NZ 18. - 21.4.

20. dubna 2011 v 1:08 | Le Chou
21.4. - Ráno jsme nemeškali a vyjeli, samozřejmě po vydatné snídani. Každopádně zdržení nastalo, jako skoro vždy, když míjíme jedinou jistotu internetu, v podobě Mc Donalds. Pak ještě nakoupit na dva dny a dočerpat palivo a už jsme si to šinuli z Nelsonu na sever. Přes Takaku, kde jsme se domluvili, že Golden bay necháme až na zítra, že rovnou dojedeme až na samotný severozápad, kde je u Port Puponga kosa, čili výběžek do moře, nazvaný Farewell Spit. Bylo docela pěkně, takže jsme po papání vyrazili s Jirkou. Asi po půlhodině rychlé chůze po pobřeží jsme nalezli místo, kde se ta kosa dala přejít na druhou stranu - paráda. Byly to písečné duny, jako na Sahaře (ač jsem na Sahaře nebyl). Super, hned by se tam člověk nejraději vyválel. Asi po dalších deseti minutách jsme již byli u moře (opět Tasmánské), hned jsme toho využili a trochu se pročvachtali, pak nějaké fotky a cesta zpátky na parkoviště za Mirou a Martinem. No, trošku jsme si to, pravda, zkomplikovali, neboť jsme si udělali zkratku, takže jsme šli skoro nepropustným porostem, místy to bylo vyšší než já, ale nakonec jsme celí dodrápaní nalezli cestu a valili před západem slunce k autu. Byli jsme pryč dvě hodiny a tak není dívu, že MM už byli pryč a nechali nám za oknem lísteček s mapou. Cíl byla nedaleká pláž Wharariki, kam jsme také vyrazili. No, spěchal jsem, chtěl jsem ještě ten západ stihnout. Z parkoviště jsme skoro utíkali, ale nakonec jsme jej tak tak stihli. Prostě krása, začínající příliv, skály v moři, nádherně zbarvená obloha apod. Po západu jsme ještě opět skočili do vln a pak zpátky na parkoviště (asi 20 minut). Jelikož byla tma a spatřili jsme nějakou holku, tak jsme šli s ní, aby nebyla sama a nebála se třeba (a hlavně trefila). Byla to Holanďanka, tak jsme aspoň chvilku pokecali. Pak jen odjezd zpátky do Takaky, kde jsme přespali. Zítra tedy ta Golden bay a HaJi snad v Louis pass.

20.4. - Ráno jsme vstali docela časně, projel vláček a my jsme vyrazili směr Blennheim a Picton, kde byla naše delší pauza. Chvíli jsme se zdrželi v infocentru, kde nám doporučili jednu trasu, kam jsme se chtěli dnes vypravit, abychom jen neseděli v autě. Picton je město, odku d vyjíždějí trajekty a převážejí auta a lidi na severní ostrov do Wellingtonu. My jsme vyrazili na procházku, hoďku a půl jedním směrem, byl to takový poloostrůvek, došli jsme až na samotný konec na Stoke point a pak zase zpátky, viděli jsme několik ostrůvků a celkově obraz krajiny a zálivu působil velmi pěkně. Bylo tu podstatně tepleji, zase se dá chodit v tričku, i když fouká vítr. V pět jsme byli zpět u auta a vyjeli ještě dalších 130 km do Nelsonu, kde jsme se ubytovali. Cestou jsme překročili další, už třetí, tisícovku kilometrů, jeli zatáčkami, serpentýnami podél zátok a pobřeží a v pořádku dojeli až do cíle. Po vydatné večeři opět zalehli. Už jen tři noci v autě... Zítra Golden bay.

19.4. - Jak jsem napsal včera, v deset ráno jsme už s Martinem vyzvedávali auto v půjčovně - mají teď úplně stejné jakp my, takže pohoda. No, než jsme se sbalili a přeskládali to, bylo dvanáct, takže jsme vyrazili do obchodu a do mekáče na internet, ale co se nestalo - juk a byli tam HaJi. Takže ještě jsme chtěli chvíli posedět a rovnou se najíst, takže zpátky k Paulovi a měli jsme fish and chips. Ve dvě jsme už ale opravdu konečně vyjeli. Jeli jsme směr Kaikoura, kde byl vlastně náš cíl pro dnešní den. Tam jsou plavby k velrybám, cestou jsme ještě zastavili a viděli kolonii tuleňů, k velrybám jsme dorazili pozdě, už bylo po páté a žádná loď tam nejela. Tak jsme se prošli po pláži a pak jeli do nedalekého kempu, kde jsme zakotvili. Mira uvařila kari, tak jsme se nacpali. Spali jsme u moře a u přejezdu, tak to krásně hučelo - buď moře, anebo projíždějící novozélandský vlak. Zítra Picton, už se nám to krátí, tak trošku popojedeme.

18.4. - Foukalo a byla docela zima, ale bylo krásně. Dnešní den mohl být jako to počasí venku, ale veliký mrak v podobě problému s Máňou (Martinovo auto) nám zhatil naše dnešní plány. V Moeraki jsme s Jiřím vyrazili na obhlídku Moeraki Boulders, což jsou turisty vyhledávaná atrakce - jsou to kulaté kameny na pobřeží. Naštěstí jsme je zastihli ještě za přicházejicího přílivu, takže jsme po nich mohli hopkat, zatímco Martin zjišťoval, co s autem. Když jsme se vrátili, zkoušeli jsme dojet, co nejdál to půjde - od autoopraváře zněl ortel jasně: Oprava by byla dražší, než je cena auta. Asi po 10 kilometrech Máňa škytla naposledy. Odstavili jsme ji, přehodili veškeré věci do našeho auta a s celou posádkou jsme jeli krátit chvíle, kdy jsme čekali na přivolaný odtah zase do Moeraki. Já si pustil draka, pojedli jsme, chvíli jsme čekali na pláži a v šest večer dojeli na místo, kde jsme zanechali nepojízdné auto. To měl přijet odtah. O půl osmé už tam byl jak na zavolanou. Přecucli jsme trochu benzínu, auto naložili, udělali poslední fotku a rozloučili jsme. V našem autě jsme pak přejeli téměř 300 km do Christchurch, kam jsme dorazili před půlnocí. Stavili jsme se cestou v Mc Donald a dali si super slané jídlo, ale bodlo. Já jsem celý unavený padl do postele (do auta) a usnul. Zítra půjčit jiné auto a směr sever, do tepla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama