Srpen 2012

Iceland 2012

30. srpna 2012 v 23:38 | Le Chou

Island 2012




22.8. - Zdravím všechny čtoucí tyto a další řádky… Jo jo, zásobuju docela slušně, ale slibuji, že následující měsíc a více určitě blog psát nebudu, páč se nikam nechystám. Ale pevně věřím, že se ještě ve svém životě někam podívám a tyto stránky se rozrostou ještě o mnohá dobrodružství.


Inu, zřejmě se to stává tradicí - opět další výlet (tentokrát týdenní) a opět start v severomoravských Bravanticích, odjezd autem po 4 ráno do Prahy na letiště, před 12 malinko zpožděný odlet z Ruzyně do islandského Reykjavíku. Naše posádka je více než rozmanitá, tentokrát nejedeme ve dvou, ale je nás celkem 6. Jarka, Peťa, Vašek, Vašek, Jirka a já. Po čtyřech hodinách letu přistáváme na letišti v Keflavíku, 40 km od metropole. Časový posun oproti ČR činí 2 hodiny, takže před druhou vystupujeme z letadla v pro mě zatím nejsevernějším místě, kam má noha kdy vtiskla svou stopu - Island. Vyměnili jsme nějaké peníze, zašli kousek do půjčovny aut pro vůz (měli jsme již zarezervovaný a zaplacený) značky Chrysler Voyager, obsah 3,6 litru, benzín, najeto necelých 8000 km, prostě funglovka. Po formalitách jsme se nalodili a vyjeli směr Reykjavík. Řídím já, krásná cesta, počasí polojasné, 16°C (jaká to změna oproti včerejším 33° v Kopřivnici). V metropoli, která má asi 100 000 obyvatel, máme první domluvené setkání s kamarádem Ondrou, který je tady na studijním pobytu. Sraz jsme měli na vyvýšeném místě, kde byl super výhled na záliv a město a - šup, najednou vytryskl gejzír asi 20 m. Paráda - mám splněno. :-) S Ondrou jsme pochodili po městě (vlastně nic moc tam krom dominantního betonového luteránského kostela, přístavu, uliček a kongresového centra není - můj pohled), nakoupili potraviny, na benzínce kopili plyn do vařičů a již bez Ondry se vydali cestou severovýchodně do vnitrozemí. Cíl byl jasný: najít místo na přespání a přiblížit se národnímu parku Pingvellir. Cestou zapadalo slunko (asi 5 hodin), jednou sprchlo, pak zase sluneční svit, všude kolem proměnlivé počasí, hory, sopky, příroda celkově podobná Zélandu. V autě teplo, co víc si přát. Zastavili jsme u jezera Pingvallavatn a udělali asi hodinový výletek po okolí. V těchto místech byl jako vůbec první na světě Alping - parlament, jenž se scházel na prostranství Lögberg a to vše v místě, kde je krásně na okolní přírodě a skalách vidět, že se zde setkávají dvě tektonické zemské desky - Almannagjá. (Ty názvy jako i jazyk jsou šílené, de facto to tu vše píšu hlavně pro sebe, abych pak věděl, kde jsem to byl.) Viděli jsme vodopád, sopečné kamínky, jezero - krása hned první den. Zpráva Vlaďce, která je právě n severu ostrova a pak zakempit nedaleko. Po večeři a čaji s rumem na kutě - před půlnocí místního času. Zatím super, fakt. Světlo bylo asi do jedenácti a ráno prý časně zase vystoupí nad obzor. :-) Nu jen tak dál.



23.8. - O půl osmé jsme tak nějak kolektivně vstali. 2 v autě a po dvou pak ve dvou stanech. :-) Dnešní cíl jsme měli následovný - vidět oblast, kde je islandský největší (již nečinný) gejzír, jenž dal svým názvem Geysir pojmenování pak všem ostatním. Bylo to asi 40 km od našeho kempu (neplatili jsme nakonec nic, stejně tam ani sprchy nefungovaly a je již prý zimní sezóna, takže vlastně nefungoval). Cestou pár ovcí podél vozovky, krajina víceméně stále stejně krásná, počasí jak na houpačce. Od parkoviště u Geysiru byl krásný, asi kilometrový okruh podél vyvěrajících notně kouřících horkých pramenů (kouřová cesta), a pak viděli jeden "funkční" gejzír, prostě luxus co pět minut. Vyšli jsme i na jeden malý vrcholek a pokochali se výhledem do krajiny. Pak jsme popojeli 3 km a vydali se na "vikingskou cestu" - dvoukilometrový okruh přírodou. No, na Vikingy ani nic s nimi spojovaného jsme nenarazili, zato se pěkně prošli. Být já pojídač hub, asi jsem ve svém živlu. Tak příkladné kozáky a jiné hřiby jsem u cesty jen tak dosud nikde neviděl. Po procházce šup do auta a na nedaleký Gulfoss - přírodní vodopády. Opravdu nádhera, jen škoda, že tam s námi bylo tolik zájezdů/turistů. A viděli jsme odtamtud i náš první ledovec, teda v dáli - Langjökull. Hle - i legendární a v Česku známý Tatrabus jsme spatřili. Bylo už dost hodin a my stále neobědvali, tak jsme popojeli směr město Hella a před ním papu v přírodě. Město Skógar, kde je přírodní muzeum, takový skanzen, s domy porostlými travou, jsme nakonec nestihli moc projít, neboť cestou jsme zastavili a pokochali se vodopádem Seljalandsfoss, jenž je nejen vysoký, ale dá se jít okruhem i za něj. Pár fotek, počasí nám vyšlo a takřka hodinka byla ta tam. Ještě před Skógarem, kam jsme stejně jeli kvůli dalšímu vodopádu Skógarfoss, jsme míjeli i ledovec Eyjafjallajökull, pod kterým je i stejně nazvaná sopka, jež předloni ochromila letecký provoz nad celou Evropou, ale nízká oblačnost nám nedovolila jej spatřit. Po již zmíněném vodopádu a výstupem k němu jsme překonali autem(!) 5 km po štěrku - fakt nehezké cestě k hezkému ledovci Solheimajökull a pěšky se k němu a na něj dostali. Pěkný pocit. Bylo už kolem osmé a my jeli pak dále na východ vstříc dalšímu přírodnímu divu Dyrhólaey, kde jsou úžasné skálovité útvary vynořující se z moře. Ovšem hlavně tam jsou - papuchálci. Barevní ptáci, kteří přimínají papoušky a jejich schopnost létat je na pohled dosti nedokonalá. Prostě přistání moc neumí, sranda. Velká výhoda je, že světlo vydrží tak dlouho, my jsme zakempili ve městě Vík. Sprcha, kuchyňka, málo peněz - krása. Zítra opět na cestu, čeká nás docela dlouhý přejezd kol největšího ledovce Vatnajökull.



24.8. - Ráno bylo velmi zachmuřené, sbalili jsme stany a začalo pršet. Vyjeli jsme proto hned směr východ. Čím více jsme se blížili k Vatnajökull, tím pustější země byla. Malinko přestalo pršet, vzali jsme benzin v samoobslužné stanici a v městečku Klausblabla jsme si udělali krátký příkrý výšlap k vodopádu - seshora byl nádherný výhled po sopečné krajině a na moře, začalo však hustě mžít, tak jsme sestoupili zpátky k autu a tradá dál. Zastávka v dešti u baráků s troubou porostlými střechami (i kostelík z 18. století), pak sopečně-písčitou krajinou dále. To už jsme se blížili k ledovci. Jen pro info - je to neskutečně velká mrcha. Masa ledu, která prý váží 3000 miliard tun, je na ní nejvyšší i nejnižší místo Islandu, na výšku má v tom nej místě přes kilometr a je to největší pevninský ledovec na světě (vše chytré vypadlo z průvodce).Poté, co jsme viděli cípy tohoto ledovce, zastavili jsme a udělali 2 hodinovou procházku k vodopádu Hundfoss a ještě jednomu, který crčel v čedičové skále. A jeli jsme dál - pršet přestalo, naopak se začalo zpoza mraků vylupovat slunko, paráda. Cíli u ledovcového jezera Jökulsárlón, chvíli před ním jsme odbočili po kamenité cestě k ledovci a to jsem nežral - ledovec v dáli a fakt je neskutečně obrovský, vysoký, kolem štíty hor, "jezero", v němž plavou velké i malé kry ledu a slyšeli jsme i praskot ulamujícího se ledu. Prostě až skoro pohádkový kýč. U jezera Jökulsárlón to bylo podobné, akorát tam byla možnost si půjčit loďku a jet k ledovci blízko, ale tu jsme nevyužili. My jeli dál do města Höfen, kde jsme zůstali v chatce přes noc. Vlastně až teď jsme se rozhodli, že se nebudeme vracet stejnou cestou, ale že ostrov objedeme. S kluky jsme zajeli k moři a "vykoupali se" (jako stáli jsme po kotníky v ledové vodě) při západu slunce za vysoké hory a za dohledu ledovce Vatnajökull. Úžas, dnes to bylo prostě úchvatné, nemůžu si pomoct.



25.8. - Opravdu jako na houpačce - tak by se dalo a může charakterizovat počasí na Islandu. Zatímco včera škaredě a mraky až u hlavy, dnes nádhera. Kodrcali jsme se sice dlouho, ale nakonec skutečně vyrazili směr záliv (ten, co včera večer) kvůli fotkám, obchod a benzinka a hurá na půlhodinovou cestu podél pobřeží. Už je tu zimní sezóna, snad i proto tak málo aut, jezdím skoro pořád uprostřed cesty (ty jsou totiž ne moc široké). Nádherné scenerie, super počasí, proto na trek Hvannagil, který má být údajně nejhezčí jednodenní na celém ostrově. V průvodci byl načasován na 5 hodin a skutečně - tento čas jsme "překonali" o 3 minuty. Po kopcích alá Zéland, po ovčích cestičkách jsme šli příjemný okruh, spestřený vodopádky, horským potůčkem, místy nepříjemným studeným větrem a krásným sluníčkem. Brodili jsme řeku, pili ledovcovou vodu a zkrátka si užívali toho počasí, jež bylo víc než luxusní, ač bylo kol 10°. Před čvrtou odpolední odjezd směr východ, kde nás čekaly fjordy, sopky, skalní útvary (jeden z nich tvarem opravdu dokonalá egyptská pyramida, fakt), duhy - ono totiž co vjezd a výjezd do/z fjordu, to diametrální rozdíl v počasí. Slunko, anebo déšť, nic mezi tím, krása. Už byl takřka večer a my zamířili směr vnitrozemí, cíl byl u jezera Mývatn na severovýchodě ostrova. Stoupali jsme přes hory, tím pádem klesala teplota. V 11 večer (to už byla tma tmoucí) jsme zakempili - byl stupeň pod nulou. Pravda, 3 jsme spali ve stanu a dost jsme se zahřáli předem a vnitřně, ale i tak byla kosa, v takové jsem snad ještě dosud nespal. Jo a nechci kecat, ale kol půlnoci se na obloze mihotalo lehce nazelenalé světlo. Co to asi bylo? :-) Luxus. Sice prý jde vidět až od září, ale jsme hodně na severu a je to možné - polární zář nezaznamenaná na fotoaparát, ale spatřena a uchována v paměti.



26.8. - Tak to byla zajímavá noc - jako kosa mi nebyla, ale horkem jsem taky netrpěl. Bylo polojasno, asi čtyři stupně a až teď jsme viděli, kde to vlastně jsme. Ve městě Reykahlíd, kemp v lávovém poli, jezero Mývatn a spousta hor, některé pokryté sněhem. Nabrali jsme benál a šup na první zajímavost - Hverir, Námafall, čili místo, kde se v zemi kumuluje teplo, průduchy pak ženou horký vzduch a páru na povrch a v té měsíční krajině ještě navíc bublá vřelé skoro černé bahno. Krásná podívaná, dnes ještě jako bonus zpestření v podobě sněžení, které se střídalo se sluníčkem. V srpnu! :-) Pak šupky do auta a o 7 km dále v kopcích již stoupáme zase po svých k jícnu sopky Víti, jejíž typický kužel je takřka dokonalý a uvnitř je sytě modré jezero vody. Šli jsme po značené cestě - tady je podloží značně činné, stoupnout vedle, mohlo by to slušně pálit a boty by mohly být zničené. Vše je v blízkosti aktivního vulkánu Krafla, který naposledy vybouchl v roce 1975 a jenž díky horlivé aktivitě stále vytápí široké okolí, dokonce mají v těchto kopcích i elektrárnu, z níž stahují obrovskými trubkami teplo dolů do měst. Hned naproti naší "procházky" byla další a delší. Lávové pole Leirhnjúkur. Vedla přímo skrz něj, pach síry, dým a teplé i ty vyšlapané cestičky. Opravdu úžas a poklona před tím, co matka příroda dokáže. A v tom rychle se měnícím počasí to bylo vážně neskutečně neuvěřitelně krásné. Velký respekt. Celý den trávíme stále v severovýchodní části ostrova u jezera Mývat, přejeli jsme ještě o kus dál (kolem potoka, v němž byla horká sirnatá voda) k sopce (vyhaslé) Herfall a vystoupali jsme po sopečných kamenech vzhůru a během hodiny jsme obešli po vrcholu její kužel a kochali se výhledem do rozmanitého okolí. Šlo zřetelně vidět, kde prší, kde ne, o duhy tu fakt není nouze. Pak ještě jedna a poslední zastávka u jezera a půlhodinová procházka se dvěma Opaváky podél břehu. Kolem sedmé jsme se vydali na asi 200 km dlouhý přejezd přes vnitrozemí na západ, zastavili jsme v "hlavním městě severu" Akureyri (má asi 1600 obyvatel a to je tady fakt hodně) a pokračovali údolími a přes sedlo při západu slunce až do Blönduós, kde jsme si koupili u řeky na noc chatku, piva a přespali zde. A hopla - kol půlnoci opět asi pětiminutová podívaná na nebi. Znovu kochání se, tentokrát mnohem zřetelnější, polární září. Luxus!



27. 8. - Jako první zážitek dnes bylo objetí poloostrova Skagi (130 km), cesta totiž vedla podél pobřeží, bylo úplně jasno, takže jsme toho tímto využili. Měli jsme celkem tři zastávky - u majáku, u vodopádku, který padal do moře, ale ten neskutečně silný vítr jej zase "vracel" zpátky nahoru, čili se "nikdy nedotkne oceánu" (tak to píší v průvodci), prostě neuvěřitelné a pak jsme stáli na nejsevernějším výběžku tohoto poloostrova - zároveň to bylo nejsevernější místo našeho výletu. Trošku jsme se zdrželi, proto jsme moc neváhali a dali se na dlouhý přejezd, dohromady dnes to bylo 600 km. Přejížděli jsme po asfaltové cestě, místy po "dvojce", která je taková šotolinová až kamenitá, prostě nic moc. Zastavili jsme v zálivu, který se jmenoval tulení, ale nebyl tam ani jeden. Zato tam byl obchod Vínbud - ne, není tu prohibice, ale jedině v těchto obchodech se dá koupit alkohol a to jen ve všední dny od 14 do 18 hodin a v sobotu od 13 do 15. Nu, pak jsme přejeli na samotný západ Islandu, na jeho nejzápadnější výběžek, bylo chvíli před západem slunce (asi tak hodinu byl sluneční kotouč 10 cm nad obzorem) a já prostě neodolal a v 6 stupních jsem do moře prostě vlezl, tím jsem asi hecnul i sourozence Královy - popravdě to ani tak nestudilo. Tak severně jsem se opravdu ještě dosud nekoupal. Loni na jihu Austrálie, letos tady… Pak jsme popojeli dále a opět vyšli asi na 70 metrovou sopečku - viděli jsme poprvé západ slunce a ten vítr, tak to byl hukot. Šílený - prostě vítejte na západě ostrova! Rychlo do auta a hledali jsme již za tmy kemp. Dlouhý přejezd, několik neúspěšných pokusů, ale troskotali jsme na ceně, nicméně díky tomu jsme se přiblížili k Reykjavíku na pouhých 170 km, přespali jsme v kempu ve městě Borgarnes. Potřetí a naposledy pohled v noci vzhůru na zelenavé světlo a v silném větru spát.



28. 8. - Ráno jsme zaplatili a vyjeli malinko západně do vnitrozemí k největšímu termálnímu pramenu na světě Deildartunguhver, který již mnoho desetiletí vytápí svým 71 km dlouhým potrubím města a osady v tomto kraji. Výkon je na placce vyměřen na 62 MW, vypustí 180 litrů vařící vody za vteřinu, hned vedle několik skleníků a u cesty stojan s rajčaty vypěstovaných právě zde, v této nehostinné krajině. Vhodil jsem 200 ISK a hned jsme měli každý jedno lahodné rajčátko. Přejeli jsme pak po šotolině dále ke kaskádám Hraunfossar, kde se dle legendy kdysi utopily dvě malé děti na Štědrý den u vodopádu Barnafoss, nicméně to i tak byly krásné přírodní vodopádky. Pak ještě troufalý přejezd k ledovci Langjökull, ale asi po 15 km po špatné cestě jsme se na to vykašlali, tolik času jsme zase neměli. Přejížděli jsme do Reykjavíku, všichni v autě až na mě spali a v tom se to stalo. Před tunelem pod zálivem jsem malinko přejel okýnko s chlápkem, jemuž jsem měl zaplatit za průjezd, proto jsem hodil zpátečku a pitomec jsem se nepodíval moc do zpětného zrcátka - prostě jsem se asi po půlmetru zastavil, naneštěstí o jiné auto. A dost naneštěstí o Porsche Cayenne, naštěstí pak jen tak jemně, že na mém pojištěném autě ani škrábnutí a u něj "jen" promáčklá SPZ. No, i tak jsem byl vyklepaný, ale v pohodě. Pak do Reykjavíku, tam na procházku a hlavně na papu do restaurace. Kluci si dali místní jehněčí polévku, rybí pomazánku, já si dal nějaký Bergburger, dodnes nevím, co to bylo za maso, ale určitě ne hovězí - tipl bych ovci, ale kdo ví, neptal jsem se. Nu a naše poslední rozloučení s Islandem proběhlo krásně - v Modré laguně, což jsou termiky kousek od letiště, modrobílá voda, teplá, sopečná krajina kolem, západ slunce… Sice 35 Eur, ale to je jedno… Bez koupele bych asi neodletěl… :-) Pak vrátit auto a dlouhé čekání na odlet, letěli jsme totiž až o půl páté ráno…



Podrobnosti o návratu jsou zbytečné, vesměs jsme spali, zkrátka následující den odpoledne jsem byl doma.



Bylo to skvělé, krásné, spousta zážitků, noví kamarádi, nic zlého se nám nestalo, počasí opravdu vyšlo, co víc si přát. Island je prostě velmi zajímavý, hlavně JINÝ. Kdož dočetl i tento blog až do konce, má u mě pivo, stačí se jen přihlásit. :-) Díky vám moc, gratuluji k vydržení tolika řádků a někdy příště zase načtenou!!! Pavel. Zelí. :-)

Koloběžky Brno - Budapest 2012

11. srpna 2012 v 18:31 | Le Chou

Brno - Budapešť na koloběžkách 2012



31.7. - Velkolepý a snad poněkud i troufalý výlet na koloběžkách začal tak trošku nezvykle - v Bravanticích, odkud jsem společně s Jirkou Králem vyjel směr Studénka na vlak do Brna. Na kolobkách jsme toho najezdili poměrně dost, ale s jednostopým a plně naloženým vozíkem to bylo poprvé. Myslím, že za těch asi 7 km jsem se s ním seznámil docela slušně, jízda na stroji je trošku těžší, složitější, jiný styl odhazování nohou - prostě jiný, ale po pár kopnutích se do kotníku se to dá zvládnout. V 11 jsme vystoupili v Brně, nakoupili poslední drobnosti na cestu, dali jsme si oběd a ve 13:30 šup na koloběžky s z centra jihomoravské metropole směr Vídeň. U Olympie v Modřanech první zastávka, občerstvení, nákup vody a první problém - můj vozík se značně kývá, zjistili jsme, že jej budu muset cestou dost kontrolovat a povolující se šroubek dotahovat. Opravdu krásnou cestou jsme jeli na jih, cyklostezka místy jen pro kola, kus za Brnem pak po cestách. No - v Rajhradu jsme poprvé špatně odbočili(na značkách mají mnohdy hloupě značená cesta: jednou Židlochovice, podruhé Vídeň, pak Oslavany…). Ale po třech zeptáních se na cestu jsme se otočili a jeli správně. V Židlochovicích zastávka u Peny, pokračovali jsme pěknou cestou v příjemném počasí jižněji a jižněji. Bezvětří, sluníčko hřálo, takakorát teplota. V obci Iváň jsme zastavili na pivo - tak předně doplnit vitamin B tím správným iontovým nápojem a hlavně zastavit jsme prostě museli, neboť v restauraci u cesty čepovali Radegast a my jsme hrdí na tuto "domácí" značku. Zatím budíme krásný rozruch našimi dopravními prostředky, zvědavé pohledy, úsměvy kolemjdoucích a kolemjedoucích. Cíl jsme neměli nijak konkrétní, ale chtěli jsme dorazit někam k Pasohlávkám, což se nám podařilo a kousek za nimi si postavili stan při krásném západu slunce u hráze nádrže Nové Mlýny, kde to už Jirka z předchozího výletu znal. Voda teplá, komáři všude - jo, musíme koupit repelent - papu ještě z domu, co mi nabalila mamka s sebou a spát. Nohy zatím dobré, dnes 63 km, už se těšíme na rovinku podél Dunaje, která je ještě daleko, ale první krok jsme k přiblížení dnes udělali. A nejeden.



1.8. - Snídaně na hrázi kolem osmé a smělý cíl - dojet na dohled rakouského hlavního města. Asi 20 km to bylo na hranici s Rakouskem, konkrétně obec Hevlín, přechod v lázeňském městě Laa. OPRAVDU krásná cesta, jež se vinula mezi poli, docela fajn povrch, silné nohy odrážely, co to jen šlo. Před Hevlínem se nám vlastně stal první vážnější úraz naší cesty - Jirka si skopl kotník až do krve, ale vidina brzkého pivínka jej brzy postavila na nohy, teda na koloběžku, vlastně takový "běžný" a ne moc cestuohrožující problém. Rakousko se má čím chlubit, třeba i stezkou pro kola - mezi mětečky, poli, po rovince. Nějakých 50 km před Vídní začaly kopečky a jsa hladoví jako vlci, po jednom z těch několika stoupání jsme zalehli na věru krásném místě pod břízkami. Kdyby nás nebudil kolemorající traktor, tak jsme snad i zaspali. První zpráva pro případné následovatele - v Aspern an der Zaya je na ceduli Vídeň 41 km, za touto obcí pak na další značce 47 a ve skutečnosti tak 60, fakt. V Mistelbachu po nádherných a dlouhých sjezdech (jeli jsme i přes 50 km/h) a několika snesitelných stoupáních jsme udělali pauzu na jídlo u obchoďáku, zchladili se několika kornouty zmrzliny a zase dále. Jé, než se ty nohy po těch pauzách vždy zase rozjezdí, to je hrůza… Po sedmé večer nám již nohy ztěžkly moc a počali jsme hledat vhodné místo na přespání. A nakonec bylo velmi netradiční. Netušil jsem, že kdy budu spát přímo u větrné elektrárny. J Ani to tolik nehučelo, jak jsem se domníval. To my dva jsme, myslím, hlučeli více. Dopili jsme pivo z Čech a usnuli pod širákem. A ty fotky při západu slunce - jestli vyjdou, to bude nádhera…



2.8. - V noci jsme se přesunuli do stanu, trošku zbaběle, uznávám, ale padla docela fest rosa a já cítil, jak mám úplně mokrý spacák. Ráno probuzení sluníčkem, o půl deváté jsme do toho šlápli. Jen škoda, že se vrtule kolemstojících elektráren neotočila na opačnou stranu, takto nás čekalo nemilé - protivítr. Míjeli jsme kukuřičná, zaoraná i právě sklizená pole, sem tam tlačili do kopečků, pak jiné sjížděli, zastavili se na vodu a občerstvení ve Wolkersdorfu, odkud je to dle Jirky už jen krásně po rovinkách. Jo, to sice byly, ale jak těžké a kruté kilometry! Díky větru průměr jen asi 14 km/h, což byla na otevřených prostranstvích a při poledni skoro muka. Nicméně zvládli jsme to a při příjezdu do Vídně si oddychli, že první cíl je splněn. Jeli jsme směr centrum, abychom udělali nějaké fotky, cestou potkali nějakého Australana, který se s námi dal vehementně do řeči a bylo to fajn - Jiří měl totiž na sobě prozíravě tričko z Austrálie, takže úspěch byl veliký. U Stefansdomu jsme se nafotili, opět budili příjemný rozruch kolem sebe, svými mašinami jsme vykouzlili nejeden úsměv na tvářích turistů i místních, nechali jsme se s koloběžkami fotit a celkově si takovou příjemnou pozornost užívali. Bulharská rodinka se s námi dala do řeči, tak jsme byli rádi, že teď už to znělo trošku líp, že máme za sebou takřka 200 km. Dali jsme Currywurst v parku a dopajdali se na ostrov ve Vídni, skočili do vody, pojedli a krásně si odpočinuli. Před šestou (to už bylo snesitelné horko) opět na stroje, bo jsme chtěli dojet pár kiláků za město, kvůli vhodnější lokaci pro postavení stanu. Nohy sice trošku začaly být cítit (jako svaly), ale jakmile jsme našli a napojili se na Donau Radweg, už to bylo veselejší - žádná vidina kopců, jen rovinka podél evropského veletoku. Doplnili jsme vitamin B, projeli kol několika nuda pláží (trošku zajímavý pocit potkat na vytížené cyklostezce proti sobě partu nahých lidí) a do poodjeli kousek od Dunaji na protipovodňovou hráz, jež byla právě i naší stezkou. Před osmou jsme se utábořili - opět super místo: přímo na té hrázi, asi 20 metrů od stezky. Kolemjedoucí se asi dost divili, ale usmívali se a mávali na nás. Já si zajel k vodě, umyl si i vlasy a po večeři při úplňku a asi kilometr od místa, kde nad hlavou přistávala letadla, jsme v dusnu usínali. Dnes přesně 80 km.



3.8. - Konečně jsme postavili stan tak dobře, že na nás ráno nesvítilo slunko, i tak jsme se ale probrali už o půl osmé. Letadla odlétala jiným směrem než včera, což znamenalo jediné - vítr k nám bude dnes milosrdný! Po snídani na hrázi jsme vyrazili. Cíl je více než jasný: hlavní město Slovenska. 6 km bylo luxusních - krásný asfalt, silný vítr do zad, průměr rázem asi tak 22 km/h, pak se však zhoršil povrch a de facto až před most přes Dunaj před Heinburgem (cca 30 km) to bylo po zpevněném štěrku, což je pro koloběžkáře oproti cyklistovi docela problém, špatně se totiž odráží, když to klouže. Ale jeli jsme, to zase jo. Po hodině a půl jsme zastavili doplnit tekutiny a vodu na cestu, když se "to" stalo. Problém - Jirkův vozík praskl ve sváru. Naštěstí to ještě jakš takš drželo, takže jsme na radu barmanky (Slovenky) dojeli do Heinburgu a počali shánět svářeče. Naše cca dvouhodinová neplánovaná polední pauza byla nakonec korunována úspěchem, navíc jsme se najedli, půjčili kolobku na chvíli nějaké Estonce a jeli zase dál. Cedule lžou i tady, 10 km to do Blavy rozhodně nebylo, ale jak příjemné jet zase mezi poli, městem, podél vody. Malinko počalo krápat z nebe, ale jen velmi zlehka, příjemně. Na štátnej hranici povinné pivko a zjištění, že Jirka zapomněl/ztratil kdesi svou pirátskou vlaječku. Popovídání si se dvěma Němci, z nichž jeden jel opačným směrem a až z Istanbulu - neuvěřitelné! Pak jsme již poměrně lehce doodráželi směr centrum. Pokus o navštívení kamarádky Gabky nevyšel (škoda), tak jsme aspoň udělali "povinné" fotky s hradem, divadlem a novým mostem, občerstvili se haluškami a přes Tesco vyjeli dále, abychom našli nějaké pěkné místo na stan. Jednou jsme si zajeli 3,5 km (stále máme se sousedy mnoho společného - to značení je hrozné, člověk se řídí tak nějak intuitivně, což se občas může vymstít, jako třeba nám), po hrázi pak po již opět krásném "bruslařském" asfaltu dojeli až k nějakému bufetu, kde jsme si dali klobásku, pivo a majitel Igor nás nechal přespat v jednom jeho sezónním stanu - to bylo super, nemuseli jsme totiž stavět ve tmě stan, pokecali jsme si a samo jej za vstřícnost aspoň kalíškem slivovice podarovali. Dnes pokořena krásná meta - 300 km za čtyři dny. Jsme za půlkou.



4.8. - Po vykoupání se v ledové vodě ramena řeky Dunaje, vyprání a rozloučení se s Igorem jsme vyrazili na cestu, jež je jedním slovem pro koloběžkáře naprosto úžasná, ovšem spíše pro "lovce kilometrů", nikoli pro ty, kteří by z cesty chtěli i něco mít. Prostě pro nás byla spíše nudná až k vodnímu dílu Gabčíkovo. Po hrázi, napravo umělé břehy Dunaje (právě kvůli Gabčíkovu vodnímu dílu), nalevo zátopová oblast, čili pole, louky, vepředu jen rovná cesta, na níž nešel vidět ani konec, nad hlavou dost žhnoucí slunce, ani trošku stínu, a to bylo ráno/dopoledne. Zastavili jsme u bufetku, doplnili vodu, málem jsme se zapojili do soutěžního klání veslařů (zrovna v tom bufetu rozdávali startovní čísla), trošku sprchlo, asi pět minut a pojali jsme dnešní den jako vyloženě cestovní, kdy jsme za tu "dopolední" část docela lehce dali takřka 50 km. Cestou jsme se bavili s jednou cyklistkou a celkově si při každé zastávce aspoň chvíli popovídali se sportovci, s potkanými. U vodního díla jsme dali pauzičku, koukli, jak zdvihají dvě ukrajinské a dvě výletní lodě ve vodotěsných komorách a pak jeli 10 km v dost jakože pařáku k městu Sap, tam pochopitelně siesta ve stínku a poblíž řeky. Až po páté jsme vyjeli, hned po 15 minutách udělali pauzu v obci Medveděv, doplnili vodu (vozíme s sebou tak 8 litrů, teplota fakt stoupá švarně, tolik této čiré tekutiny bez oslazení jsem snad během jediného dne dosud nevypil - divím se, že jsem se ještě neutopil) a jeli opět po vyasfaltované hrázi dále. Nohy docela nečekaně brzy ztěžkly, navíc po x kilometrech skončil i ten "nudný" asfalt, takže jsme ze štěrku sjeli do nedalekých obcí Trávník a pak do Klížské Nemé doplnit energii. V obou těchto zastávkách již byli již takřka maďarsky mluvící občané, inu, příhraničí. Pravda, byly to hospůdky tak 5. - 10. kategorie, ale někteří si i vzpomněli na slovenštinu a krásně jsme se s nimi pobavili. Přespat jsme se rozhodli za Vazkými Losinami u hráze, která je v těchto místech hruboštěrková, pro nás velmi špatně sjízdná. Za tmy jsme se vykoupali, postavili stan a jako bonus jsme dostali každý asi tak 50 komářích štípanců - jsme cca 15 km před Komárnem (jmenuje se to opravdu velmi výstižně).



5.8. - Před třetí ráno nás probudil vítr, hromy a blesky. Přesunuli jsme stan z pod stromu dále na louku, co kdyby náhodou… No, pro mě to bylo fakt nepříjemné, ,měl jsem pocit, že to ten stan nevydrží. Pršelo jen málo, ale ten vichr… Děs. A frekvence blesků - několik desítek za minutu, takřka pořád světlo. Ale asi po hodině to odešlo a spali jsme až do sedmi. PO velmi skrovné snídani opět ke strojům, čeká nás přejezd ve velmi horkém dni. Sice nemáme internet, noviny, neptáme se, ale vypadá to, že teplota den ode dne stoupá. Dnes do Štírova - vlastně poprvé máme jistý cíl, kam chceme a skoro musíme dojet. 15 km po hrázi dnes bylo utrpení, rychlost asi jen 12 km/h, víc to prostě nešlo. Klouzalo to, kola se bořila do štěrku, ale pak jsme viděli odbočku na cestu a jelikož je neděle, neváhali jsme a po hodině a půl dorazili do Komárna. V Kauflandu nákup, pak zajížďka k soutoku Váhu a Dunaje, přejezd do obce Iža na pozdní snídani/svačinu a po asfaltce (2. třída, avšak hlavní tah na Štírovo) do města Moča, kde jsme si naplánovali dlouhou pauzu kvůli horku. Šup do Dunaje (je špinavá, ale nádherně osvěžující) a oběd. Jirka je prostě kuchtík. J Já nakupuju, on "vaří". Po siestě ještě jednou do "pekla" - pauzy asi co 20 minut na napití. Vítr boční, já to docela dnes odtahal, jel jsem vpředu. Přes 20 km bylo dost perných, ale Štírovo jsme dobyli. První zastávka na nádraží, abychom si zarezervovali koloběžky a lístky - prý to nelze v den odjezdu. NO - už dlouho jsem ČD nechválil, ale tentokrát to udělám. Ta ženská u pokladny byla hotové PEKLO. Nejdříve mě vyhodila, ať přijdu za 15 minut, neboť končí směnu za onu čtvrthodinu, pak byla tak neochotná, prostě protivná jako pr*el. Zlaté ženské u pokladen u nás. Ale přežil jsem to, sehnal, zaplatil, tak bylo veseleji. Pak směr kemp, na našem výletě poprvé. Dokoupení zásob a ubytování u hotelu Thermal, kde jsou i termální bazény, jak již z názvu vypovídá. Poprvé to šel zařídit Jirka a i když to bylo za dvojnásobek ceny, aspoň jsme to měli se vstupem na koupaliště, kam jsme pochopitelně zamířili. V kempu jsme spát chtěli, měli jsme trošku nahnáno ze včerejší noci, nechtěli jsme zase zažít bouřku, ač nakonec ani v tuto noc nepřišla. Po čepovaném pivu ve stánku, večeři a popovídání si s několika lidmi z Rožnova a středních Čech jsme ulehli. Zítra nám zbývá do cíle cca 60 km.



6.8. - V 7 ráno odjezd, přes Dunaj do Maďarska a po cestě z Esztergom před Dorog, kde byl sice hustý provoz, ale pár cyklistů jsme potkali. Pak jsme totiž odbočili na cestu 117, kde jsme si asi po 3 km stoupání všimli značky, že tam je zákaz vjezdu kol. Nu, jsme přeci jen na koloběžkách a ač to nebylo dvakrát příjemné, s kamiony v zádech jsme se dokodrcali do obce Kesztölc, kde jsme odbočili na malou cestičku. Naše mapa v měřítku asi 1:miliardě nás poněkud zmátla, ale doptali jsme se a po nevyznačené cestě (prašné) dojeli do Piliscsév. (Pán totiž uměl německy.) Tam nám opět pomáhal jiný pán, kudy dál, ale chudák - my maďarsky nem, on česky ani jinou řečí taky nem. Takže ruce nohy a hlavně si Pavlíček uvědomil, že má v telefonu docela slušnou navigaci. Asi po 3 km znovu po té velké cestě a do kopců na Tiny a Perbálu. Sice na značce STOP kamionům nad 12 tun, ale asi jako my na té cestě STOP cyklistům. Tlačili jsme do kopců, sjížděli je - jaká to změna po několika dnech. Za obcí Tolki pauza na oběd po 43 km v nohách. Do cíle necelých 20 km, vypadá to už docela nadějně. Vyjeli jsme v super dobu, asi v té nejšílenější: 14:28. Ale bylo to lesem, vítr zboku, vyšlápli jsme kopec a pak nádherný sjezd do města Budakesz. Tam značka, že je to do metropole "jen" 2 km. Osvěžení v kašně, poslední tlačení do kopce a hurá, značka BUDAPEST. No - ani se s ní nedalo vyfotit, což bylo pro mě asi největší zklamání výletu. Pak lesem asi 4 km po krásné asfaltce mírně vzhůru a nechtěně jsme objeli celou Budapešť (ale zase víme, kde bydlí milionáři tohoto města/státu, ty baráky až zámky byly neskutečné). Zajížďka nevadila, z prudkého kopce dolů do centra to bylo horší - museli jsme často stát kvůli brzdám, abychom je neseškvařili úplně. Po páté jsme stáli na mostě uprostřed Dunaje. Krása. Hladoví jsme našli informace, abychom zjistili, kde je kemp, pak si dali nějaké domácí jídlo s pivem, dělali rozruch a fotili se s koloběžkami, několika lidem ji i půjčili, natočili video, popovídali si s Francouzi, Němci, Brazilci a pak směr nádraží, abychom věděli, odkud nám to vlastně pojede. Kemp daleko, cestou jsme uviděli ubytovnu, tak jsme zaparkovali tam., Jídlo, sprcha i TV a spát. KRÁSA! Dokázali jsme to, vzhůru dolů!!! Kdož četl, díky za přízeň, za rok snad další, delší, zajímavá cesta, ono to totiž na těch koloběžkách jde! Najeto 535 km, na kolobkách jsme stáli 35 hodin a 27 minut, průměrná rychlost 15 km/h, maximální rychlost 54 km/h. (Jo a prý dnes bylo 41 stupňů ve stínu a tomu bych i věřil...)