. Z nás jsou hned milionáři, třeba dnešek nás vyjde přes 3 miliony rupií. ;-) Nic, sedli jsme do auta a jeli směr chrám Borobudur, který je vzdálený asi 40 kilometrů od našeho hotelu v Yogyakartě. Jsem rád, že jsme si nepronajali motorky, jak jsme původně zamýšleli. Ten provoz je velmi hustý a navíc pravidla jsou velmi zvláštní, předjíždění přes dvojitou čáru, kličkování a neustálé troubení zřejmě patří k místnímu koloritu. Kupodivu jsme neviděli jedinou bouračku, ač náš průvodce jezdil kolem motorkářů velmi natěsno. Kochali jsme se místními ulicemi, viděli na skůtrech a motorkách dokonce i celé rodinky - na jednom z nich sedělo pět lidí! Autobusy bez dveří, školáci se jen drželi střechy a vezli se, míjeli jsme kokosové palmy, rýžová pole, banánovníky, mango stromy, záhony chilli papriček a vůbec všechno, co zde roste - a tady roste asi vše, co se zasadí. Když jsme přijeli ke chrámu, začalo pršet, tak nás řidič zavezl do restaurace. Vše tu mají ošéfované, zákazníky vozí vždy ke svým kamarádům a mají z toho provizi, ale na druhou stranu, proč ne. Po výborném obědu jsme jeli ke chrámu, průvodce nám nabídl, že zaplatí vstup a my mu to pak dáme v kanceláři, až přijedeme zpátky - mají to krásně domluvené. My zaplatíme plnou cenu, tak jako tak, ale když platil on, zaplatil studentské vstupné, které je poloviční, přejme jim to - jedná se vždy o částky v řádu českých desetikorun. Hned u vstupu nás začali oblétávat obchodníci se vším, co se dá i nedá prodat. My valili k hinduistickému chrámu, který byl vystaven před mnoha staletími, ale objeven byl celý zarostlý až v roce 1812. Nebyl jsem sice např. v Peru, ale tak nějak si představuju tamní chrámy. Prostě halda kamení. :-) Samo poskládaná do tvaru "pyramidy", všechny kameny zdobené buddhistickými motivy. Pěkné, výhled moc nic, blížil se déšť a malé muslimské dívky, které tam byly asi ze školy, se s námi chtěly neustále fotit. Pak jsme se šli podívat na slony, ale zrovna neměli projížďky. Postupně zpátky, hodinka a půl uběhla docela dost rychle. Východem přes trh do auta a směr opačná strana města, chrám Prambanan. Tak a taxikář, který nás vezl chtěl za každou cenu stihnout otevírací dobu, která byla do pěti odpoledne. Měl na to hodinu a myslím, že jsme byli nejrychlejší ze všech. Motali jsme se slušně, kličkoval, co to šlo, zkrátka taková dechberoucí jízda - hlavně, že nás ani nikoho nenaboural. Ale stihl to. Bodejť by ne, všechny tam znal a opět jsme šli na studentské vstupné. Tyto ruiny chrámu a znovupostavené věže byly super, byli jsme tam při západu slunce, bylo to prostě krásné. Já úplně všem návštěvám všech pamětihodností neholduji, ale tady tyto byly krásné. Za tmy jsme jeli zpátky do města - je to vlastně všechno pořád město. Mají maximálně patrové domy, které jsou rozlezlé úplně všude, čili zástavba je na mnoha kilometrech čtverečních… Zavezl nás na trh - a opět s námi vydrbal. U chrámu Borobudur říkal, ať nekupujeme, že je ve městě mnohem lepší trh s lepšími cenami a teď večer nás zavezl do kamenného obchodu se suvenýry s tím, že městská tržnice je už zavřená. ;-) Asi opět domluvené, ale co, jsme turisti a jako z takových chce vytřískat maximum. Jak jsme za celý den pochopili, jsou to opravdu "dříči", ale lopatu do ruky nevezmou. ;-) Proč taky. Pak jsme se nechali zavézt na hotel, zaplatili za výlet, zaplatili letenky, dali si bazén a sprchu a hurá na večeři. Nechali jsme se odvézt místními rikšami, které stály deset korun na hlavu, teda tak jsme se domluvili. Chlapci si mákli, zavezli nás kamsi na jídlo - to bylo super, nerozuměli jsme ani slovu, obsluhující neuměl anglicky, a tak jsme zapíchli prsty do jídelního lístku. Trefili jsme se docela dobře, jen jedno jídlo bylo tak pálivé, že jsme jej nedokázali ani ve čtyřech dojíst. Asi bude pálit ještě jednou. :-) Pak nás chlapci zavezli do nějaké galerie - opět kamarádi, kluci koupili nějaké obrázky a jeli jsme zpátky. A tam se projevila nátura místních, chtěli dvojnásobek smluvní ceny. Šlo celkem o 80 korun českých, ale i tak to zamrzí. No a kluci jsou moc slabé nátury. Já jsem říkal, ať jim dají jen to, na čem jsme se domluvili, ale jeden z nás to nevydržel a dal mu i zbytek… Celkově jim nejde ani smlouvat, zkrátka ceny jsou tak nízké, že se vyplatí zaplatit za vše klidně plnou cenu, leč jde o princip. No, třeba je to ještě naučím. Jen pro příklad - benzin tu stojí v přepočtu asi 12 korun… Nic, pak na pivo, do bazénu a ráno v šest odjezd na letiště. Uff, to je dlouhý příspěvek, holt moc zážitků v jeden den.

18. 11. - Rád konstatuji, že jsem se v letadle, ač děsně malém a nohy jsem měl takřka pořád v jedné poloze, ještě dosud tak krásně nevyspal. I kluci se vyspali skoro celý let, bylo to skvělé, jelikož v 6:30 ráno jsme dosedli na ranvej v Kuala Lumpur. Již se blížíme našemu časovému pásmu, dneškem jsme ukrojili jednu hodinu, čili posun času "jen" o sedm hodin napřed. A letuška, která nás přivítala na místě a řekla, že je krásných 25 stupňů se nemýlila. Při výstupu jsme dostali takřka "facku" z tepla a hlavně vlhka. Prošli jsme imigračním a na letišti jsme mohli strávit 9 hodin do dalšího přeletu. Ovšem Pavlík před našim dobrodružstvím naplánoval to, že se půjdeme místo zevlování po letištní hale podívat na Petronas Towers. Vzali jsme si taxíka a jeli hodinu a půl až k této majestátní výškové dvojbodově. Pravda - po japonských mrakodrapech a všech těch usměvavých lidech je to tady trošku krok jiným směrem a ani Petronas Towers, bývalé nejvyšší budovy světa, ve mně nenechaly ten nadšený zážitek, který jsem očekával. Navíc v pondělky mají zavřené vyhlídky, takže jsme ani nemohli nahoru. "Povinné" foto však proběhlo, chtěli se s námi vyfotit i mniši z Barmy, můžu říct, že jsem se projel na koloběžce i v Malajsii. ;-) Ve čtvrtém patře jedné z věží Petronas Towers jsme si dali nějaké místní jídlo na dva talíře a pak zase taxíkem zpátky na letiště. Řekl bych - krásné to tři a půl hodiny v hlavním městě Malajsie stály za to. Slunce svítilo a bylo neskutečné horko. Před týdnem padal sníh v Niigatě a dnes se potíme horkem každým krokem. Na letišti docela zmatek, ale vše proběhlo bez újmy. Měli jsme asi hodinu zpoždění, ale to nám nijak nevadilo, výhled z letadla byl místy úplně luxusní, spousta řek, pobřeží a moře. Před šestou večer místního času jsme přistáli na Jávě, v městě Yogyakarta. Letištní hala v Ostravě je proti té místní asi tak stokrát větší, řekněme spíš, že velikostí byla něco jako nádraží ve Štramberku. :-) A jelikož přiletělo ještě další letadlo hned za tím naším, my museli vyplnit žádost o vízum a taky imigrační papíry, docela na nás uředníci tlačili, ať si pospíšíme… Sice nám v letadle poskytli dokumenty, leč měli je pouze v jazyce indonéském. Nějak jsme prošli, ani to snad nečetli a už jsme byli venku, vyměnili peníze - jsou z nás multimilionáři, neboť 1000 indonéských rupií jsou necelé dvě koruny české. Vzali jsme taxíka a jeli do nějaké ulice, kde si najdeme něco na přespání. Jsou tu blázni do motorek a pravidla na silnicích moc nejsou, všichni na sebe pořád troubí, spíše se upozorňují, že jedou. Taxikář nás vysadil na jedné z větších ulic a my jsme si s Jirkou dali místní pivo a kluci hledali ubytování. Nakonec sehnali s bazénem, klimou, snídaní a internetem asi za 200 na hlavu a noc. Je tu pro nás holt levně. Po koupeli a vzpamatování se jsme šli do "města" ochutnat indonéskou kuchyni. Dali jsme si nějaká čtyři jídla a kolovali jsme je po stole. Na jednom talíři bylo tofu, na druhém špízy, na třetím rizoto a na čtvrtém plody moře. K tomu rýže a placky, vše dochucené jinak, než u nás. Bylo to výborné. Na závěr jsme si dali čtyři dezerty. Pak se pomalu po jedné zastávce na pivo vrátili na hotel a před půlnocí jsme při úplňku ještě šli do bazénu a pak na kutě. Byl jsem po tom cestovním dni opravdu unavený a usnul jsem, sotva jsem lehl. Každopádně - těch "bílých" turistů je tu mnoho, nějak si nemůžu zvyknout, že nejsem v Japonku, kde všechno funguje, má svůj řád, nemusí se tam smlovat, nikdo nechce s nikým "vydrbat", zkrátka jsem zpátky na zemi. Nechci vychvalovat Japonce, člověku by leccos lezlo za chvíli na nervy, ale úsměvy na jejich tvářích, čistota všude a uctiví lidé přinášejí do duše člověka pohodu. V Kuala Lumpur byli lidé spíše zamračení a tady pořád někdo pokřikuje a přesvědčuje. Holt - jiný kraj, jiný mrav. PS: Je tu opravdu nádherné teplo, dnes bylo 31 stupňů, uvidíme zítra, nějak se mračí nebe… Jo a posun je už jen o šest hodin.

17. 11. - Ráno jsem dal některé ze svých věcí kamarádům z orchestru, s sebou si nabalil pouze foťák, trička a spodní prádlo a koloběžku. Zbytek jsem pak vhodil do trombonové bedny, kterou máme k dispozici. Hned po deváté jsme vyjeli na cestu do Yokohamy. Bylo opět nádherně, po příjezdu do sálu jsme s Jirkou vyjeli do okolí, do parku u přístavu, kde jsme potkali spoustu lidí, kteří dnes pomáhali při organizaci 5. ženského maratonu v tomto megaměstě. Já pak na zkoušku a mezi ní a koncertem jsme šli s bicisty na horskou dráhu. Jízda trvala asi minutu, ale bylo to moc fajn, kupodivu jsem se ani moc nebál. Krásný zážitek. Po koncertě jsme měli pohoštění a poté se rozloučili s orchestrem, který jel na letištní hotel Narita, kdežto my zbylí čtyři - Jirka, Lukáš, Petr a já - jsme jeli metrem na Yokohama Station, odkud nám jel autobus na letiště Haneda. No a taky jsme stihli prodat jednu koloběžku, chtěla ji jedna z organizátorek turné, Ruska, tak jsme ji jí tam nechali. Tak jsem zvědav, jak to vysvětlím ve fabrice Kostka. Měli jsme spoustu času, a tak jsme po příjezdu na Yokohama Station nejprve našli nástupiště, odkud nám to pojede, a pak jsme si šli dát jídlo do některé z místních rušných uliček. Bylo to fajn, já se neskutečně přecpal za na místní poměry relativně málo peněz. Pak jsme ještě uviděli obchod Tokyu Hands, kde jsme našli a koupili si super blikací vestu, kter jsme sháněli už při loňském turné. Pak na letiště, kde jsme trošku rozmontovali a zabalili zbylou koloběžku, podali zavazadla, dali za poslední jeny malé pivo a ve 23:45 seděli v letadle smět Kuala Lumpur. Letadlo obrovské nízkonákladové společnosti Air Asia, které bylo vybaveno opravdu mnoha sedačkami, místa na nohy zřejmě více uzpůsobené lidem z Asie. Vzletěli jsme, dali si každý půl prášku na usnutí a vstříc takřka osmihodinovému letu. Japonsko - bylo jsi skvělé! Vzhůru na jižní polokouli do míst, která jen zběžně navštívíme a snad se nám tam bude líbit. A teploty se snad budou krásně držet vysoko nad 20 stupňů. :-)

16. 11. - Obloha bez mráčků, teplíčko na tričko, já napsal pár pohledů a jediná škoda, že už jsme v deset vyjeli na náš předposlední koncert zase někam k Tokiu. Bylo opravdu nádherně, tak jsme po příjezdu využili chvíli a jeli na koloběžkách do parku, kde byla dnešní den nějaká slavnost, vystupovaly tam různé soubory a byla tam spousta lidí, odhadem asi tak dva tisíce. A všichni ti čekali v řadách na jídlo a těšili se z pěkného dne. My jsme se tam s Jirkou vyjímali, fotili jsme koloběžku mezi Japonci a já pak dostal nápad, že tam oslovím jednu nacvičující skupinu a udělám fotku s nimi. Fotky jsme udělali a já pak od nich dostal půjčený mundůr a oni se mě snažili naučit část jejich vystoupení… A pak dostali ještě lepší nápad - že prý za chvíli vystupují, ať se přijdeme podívat. Tak jsme šli, odtančili jeden "tanec" a přizvali přísedící děti, aby šly taky. A já byl pro ně asi dítě, hned mě tam zatáhli a já se snažil napodobovat jejich pohyby. Asi jsem byl dost atrakce. :-) Ale byla to legrace. Pak rychle na odpolední koncert a po něm přesun do Tamy, kde jsme byli hned na začátku. No a pak se Pavlíček předvedl. Stále jsem neměl v telefonu kontakty, iTunes mi při spuštěném počítači a připojeném telefonu nabídl obnovit zálohu, tak jsem ji spustil… Naneštěstí jsem si krom všech kontaktů přemazal všechny fotky a videa, co jsem tu za dva týdny na mobil udělal… Chtělo se mi skoro brečet… No pak nakoupit nějaké suvenýry a na sushi u hotelu. Bylo to super, navíc se země zachvěla docela dost, takže krásný zážitek nakonec. Zítra Yokohama a pak doufám, že v pořádku přeletíme do Kuala Lumpur a já budu mít možnost psát a aktualizovat blog i nadále.

15. 11. - Ráno odjezd po osmé, pršelo, přejezd do Tokia, který trval pět a půl hodiny. Na zastávce jen rychlojídlo, jinak jsme pořád seděli v buse. Přijeli jsme na Ikebukuro, což je čtvrť v Tokiu, ubytovali jsme a před odjezdem na koncert jsme měli dvě a půl hodiny volna. S Jirkou jsme vytáhli i při uplakaném počasí koloběžky a jeli jsme pro nějaké suvenýry do hotelu Metropolitan, kde jsme bydleli před dvěma lety - tam mají krásný obchůdek, leč oproti minule tam toho bylo nějak podezřele málo. Bylo pěkné jezdit po městě a městské části, kde to docela známe, jen škoda, že bylo tak málo času. Zašli jsme ještě do obchodu s elektronikou, kde je opravdu vše, projeli uličkami, kde jsou samé restaurace, v jiné zase pouze herny a pomalu na hotel. Jen jsme se převlékli a jeli jsme hodinku do sálu v jiné části Tokia. Sál krásný, takřka opět plný, zpátky jsme se dostali asi o půl jedenácté večer. Bydlíme v hotelu v Sunshine Building, ve které je v 60. patře vyhlídka a je možno z místní observatoře, kde jsem byl minule, při pěkné počasí spatřit i horu Fuji. Kluci, kteří měli okna směrem na ni říkali, že ji odpoledne viděli. Škoda, my jsme měli okna na jinou stranu. Každopádně dnes už je zase tepleji.

14. 11. - Ráno bylo trošku krušné, asi ta irská hospůdka mohla proběhnout kratší dobu, ale hlavně jsme museli do autobusu a přesun do prefektury Fukushima. Už se vracíme zpátky k Tokiu. Naštěstí jsem v buse usnul a probudil se až na zastávce po dvou hodinách. A krása v podobě vyhlídky na hory, které byly pokryté sněhem a také sjezdovkami. Nebe bez mráčků a já udělal mini sněhuláčka. Pokračovali jsme dále a asi ve dvě odpoledne jsme přijeli do Sendai, krásný hotel na kopci s výhledem na celé město a moře a vedle něj stojí socha nějakého Buddhy, která je 110 metrů vysoká. Tam jsme hned s Jirkou vyrazili, ale vyhlídka byla chabá, někde v polovině sochy a navíc přes čtyři okýnka, která měla navíc ve skle drátky. Jeli jsme si vyměnit peníze do banky podle japonské mapky, to byla docela sranda. Šel jsem se zeptat náhodné paní, která stála na chodníku, jestli jedeme dobře. Ta spustila skvělou japonštinou něco, čemu jsme se nakonec oba smáli. Nepochopil jsem vůbec nic, jen to, že máme jet ještě kousek rovně. ;-) Ale nakonec jsme banku fakt našli - tady to není jednoduché, podle názvu v japonštině se těžko poznává. Dali jsme si oběd z krabičky - v obchoďáku si člověk koupí polotovar, který si hned může ohřát v mikrovlnce a je to. V 16:15 jsme měli odjezd z hotelu do sálu, vzali jsme si koloběžky a vyrazili na prohlídku města, jen jsme však míjeli velké ulice a obchody a nic jsme v podstatě neviděli. Ale aspoň troška sportu. Po koncertě na hotel, dal jsem si vanu a spát. Zítra ještě delší přejezd do Tokia.

13. 11. - Ah, spali jsme až do půl desáté a já se pak válel do jedenácti v posteli, venku bylo totiž pořád dost aprílové počasí, Jirka šel na kafe s Blankou a já si trošku pohnípal. Nu a na oběd jsme vyrazili s Blankou a Zuzkou kolem jedné, kousek od herny pachinko byla restaurace a my si dali výborný domácí hamburger - tedy jen to maso bez bulky s přílohou. Já vím, že to není zrovna typicky japonské jídlo, nicméně alespoň já si dal Japanese style hamburger. Pak jsme se rozdělili, vzali jsme koloběžky a na výlet. O půl páté byla zkouška, čili jsme měli něco přes dvě hodiny času. Jeli jsme opět k moři, trošku si tam užili pohled na velké vlny a rozbouřené moře, nicméně zima byla docela velká, takže jsme jeli kolem akvária směr sál. Bez mapy, jen tak. Směr jsme tušili a naštěstí správně. Začal padat sníh s deštěm a my upalovali, co nám nohy stačily. Dnes hrajeme v nejkrásnějším sále, co jsem kdy byl, takže jsem se těšil. S kolegy jsme udělali společnou fotku a šli zasednout ke strojům. Po zkoušce jsme jeli na sladký koblížek do města a po koncertě jsme s Jirkou jeli na koloběžkách na hotel, cestou jsme narazili na irskou hospůdku, a tak jsme tam vešli. A asi po dvou hodinách z ní zase vyšli. Bylo to super, jen těch jenů mi v kapse moc nezbylo, zítra budu muset vyměnit. Na koloběžkách noční Niigatou na hotel a spát. Zítra přesun do Sendai, které bylo při tsunami před dvěma lety částečně zaplaveno.

12. 11. - Vstali jsme až v devět, posnídali, šli si vyměnit peníze do banky (to je docela legrace, trvalo to asi 20 minut a všechny ženské u přepážek neustále při chůzi vlastně pobíhají, třeba když šly s podepsaným formulářem ke kopírce apod.) No, pak jsme potkali Blanku se Zuzkou a vyrazili jsme na průzkum. Pravda, Blanka nám ráno do telefonu řekla, že tam není taková zima, jako včera večer, nicméně na kraťasy to asi moc nebylo. Škoda, oba dva jsme je na sobě měli. Bylo navíc zataženo a sem tam i sprchlo, na jedné ceduli byla měřená teplota opět 6 stupňů. No nic, přejeli jsme po mostě (my dva byli na koloběžkách) prý nejdelší řeku Japonska a byli v centru Niigaty. Tam jakási tržnice a plno našich členů orchestru, tak jsme pokračovali dále. První cíl byla budova Next 21, kam jsme vyjeli do 19. patra a kochali se výhledem na město a na moře. Poté jsme hned u budovy našli sochu jakéhosi významného člověka (neznám jméno), která byla hodně v nadživotní velikosti, leč byla za několik let obestavena budovami tak moc, že šla vidět vlastně jen hlava… To je tady v Japonsku běžné. Mají např. nějaký chrám/modlitebnu ve městě a jsou schopni jej kvůli nedostatku místa obestavit domy tak natěsno, že třeba sdílí okap. Mazec. No a jeli jsme dále. Byla mi však už taková kosa, že jsem si šel alespoň koupit rukavice. Další cíl bylo moře a cestou k němu jsme narazili na letní sídlo rodiny Seito, která v Niigatě podnikala s rýží a saké a na těchto dvou produktech významně zbohatla. Bylo to pěkné, příjemné, pěkná zahrada. Počasí bylo v tu chvíli jako u nás v dubnu - aprílové. Sněžilo, svítilo slunce, pršelo, vítr, bezvětří. K moři to bylo asi deset minut a pak jsme uviděli krásně rozbouřené Japonské moře. Opět připomínám, že už jsem tu kdysi byl, to však nic neměnilo na tom, že pohled na rozbouřené moře a jednoho našeho violistu, který si vlny fotil z takové vzdálenosti, že jej větší vlna "obšťastnila" až po kolena, byl naprosto úchvatný. My vyrazili po pobřeží do akvária Niigaty. Tam bylo aspoň teplo. Ale jinak bylo taky super, spousta ryb (jak to tak už v akváriích bývá), měli to moc krásně postavené. Vrcholem bylo delfinárium. To bylo prostě moooc fajn. Navíc nás tam bylo asi třicet, protože byla fakt zima. Byli jsme tam asi dvě hodiny a pak už padla tma. S holkami a naším koncertním mistrem, který tam byl s námi, jsme se rozloučili a valili na koloběžkách zpátky do hotelu. Cestou kolem jednoho pěkného chrámu, udělali pár fotek a jeli dále. Viděli jsme dokonce i katolický kostel. Po příjezdu na hotel a prokřehnutí jsme šli do obchoďáku, na jídlo a pak - na pachinko!!! To je japonská hra s kuličkami, jak asi všichni ví, ale popravdě - já to nepochopil. A ten řev tam! No mazec. Vyzkoušel jsem to a jsem tomu rád, ale abych tam chodil každý den, to asi ne. Pak na hotel, film a spát. To byl náš volný a mrazivý den.

11. 11. - Dnešní den je přejezdový, což znamenalo jediné - v 9:30 jsme nasedli do autobusu a přejížděli do města, kde budeme hrát další koncert pozítří. Bylo na sever a je to město Niigata na západním pobřeží. Od Osaky vzdálené 620 km. Měli jsme tři zastávky, na každé trochu jídla, na každé o cosi méně stupňů. V Niigatě jsme byli po půl sedmé večer a čekal nás velký teplotní šok. Bylo asi 6 stupňů - Marťas na bílém koni i v Japonsku? Rychle na hotel a pak na průzkum okolí a hlavně na večeři. Zakotvili jsme v krásné hospůdce - restauraci, poté, co nás bez rezervace nepustili do vedlejší. A nabídka byla luxusní - hovězí, vepřové a všechno steaky a kvalitní maso. A já si dal maso z Anguse, 45O gramů a po hodně dlouhé době jsem musel kousek vrátit. Ač to bylo opravdu vynikající, já to nedal. Krásná to tečka za dlouhým cestovním dnem. Zítra máme volno, takže snad zažiju více. Jo a na Martínka jsem si samo v 11:11 vzpomněl. ;-)

10. 11. - Dnes jsme v 10:30 nastoupili do busu, který nás odvezl do osacké Symphony hall. Před zkouškou jsme měli hodinu čas a s Jirkou jsme místo cvičení vyrazili směr mrakodrap Floating garden s vyhlídkou, jenž byl nedaleko. Vyjeli jsme výtahy a eskalátory do výše až 173 metrů a kochali se pohledem na město, které opravdu není malé. Málo času, ale úžasný výhled. Tolik mrakodrapů, kam až oko dohlédne. Pak na zkoušku - dnešní koncert natáčí nějaká japonská televize, takže jsme se museli krásně tvářit a neusínat. Nakonec vše snad dobře dopadlo a my jeli zpátky na hotel, kam jsme dojeli kolem půl šesté, kdy už padla tma a hlavně padaly proudy vody. Nicméně po večeři na pokoji jsme před sedmou vyjeli na koloběžkách a za občasného poprchávání jsme dojeli k akváriu a obřímu vyhlídkovému kolu, kde jsme byli i včera. Jirka chtěl jít do akvárka, leč poslední návštěvníky pouštěli v sedm a my tam dorazili o čtvrt na osm. Tak šel aspoň na to kolo. Já si dělal mezitím fotky a kolem půl deváté jsme vyrazili nazpátek. Opět jsme potkali bicisty a opět jsme zapadli do hospůdky u hotelu - obsluhující nás poznal a dal nám jedno pivo gratis. :-) Pokecali jsme švarně - byli to kluci, s nimiž pojedeme na cestu po Asii, takže jsme se alespoň domluvili, co kde budeme dělat. Zítra megapřejezd do Niigaty.

9. 11. - Ranní procházka po okolí hotelu byla nic moc - za hotelem byl jen parčík s názvem Lover´s Hill, čili ryze místo pro svatebčany, vyhlídky již přes vzrostlé stromy neplnily svůj účel, na druhé straně hotelu jsme nalezli nějaký chrám, který byl však zavřený… Takže jsme se sbalili, nechali kufry na vrátnici a poprosili Blanku, ať nám je někdo hodí do busu. My jeli napřed na koloběžkách. Sál byl vzdálený asi pět kilometrů, takže žádný problém. Jeli jsme kolem okamayského hradu, kolem zahrad a řeky a dorazili do sálu. Našli jsme obchod, kde měli smažené řízky - takový kuřecí vídeňský řízek, který byl skutečně velký přes celý talíř. Před koncertem jsem byl pověřen udělat fotku orchestru, že prý má zrovna dnes FB narozeniny, tu pak vyvěsili na facebook. Po koncertě jsme sedli do busu a přejeli asi 250 km do Osaky. Juuu, jak je ta Osaka neskutečná a noc to ještě umocnila. Obrovské město, spousta mrakodrapů, dálnice se různě proplétají, vše osvětlené a fungující. Přijeli jsme nějak v osm večer, najedli se a s Jirkou jsme vyrazili na výlet. Jo, bydlíme v hotelu Bay Tower, v 37. patře s výhledem na moře. Na koloběžkách jsme dojeli až do zálivu po krásné cyklostezce. Je tam obrovské akvárium, "vídeňské kolo" - kdysi jsem tam už byl. Krásná projížďka. Cestou zpátky jsme uviděli v hospůdce naše bicisty, zastavili se u nich a dali si saké - stále tomuto moku nemohu přijít na chuť, a to jsem jej už několik let neměl. Pak na hotel, vyprat a spát. Jirka si ještě stihl při vylézání z okna na balkon trošku rozseknout nohu, takže zastavoval krev.

8. 11. - Dnes nás čeká dlouhý přejezd autobusem, z nejjižnějšího města našeho turné se budeme pomalu vracet k Tokiu. A první 450 km cesta dneškem začíná. V první pauze oběd na rastu a v druhé svačinka. Jeli jsme do města Okayama, krásným mostem, který spojuje ostrovy Kjúšú a Honšú, těsně po západu slunce jsme přijeli na hotel. Ten je na vyvýšeném místě nad městem, výhled krásný, ale jinak tu nic není. Do centra je to na autobus. Naštěstí jsme i zde v minulosti byli, a tak jsme s Jirkou a Blankou udělali malou procházku kolem hotelu. Nic moc k vidění, ovšem jedna věc nás zaujala převelice - cvičné odpaliště pro golfisty. No a tak jsme se rozhodli, že tam zkusíme jít. Paní za pultem byla sice pohledná, ale nerozuměla nám ani slovo, naštěstí byl v místnosti přítomný také jeden hráč, který uměl anglicky, díky němu jsme se dokázali dohodnout a půjčili jsme si hůl a zaplatili 170 míčků. Já hrál jedině minigolf a mí kamarádi jakbysmet. Takže to bylo krásné - pořád jsme se smáli… První tři pokusy jsem promáchnul, pak už jsem se jakš takš trefoval. Bylo to super!!! Ke konci na mě zřejmě sedlo štěstí začátečníků a s námi svěřenou holí jsem to pinknul do vzdálenosti asi 170 metrů! Krásný pocit, vůbec se nedivím, že je golf krásně návykový… Strávili jsme tam asi hodinu a bylo to opravdu úžasné! Hned bych šel znovu. Samo na nás musel být strašný pohled, ale co, my si to užívali. Pak na hotel, jedno pivo z plechovky a spát. Zítra zkusíme prozkoumat okolí za světla.

7. 11. - Ráno vykouklo sluníčko a my po deváté opustili na koloběžkách hotel spolu s Blankou a Zuzkou na kolech vstříc velkoměstu a jeho krásám nejen betonovým. Hned za rohem je chrám, ve kterém probíhala nějaká slavnost, čili jsme nemohli dovnitř. To nám však nevadilo a jeli jsme dále do komplexu obchodů - Canal City. Měli jsme v něm jediný cíl - navštívit kavárnu Mumínci. To jsou takové ty velké bílé dětské postavičky a celý tento malý podnik měli ve stylu tohoto dětského seriálu. Jirkovi jsme totiž před dvěma lety začali říkat mumínek, proto jsme tam zašli, já si dal zmrzku, ostatní kafe a jeli jsme dále. Po velmi rušných ulicích Tenjin Fukuoka jsme dorazili do parku se zříceninou hradu, přes další velký park jsme dojeli do dalšího menšího chrámu, před kterým je veliký Buddha, chvíli spočinuli a zase dále. Na delší chvíli jsme zastavili až u moře u obrovského stadionu pro baseball, vedle něhož se tyčí do výše majestátní a luxusní hotel Hilton. O kousek dál jsme dorazili do našeho nejvzdálenějšího cíle - Fukuoka Tower. Je to televizní věž, kam se dá vyjet výtahem do 125 metrů, pochopitelně jsme tam vyjeli a kochali se panoramatickým pohledem do okolí. Bylo opravdu krásně, já jsem jezdil celou dobu v kraťasech a tričku. Po obědě u úpatí této věže jsme se s holkami rozdělili a s Jirkou jsme se jeli kouknout na pláž a ač přes varování na cedulích, že v moři jsou nějaké potvory, jsme tam vlezli (asi tak pět metrů od kraje). Myslím, že jsme byli docela atrakcí pro kolemjdoucí, neboť se tam zřejmě tento den nikdo ještě nekoupal. Ale já jsem konečně na svůj čtvrtý pokus vlezl do Japonského moře (dobré tati, že?). Paráda, bylo docela teplé, chvíli jsme se tam rochnili. Po zdokumentování jsme vyjeli cestou nazpět do hotelu, který byl odhadem tak 10 km vzdálený. Byli jsme v jednom vyvýšeném parku, odkud byl skrze bambusový les pramalý výhled a upalovali na hotel. Jirkovi se cestou uvolnil šroubek na koloběžce a odskočil mu blatník, po menší opravě jsme v pořádku dojeli kolem čtvrté nazpět. Po hodince opět na koloběžky a do sálu Acros Fukuoka, koncert a pak zpátky. Chvíli jsme s kamarády ještě pokecali ve foyer hotelu a na kutě. Inu, krásný to den, hlavně především výletní. Doufám, že jich bude více.

6. 11. - Ráno jsme přišli o minutu později na odjezd a už byly řeči, naštěstí jsme nikam až tak nespěchali, předpokládaná zácpa na silnicích se nekonala a my byli na letišti Haneda asi o hodinu dříve, než jsme měli být. Škoda, mohli jsme si pospat déle. Na letišti jsem si dal nějakou rýži s masem a kari omáčkou a koukal se na letadla, kterak přilétají a odlétají. My pak nasedli do toho našeho směr Fukuoka, která leží nikoli na ostrově Honšú jako Tokio, ale již na Kjúšú, a ve 12:15 jsme odletěli. Cesta ubíhala docela rychle, neletěli jsme ani dvě hodiny a krásná byla podívaná ve chvíli, kdy jsme letěli kousek nad sopkou Fuji, kterou jsme s kluky před dvěma lety dobyli i pěšky. Doletěli jsme v pořádku a po cestě metrem jsme se ubytovali na hotelu v Hakatě (Hakata=Fukuoka). Už jsem v tomto velkém městě byl, i tak jsme se s Jirkou vydali na malou obchůzku - čekali jsme totiž na zavazadla, v našem případě koloběžky. Ty nakonec dorazily asi za hodinu a my jsme vyjeli na cestu městem. Sem tam spadla kapka, ale to nám nevadilo, míjeli jsme spoustu lidí, obchoďáků a také jsme půjčili koloběžky skupince Japonců - myslím, že byli rádi. Zkrátka to tu neznají… Pak jsme s Jirkou dojeli až k moři, udělali nějaké fotky a cestou zpátky jsme se zastavili u chrámu Jotenji, který již také známe z naší minulé návštěvy. Prostě taková krásná vyjížďka, na hotelu jsme byli myslím kolem půl desáté a po pivu v indicko-japonské hospůdce jsme šli spáti. Vivat Červenému trpaslíkovi!!!

5. 11. - Ráno jako malované - modrá obloha, teplíčko, my donesli kufr a koloběžky do místnosti pro zavazadla, která odvezou do Fukuoky a my za nimi zítra doletíme, a pak jsme s Jirkou a ještě čtyřmi kamarády z orchestru vyrazili směr rybí trh v Tokiu. Cesta dvěma vlaky trvala skoro hodinu a půl, čili kol půl desáté jsme byli na místě. Já už tam jednou byl, tuším, že to bylo před čtyřmi lety a de facto se nic moc nezměnilo, jen ryby byly logicky jiné… A já si říkal, že ač je to jeden z největších trhů s rybami na světě, že i tak musí rybáři docela drancovat moře kolem Japonska… Už v podstatě končili a zavírali, i tak bylo dost k vidění, něco jsem natočil, něco nafotil, třeba rychlokuchání menšího tuňáka. Pak jsme se vypravili do čtvrti Ueno na trh, kde se dá koupit a sehnat asi vše, co existuje… No a my to prošli rychle a šli na oběd. Inu, maso na vlastním grilu upečené znělo krásně, tak jsme tam šli. Dnes však asi nebyl den pro to, dělat objednávky s Japonkou, která neuměla mluvit jinak, než svým mateřským jazykem. Já, jsa neznalý této řeči, ač se za to po tolika letech stydím, jsem objednal jídlo pro dva lidi a servírka nám jej donesla dvakrát… Tolik masa se skoro nedalo sníst. Čili jsem až do večera nejedl nic. Pak jsme pochodili po obchůdcích, já si zakoupil deodorant, který je asi nejspíš dle vůně nějaká desinfekce a jeli zpátky na hotel, protože jsme měli ve čtyři odjezd na koncert. Zastavili jsme se v Tamě v parku, kde hrál nějaký starší japonský týpek na kytaru asi jazz a pak na koncert. Zpátky jsme přijeli před jedenáctou, Simpsoni a spát.

4. 11. - Krásné zamračené, ale teplé ráno. Pavlík bere kraťasy a sandály a hurá na odjezd vlakem do Tokio Opera City, kde jsme už hráli předevčírem. Dnes jsem toho moc nenaspal, stále to není ono. Jsa v kraťasech - samozřejmě prší, ale to moc nevadilo, jelikož jsme po cestě šli hned do sálu, takže jsem ani nezmokl. Že já se umím vždy tak krásně obléct. Každopádně jsme si zašli koupit do "francouzské bagetterie" v Japonsku koupit bagetu, nechal jsem paní dýško dva jeny (asi 50 haléřů), což se tady zásadně nedává, odešel jsem z obchodu a ona za mnou vyletěla, aby mi je vrátila. Neskutečné. A ještě poděkovala s typickým úklonem. Ach, některé zvyky jsou tu prostě velmi krásné a "lidské"… Taky se stalo, že kolega v tom vlaku, kterým jsme přijeli, zapomněl kufr se všemi doklady. A co se stalo? Samozřejmě, že jej nikdo neukradl, ale měli jej v konečné stanici, kde na něj počkal… Stejně jako já si můžu nechat koloběžku kdekoli opřenou a vím, že se mi neztratí. Krásný to pocit. Nic, po koncertě jsme zůstali v Shinjuku a s Jirkou a ještě jedním bicistou počkali, až přestane pršet a vyrazili na večeři do hospůdky, jak jsme byli předevčírem na pivo. Tam jsme si dali na ochutnávku na špejlích kousky prasečích kůží, srdce, masa z hlavy, střev (to jsem nejedl), masových koulí a jazyka. No, pro mě to je docela nezvyk, ale pivem jsme to spláchli a pak jeli zpátky do Tamy na hotel. Zážitek krásný, ale příště asi raději opět sushi. :-) Ještě sbalit věci, páč zítra nám pošlou kufry kamiony na Kjúšú, kam za nimi pozítří doletíme.

3. 11. - Dnes budík o půl sedmé, o čtvrt na osm do busu a směr prefektura Nagano na koncert. Mělo to být i s pauzou 3 a půl hodinky, leč díky nějaké zácpě to bylo přes čtyři hodiny. Zkouška na koncert byla sice krátká - hráli jsme částečně jiný program, zato před koncertem jsme měli jen necelou hodinu na to něco najít na oběd a sníst jej. S Jirkou jsme zvolili cestu nejmenšího odporu, a sice nákup polotovaru v obyčejném obchůdku, kde nám jej rovnou i ohřáli a my jej snědli. Koncert byl utrpením, jelikož jsem nemohl udržet oči. Tělo se nedá tak jednoduše oblafnout a dalo mi to dnes pěkně "sežrat". Hlava mi padala skoro pořád, když jsem zrovna nehrál… Ale nějak to dopadlo. Po koncertě do busu a zpět do Tamy. Ovšem v neděli večer jedou zřejmě všichni Japonci po víkendu do Tokia, čili jsme i my uvázli v 30 km koloně, což mělo za následek to, že jsme místo o půl osmé dorazili na hotel až o půl jedenácté. Prostě takový ten den, kdy je člověk sice v Japonsku, ale moc z něj nemá. Zítra to snad bude lepší. Na noc jsme dali pivo v plechovce před hotelem, kde se dá i v nočních hodinách stát stále v tričku a sandálech. Je tu prostě krásně! :-)


2. 11. - Krásných 11 hodin spánku, v to jsem ani nedoufal, ale není se čemu divit. Každopádně v 11 odjezd na koncert, stejnou linkou, jakou jsme jeli včera, tentokrát však celá filharmonie. Vzali jsme s sebou koloběžky i dnes. Po příjezdu do Tokyo Opera City (sál) jsme měli zkoušku a od tří hodin koncert. To byla lahůdka - nevěděl jsem, jak mám udržet oči otevřené. Holt tělo se asi nedá jen tak oblbnout během jednoho dne. Ale nějak jsem to zvládl a po páté už bylo po hraní. Šli jsme s Jirkou a kluky bicisty do večerního města, našli jsme sushi bar a jali se jíst tento pokrm, který je jednak velmi typický pro tuto zemi (to asi každý z nás ví), jednak je výborný. Teda jak co, já všemu neholduju, leč vše, co se tam podávalo jsem rozhodně nezkoušel. Pak jsme vzali koloběžky, na hlavu kameru a vstříc sobotní noci do čtvrti Shinjuku, která byla opravdu dosti plná. Jeli jsme "uličkou lásky", kde jsou místní kluby pro pány, miniaturními uličkami s mnoha ještě miniaturnějšími restauracemi a dali si tam u jedné pivo na stojáka. Dokonce jsem i od plaché barmanky zjistil, jak se řekne japonsky koloběžka, ale než jsem si to stačil zopakovat, už jsem to zapomněl… Po jízdě nočním velkoměstem jsme nasedli na vlak a jeli zpátky na hotel do Tamy, kde budeme přebývat ještě asi čtyři noci. V jedenáct jsme si pustili Simpsony a u těch jsem usnul.

31. 10. - 1. 11. - Ahojte všichni, kdož máte zájem si se mnou opět po dvou letech procestovat Japonsko z pohledu muzikanta, který se do "Země vycházejícího slunce" vydal díky Filharmonii Brno již počtvrté. Ano, nebude toho zřejmě moc nového, každopádně se vynasnažím, aby tyto řádky byly čitelné a tak akorát dlouhé. Uvidíme, co mi pobyt přinese. Nuže - s chutí do toho!

Ve čtvrtek 30. října jsme v devět ráno vyjeli autobusem z Brna na letiště do Vídně, odkud nám letělo letadlo v 13:05. Tentokrát jsem si s Jirkou Králem s sebou vzal koloběžku, abychom tytoo stroje ukázali lidem i na druhé straně zeměkoule. Do letadla nám je vzali, čili již nic nebránilo tomu, abychom se vydali na 3 týdny dlouhou cestu. Let probíhal opravdu velmi klidně, takto jsem to ještě asi doposud nezažil. Noc jsme nějak přetrpěli, z 11 hodinového letu jsem spal asi tak dvě hodinky a už bylo zase ráno a zase nespat.

Po příletu na letiště Narita v Tokiu jsme si vyzvedli koloběžky a nastoupili do přistavených autobusů, které nás zavezly na ubytování hotelu Keio Plaza na předměstí Tokia - Tama. Popravdě jsem malinko zklamaný z toho, že nejsme přímo ve městě, jak tomu bylo jiné roky, na druhou stranu je to vlakem jen něco přes půl hodiny. Vzhledem k časovému posunu 8 hodin a příletu v 8 ráno do Tokia, jsme vlastně "přišli" o noc, tak jsme se rozhodli vyjít si na procházku, abychom neusli až do večera. Takže jsme se vydali na jídlo, vzali jsme s Jirkou koloběžky a na nedalekém nádraží si dali v Curry baru nějaký žvanec, který ani moc popsat neumím, jelikož jsme si v automatu podle obrázku vybrali jídlo a podle ostatních si dokázali i zaplatit. :-) Byli jsme i s naší manažerkou Blankou, po jídle sedli na vlak a jeli do Tokia do čtvrti Shinjuku, což je moderní a finanční centrum města. Nej sranda je si kupovat lístky na metro či vlak, když jsou názvy stanic napsány na tabulích pouze v "čaji". Ale stačí se zeptat kohokoli a každý rád pomůže, i když nám očividně nerozumí. Jen ukáže na tabuli se znaky a pak na automatu na jízdenky částku, kterou zaplatit. Na Shinjuku jsme šli na vyhlídku jednoho z mrakodrapů a podívali se po okolí z ptačí perspektivy. Koloběžky s sebou, leč zabalené v obalu. Pak jsme se procházeli po čtvrti a sem tam fotili a točili videa. Lidé na koloběžky koukají pořád, ale jejich poněkud plachá japonská povaha jim asi nedovoluje vyjádřit naplno emoce, čili jak nás spatří, že vidíme, jak se dívají, okamžitě odtrhnou pohled. Prošli jsme kolem chrámu, to už byl večer, prošli uličkami plných restaurací, prošli přes přechody, které jsou přes celé křižovatky, sedli na vlak zpátky do Tamy a šli na večeři. Dali jsme si nějaký steak s oblohou a šli pomalu na pokoj. Bylo asi devět, když jsme usínali. Já jsem padl do postele a ani nevím, jak jsem usnul, ale asi dooost rychle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mamka mamka | 5. listopadu 2013 v 16:20 | Reagovat

AhojPavliku, ctu se zajmem tve popisovani cesty v Japonsku,jsem moc rada, že mame od tebe zpravy. U nas nic noveho, zacalo dusickove pocasi inalada. Uzivej si Japonska a pis. m

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama