Iceland 2012

30. srpna 2012 v 23:38 | Le Chou

Island 2012




22.8. - Zdravím všechny čtoucí tyto a další řádky… Jo jo, zásobuju docela slušně, ale slibuji, že následující měsíc a více určitě blog psát nebudu, páč se nikam nechystám. Ale pevně věřím, že se ještě ve svém životě někam podívám a tyto stránky se rozrostou ještě o mnohá dobrodružství.


Inu, zřejmě se to stává tradicí - opět další výlet (tentokrát týdenní) a opět start v severomoravských Bravanticích, odjezd autem po 4 ráno do Prahy na letiště, před 12 malinko zpožděný odlet z Ruzyně do islandského Reykjavíku. Naše posádka je více než rozmanitá, tentokrát nejedeme ve dvou, ale je nás celkem 6. Jarka, Peťa, Vašek, Vašek, Jirka a já. Po čtyřech hodinách letu přistáváme na letišti v Keflavíku, 40 km od metropole. Časový posun oproti ČR činí 2 hodiny, takže před druhou vystupujeme z letadla v pro mě zatím nejsevernějším místě, kam má noha kdy vtiskla svou stopu - Island. Vyměnili jsme nějaké peníze, zašli kousek do půjčovny aut pro vůz (měli jsme již zarezervovaný a zaplacený) značky Chrysler Voyager, obsah 3,6 litru, benzín, najeto necelých 8000 km, prostě funglovka. Po formalitách jsme se nalodili a vyjeli směr Reykjavík. Řídím já, krásná cesta, počasí polojasné, 16°C (jaká to změna oproti včerejším 33° v Kopřivnici). V metropoli, která má asi 100 000 obyvatel, máme první domluvené setkání s kamarádem Ondrou, který je tady na studijním pobytu. Sraz jsme měli na vyvýšeném místě, kde byl super výhled na záliv a město a - šup, najednou vytryskl gejzír asi 20 m. Paráda - mám splněno. :-) S Ondrou jsme pochodili po městě (vlastně nic moc tam krom dominantního betonového luteránského kostela, přístavu, uliček a kongresového centra není - můj pohled), nakoupili potraviny, na benzínce kopili plyn do vařičů a již bez Ondry se vydali cestou severovýchodně do vnitrozemí. Cíl byl jasný: najít místo na přespání a přiblížit se národnímu parku Pingvellir. Cestou zapadalo slunko (asi 5 hodin), jednou sprchlo, pak zase sluneční svit, všude kolem proměnlivé počasí, hory, sopky, příroda celkově podobná Zélandu. V autě teplo, co víc si přát. Zastavili jsme u jezera Pingvallavatn a udělali asi hodinový výletek po okolí. V těchto místech byl jako vůbec první na světě Alping - parlament, jenž se scházel na prostranství Lögberg a to vše v místě, kde je krásně na okolní přírodě a skalách vidět, že se zde setkávají dvě tektonické zemské desky - Almannagjá. (Ty názvy jako i jazyk jsou šílené, de facto to tu vše píšu hlavně pro sebe, abych pak věděl, kde jsem to byl.) Viděli jsme vodopád, sopečné kamínky, jezero - krása hned první den. Zpráva Vlaďce, která je právě n severu ostrova a pak zakempit nedaleko. Po večeři a čaji s rumem na kutě - před půlnocí místního času. Zatím super, fakt. Světlo bylo asi do jedenácti a ráno prý časně zase vystoupí nad obzor. :-) Nu jen tak dál.



23.8. - O půl osmé jsme tak nějak kolektivně vstali. 2 v autě a po dvou pak ve dvou stanech. :-) Dnešní cíl jsme měli následovný - vidět oblast, kde je islandský největší (již nečinný) gejzír, jenž dal svým názvem Geysir pojmenování pak všem ostatním. Bylo to asi 40 km od našeho kempu (neplatili jsme nakonec nic, stejně tam ani sprchy nefungovaly a je již prý zimní sezóna, takže vlastně nefungoval). Cestou pár ovcí podél vozovky, krajina víceméně stále stejně krásná, počasí jak na houpačce. Od parkoviště u Geysiru byl krásný, asi kilometrový okruh podél vyvěrajících notně kouřících horkých pramenů (kouřová cesta), a pak viděli jeden "funkční" gejzír, prostě luxus co pět minut. Vyšli jsme i na jeden malý vrcholek a pokochali se výhledem do krajiny. Pak jsme popojeli 3 km a vydali se na "vikingskou cestu" - dvoukilometrový okruh přírodou. No, na Vikingy ani nic s nimi spojovaného jsme nenarazili, zato se pěkně prošli. Být já pojídač hub, asi jsem ve svém živlu. Tak příkladné kozáky a jiné hřiby jsem u cesty jen tak dosud nikde neviděl. Po procházce šup do auta a na nedaleký Gulfoss - přírodní vodopády. Opravdu nádhera, jen škoda, že tam s námi bylo tolik zájezdů/turistů. A viděli jsme odtamtud i náš první ledovec, teda v dáli - Langjökull. Hle - i legendární a v Česku známý Tatrabus jsme spatřili. Bylo už dost hodin a my stále neobědvali, tak jsme popojeli směr město Hella a před ním papu v přírodě. Město Skógar, kde je přírodní muzeum, takový skanzen, s domy porostlými travou, jsme nakonec nestihli moc projít, neboť cestou jsme zastavili a pokochali se vodopádem Seljalandsfoss, jenž je nejen vysoký, ale dá se jít okruhem i za něj. Pár fotek, počasí nám vyšlo a takřka hodinka byla ta tam. Ještě před Skógarem, kam jsme stejně jeli kvůli dalšímu vodopádu Skógarfoss, jsme míjeli i ledovec Eyjafjallajökull, pod kterým je i stejně nazvaná sopka, jež předloni ochromila letecký provoz nad celou Evropou, ale nízká oblačnost nám nedovolila jej spatřit. Po již zmíněném vodopádu a výstupem k němu jsme překonali autem(!) 5 km po štěrku - fakt nehezké cestě k hezkému ledovci Solheimajökull a pěšky se k němu a na něj dostali. Pěkný pocit. Bylo už kolem osmé a my jeli pak dále na východ vstříc dalšímu přírodnímu divu Dyrhólaey, kde jsou úžasné skálovité útvary vynořující se z moře. Ovšem hlavně tam jsou - papuchálci. Barevní ptáci, kteří přimínají papoušky a jejich schopnost létat je na pohled dosti nedokonalá. Prostě přistání moc neumí, sranda. Velká výhoda je, že světlo vydrží tak dlouho, my jsme zakempili ve městě Vík. Sprcha, kuchyňka, málo peněz - krása. Zítra opět na cestu, čeká nás docela dlouhý přejezd kol největšího ledovce Vatnajökull.



24.8. - Ráno bylo velmi zachmuřené, sbalili jsme stany a začalo pršet. Vyjeli jsme proto hned směr východ. Čím více jsme se blížili k Vatnajökull, tím pustější země byla. Malinko přestalo pršet, vzali jsme benzin v samoobslužné stanici a v městečku Klausblabla jsme si udělali krátký příkrý výšlap k vodopádu - seshora byl nádherný výhled po sopečné krajině a na moře, začalo však hustě mžít, tak jsme sestoupili zpátky k autu a tradá dál. Zastávka v dešti u baráků s troubou porostlými střechami (i kostelík z 18. století), pak sopečně-písčitou krajinou dále. To už jsme se blížili k ledovci. Jen pro info - je to neskutečně velká mrcha. Masa ledu, která prý váží 3000 miliard tun, je na ní nejvyšší i nejnižší místo Islandu, na výšku má v tom nej místě přes kilometr a je to největší pevninský ledovec na světě (vše chytré vypadlo z průvodce).Poté, co jsme viděli cípy tohoto ledovce, zastavili jsme a udělali 2 hodinovou procházku k vodopádu Hundfoss a ještě jednomu, který crčel v čedičové skále. A jeli jsme dál - pršet přestalo, naopak se začalo zpoza mraků vylupovat slunko, paráda. Cíli u ledovcového jezera Jökulsárlón, chvíli před ním jsme odbočili po kamenité cestě k ledovci a to jsem nežral - ledovec v dáli a fakt je neskutečně obrovský, vysoký, kolem štíty hor, "jezero", v němž plavou velké i malé kry ledu a slyšeli jsme i praskot ulamujícího se ledu. Prostě až skoro pohádkový kýč. U jezera Jökulsárlón to bylo podobné, akorát tam byla možnost si půjčit loďku a jet k ledovci blízko, ale tu jsme nevyužili. My jeli dál do města Höfen, kde jsme zůstali v chatce přes noc. Vlastně až teď jsme se rozhodli, že se nebudeme vracet stejnou cestou, ale že ostrov objedeme. S kluky jsme zajeli k moři a "vykoupali se" (jako stáli jsme po kotníky v ledové vodě) při západu slunce za vysoké hory a za dohledu ledovce Vatnajökull. Úžas, dnes to bylo prostě úchvatné, nemůžu si pomoct.



25.8. - Opravdu jako na houpačce - tak by se dalo a může charakterizovat počasí na Islandu. Zatímco včera škaredě a mraky až u hlavy, dnes nádhera. Kodrcali jsme se sice dlouho, ale nakonec skutečně vyrazili směr záliv (ten, co včera večer) kvůli fotkám, obchod a benzinka a hurá na půlhodinovou cestu podél pobřeží. Už je tu zimní sezóna, snad i proto tak málo aut, jezdím skoro pořád uprostřed cesty (ty jsou totiž ne moc široké). Nádherné scenerie, super počasí, proto na trek Hvannagil, který má být údajně nejhezčí jednodenní na celém ostrově. V průvodci byl načasován na 5 hodin a skutečně - tento čas jsme "překonali" o 3 minuty. Po kopcích alá Zéland, po ovčích cestičkách jsme šli příjemný okruh, spestřený vodopádky, horským potůčkem, místy nepříjemným studeným větrem a krásným sluníčkem. Brodili jsme řeku, pili ledovcovou vodu a zkrátka si užívali toho počasí, jež bylo víc než luxusní, ač bylo kol 10°. Před čvrtou odpolední odjezd směr východ, kde nás čekaly fjordy, sopky, skalní útvary (jeden z nich tvarem opravdu dokonalá egyptská pyramida, fakt), duhy - ono totiž co vjezd a výjezd do/z fjordu, to diametrální rozdíl v počasí. Slunko, anebo déšť, nic mezi tím, krása. Už byl takřka večer a my zamířili směr vnitrozemí, cíl byl u jezera Mývatn na severovýchodě ostrova. Stoupali jsme přes hory, tím pádem klesala teplota. V 11 večer (to už byla tma tmoucí) jsme zakempili - byl stupeň pod nulou. Pravda, 3 jsme spali ve stanu a dost jsme se zahřáli předem a vnitřně, ale i tak byla kosa, v takové jsem snad ještě dosud nespal. Jo a nechci kecat, ale kol půlnoci se na obloze mihotalo lehce nazelenalé světlo. Co to asi bylo? :-) Luxus. Sice prý jde vidět až od září, ale jsme hodně na severu a je to možné - polární zář nezaznamenaná na fotoaparát, ale spatřena a uchována v paměti.



26.8. - Tak to byla zajímavá noc - jako kosa mi nebyla, ale horkem jsem taky netrpěl. Bylo polojasno, asi čtyři stupně a až teď jsme viděli, kde to vlastně jsme. Ve městě Reykahlíd, kemp v lávovém poli, jezero Mývatn a spousta hor, některé pokryté sněhem. Nabrali jsme benál a šup na první zajímavost - Hverir, Námafall, čili místo, kde se v zemi kumuluje teplo, průduchy pak ženou horký vzduch a páru na povrch a v té měsíční krajině ještě navíc bublá vřelé skoro černé bahno. Krásná podívaná, dnes ještě jako bonus zpestření v podobě sněžení, které se střídalo se sluníčkem. V srpnu! :-) Pak šupky do auta a o 7 km dále v kopcích již stoupáme zase po svých k jícnu sopky Víti, jejíž typický kužel je takřka dokonalý a uvnitř je sytě modré jezero vody. Šli jsme po značené cestě - tady je podloží značně činné, stoupnout vedle, mohlo by to slušně pálit a boty by mohly být zničené. Vše je v blízkosti aktivního vulkánu Krafla, který naposledy vybouchl v roce 1975 a jenž díky horlivé aktivitě stále vytápí široké okolí, dokonce mají v těchto kopcích i elektrárnu, z níž stahují obrovskými trubkami teplo dolů do měst. Hned naproti naší "procházky" byla další a delší. Lávové pole Leirhnjúkur. Vedla přímo skrz něj, pach síry, dým a teplé i ty vyšlapané cestičky. Opravdu úžas a poklona před tím, co matka příroda dokáže. A v tom rychle se měnícím počasí to bylo vážně neskutečně neuvěřitelně krásné. Velký respekt. Celý den trávíme stále v severovýchodní části ostrova u jezera Mývat, přejeli jsme ještě o kus dál (kolem potoka, v němž byla horká sirnatá voda) k sopce (vyhaslé) Herfall a vystoupali jsme po sopečných kamenech vzhůru a během hodiny jsme obešli po vrcholu její kužel a kochali se výhledem do rozmanitého okolí. Šlo zřetelně vidět, kde prší, kde ne, o duhy tu fakt není nouze. Pak ještě jedna a poslední zastávka u jezera a půlhodinová procházka se dvěma Opaváky podél břehu. Kolem sedmé jsme se vydali na asi 200 km dlouhý přejezd přes vnitrozemí na západ, zastavili jsme v "hlavním městě severu" Akureyri (má asi 1600 obyvatel a to je tady fakt hodně) a pokračovali údolími a přes sedlo při západu slunce až do Blönduós, kde jsme si koupili u řeky na noc chatku, piva a přespali zde. A hopla - kol půlnoci opět asi pětiminutová podívaná na nebi. Znovu kochání se, tentokrát mnohem zřetelnější, polární září. Luxus!



27. 8. - Jako první zážitek dnes bylo objetí poloostrova Skagi (130 km), cesta totiž vedla podél pobřeží, bylo úplně jasno, takže jsme toho tímto využili. Měli jsme celkem tři zastávky - u majáku, u vodopádku, který padal do moře, ale ten neskutečně silný vítr jej zase "vracel" zpátky nahoru, čili se "nikdy nedotkne oceánu" (tak to píší v průvodci), prostě neuvěřitelné a pak jsme stáli na nejsevernějším výběžku tohoto poloostrova - zároveň to bylo nejsevernější místo našeho výletu. Trošku jsme se zdrželi, proto jsme moc neváhali a dali se na dlouhý přejezd, dohromady dnes to bylo 600 km. Přejížděli jsme po asfaltové cestě, místy po "dvojce", která je taková šotolinová až kamenitá, prostě nic moc. Zastavili jsme v zálivu, který se jmenoval tulení, ale nebyl tam ani jeden. Zato tam byl obchod Vínbud - ne, není tu prohibice, ale jedině v těchto obchodech se dá koupit alkohol a to jen ve všední dny od 14 do 18 hodin a v sobotu od 13 do 15. Nu, pak jsme přejeli na samotný západ Islandu, na jeho nejzápadnější výběžek, bylo chvíli před západem slunce (asi tak hodinu byl sluneční kotouč 10 cm nad obzorem) a já prostě neodolal a v 6 stupních jsem do moře prostě vlezl, tím jsem asi hecnul i sourozence Královy - popravdě to ani tak nestudilo. Tak severně jsem se opravdu ještě dosud nekoupal. Loni na jihu Austrálie, letos tady… Pak jsme popojeli dále a opět vyšli asi na 70 metrovou sopečku - viděli jsme poprvé západ slunce a ten vítr, tak to byl hukot. Šílený - prostě vítejte na západě ostrova! Rychlo do auta a hledali jsme již za tmy kemp. Dlouhý přejezd, několik neúspěšných pokusů, ale troskotali jsme na ceně, nicméně díky tomu jsme se přiblížili k Reykjavíku na pouhých 170 km, přespali jsme v kempu ve městě Borgarnes. Potřetí a naposledy pohled v noci vzhůru na zelenavé světlo a v silném větru spát.



28. 8. - Ráno jsme zaplatili a vyjeli malinko západně do vnitrozemí k největšímu termálnímu pramenu na světě Deildartunguhver, který již mnoho desetiletí vytápí svým 71 km dlouhým potrubím města a osady v tomto kraji. Výkon je na placce vyměřen na 62 MW, vypustí 180 litrů vařící vody za vteřinu, hned vedle několik skleníků a u cesty stojan s rajčaty vypěstovaných právě zde, v této nehostinné krajině. Vhodil jsem 200 ISK a hned jsme měli každý jedno lahodné rajčátko. Přejeli jsme pak po šotolině dále ke kaskádám Hraunfossar, kde se dle legendy kdysi utopily dvě malé děti na Štědrý den u vodopádu Barnafoss, nicméně to i tak byly krásné přírodní vodopádky. Pak ještě troufalý přejezd k ledovci Langjökull, ale asi po 15 km po špatné cestě jsme se na to vykašlali, tolik času jsme zase neměli. Přejížděli jsme do Reykjavíku, všichni v autě až na mě spali a v tom se to stalo. Před tunelem pod zálivem jsem malinko přejel okýnko s chlápkem, jemuž jsem měl zaplatit za průjezd, proto jsem hodil zpátečku a pitomec jsem se nepodíval moc do zpětného zrcátka - prostě jsem se asi po půlmetru zastavil, naneštěstí o jiné auto. A dost naneštěstí o Porsche Cayenne, naštěstí pak jen tak jemně, že na mém pojištěném autě ani škrábnutí a u něj "jen" promáčklá SPZ. No, i tak jsem byl vyklepaný, ale v pohodě. Pak do Reykjavíku, tam na procházku a hlavně na papu do restaurace. Kluci si dali místní jehněčí polévku, rybí pomazánku, já si dal nějaký Bergburger, dodnes nevím, co to bylo za maso, ale určitě ne hovězí - tipl bych ovci, ale kdo ví, neptal jsem se. Nu a naše poslední rozloučení s Islandem proběhlo krásně - v Modré laguně, což jsou termiky kousek od letiště, modrobílá voda, teplá, sopečná krajina kolem, západ slunce… Sice 35 Eur, ale to je jedno… Bez koupele bych asi neodletěl… :-) Pak vrátit auto a dlouhé čekání na odlet, letěli jsme totiž až o půl páté ráno…



Podrobnosti o návratu jsou zbytečné, vesměs jsme spali, zkrátka následující den odpoledne jsem byl doma.



Bylo to skvělé, krásné, spousta zážitků, noví kamarádi, nic zlého se nám nestalo, počasí opravdu vyšlo, co víc si přát. Island je prostě velmi zajímavý, hlavně JINÝ. Kdož dočetl i tento blog až do konce, má u mě pivo, stačí se jen přihlásit. :-) Díky vám moc, gratuluji k vydržení tolika řádků a někdy příště zase načtenou!!! Pavel. Zelí. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama