AU 29.-1.4.2011

1. dubna 2011 v 0:55 | Le Chou
1.4. - Tak ráno jsme si přispali. Teda, tak hrozné to nebylo, ale díky posunu času o dvě hodiny už bylo skoro jedenáct, kdy nás Martin vyhnal z postele. Jelikož ani nebylo zrovna moc pěkně, tak jsme po snídani chvíli rozmýšleli, kam půjdeme. Na auto si totiž ještě budeme muset počkat, a tak ještě strávíme asi celý víkend v Christchurch. Jsme ubytovaní u Paula - jak kroměřížáci, tak i Hanka s Jirkou jej znají a myslím i půl světa. Je to chlápek, který u sebe ubytovává zdarma, ti pak zase jedou dál. Ještě mimo nás tu "bydlí" i jedna holka z Honk-Kongu, Jin se jmenuje. Nicméně my jsme vyrazili s Marťasem na obhlídku města, které, jak známo, bylo dost poničeno zemětřesením. Počasí se vybíralo, takže jsem časem i bundu omotal kolem pasu. Byli jsme v obrovském parku s botanickými zahradami, jen škoda, že do centra se dostat prostě nedá, je uzavřené všem, hlídají to vojáci. Ovšem něco málo jsme viděli, prázdné hotely, baráky, obchody, narušené budovy, spadlé budovy - nic moc pocit. Jo, teď jsem si vzpomněl - malinký třas byl i v noci, ale jen zachvění. Kolem šesté jsme byli zpátky, kde jsme chvíli nicnedělali, krom vyprání oblečení, pak Paul přivezl Jin a ta, s pomocí Miry a Martina, uvařila večeři. Houby a zelenina zabalené v hovězím plátku. Tož, i já jsem to snědl, ani mi ty houby nevadily. Rýže alá Martin byla super, pak trošku vína, meruňky s hostitelem a nakonec jsme si povídali asi do půlnoci, já šel pak spát. A ještě jeden zemětřas a už jsem usínal. Zítra asi někam vyrazíme - Hanmar falls, tak se to myslím jmenuje. Ať žije NZ, dobrodružství může začít…

31.3. - Hurá, další krásný den, sluníčko svítilo a já překecal Jirku, aby šel se mnou do vody, jako do moře, abych nemusel sám. Bylo to krásné, osvěžit se v docela studené vodě v nejjižnějším místě, kde jsem doposud byl. A v Austrálii jich moc jižnějších není. Kolem půl desáté jsme vyrazili a ve městě Lorna jsme si dali snídani u pláže, kde se právě učila děcka z nějaké školy surfovat. Pak už na delší cestu do Melbourne, kam jsme dorazili před druhou. Byl to docela hukot. 4proudá dálnice se dala, ale jak jsme sjeli do města - zabočovat doprava, to byl maras. V podstatě celou dobu jsem čekal, kdy do mě někdo vpálí, že jsem se podíval na špatnou stranu… Ale dobré, v pořádku jsme auto vrátili. Tam už čekala mamčina spolužačka Líba, se kterou jsme byli asi patnáct minut. Byla úplně super. Je vidět, že česky moc pravidelně nemluví, odpovídala mi anglicky, ale za chvilku si převykla. Řekla nám, kam zajít, kde najít bus na letiště, já předal čokoládu a meruňku a pak jsme se rozloučili, neboť my jsme neměli čas. Rozloučili jsme se s Marcelou, která zůstala v Melbourne a bude celou dobu v Austrálii a vyjeli na letiště. Tam jen dva problémy - nebylo tam připojení na internet zdarma a taky jsme po odbavení nenašli žádné normální občerstvení, jen jedno - kde nám dali studenou bagetu. Ale jinak dobré. Pak jen let na Zéland. Abych zhodnotil - Austrálie je super. Dokázal bych si představit tady strávit hezký čas, zejména v Sydney, ač je tam strašně moc draho. Na letišti nás čekal Martin a zavezl autem do baraku, kde bydlela Hanka s Jirikem, ted i nejak Martas - proste do postele. Prosli jsme vsechna viza, pustili nas do zeme, zbytek je super. Zase posun o dve hodiny.

30.3. - Tak dnešní den začal skvěle. Taxík jsem objednal, stihli jsme vše a na letišti si dali výbornou snídani, poslední v Sydney. Řekl bych, že jsme si tuto metropoli docela užili, i když bylo málo času a spoustu jsme určitě neviděli… Let do Melbourne v sedm ráno byl parádní, usnul jsem hned a vzbudil se až po dosedu na letištní plochu. Letěli jsme i s Marcelou a na letišti si půjčili auto za 200 dolarů a započala se cesta má, kterak jsem řídil na levé straně silnice. Jo, musel jsem si zvykat, je to takové divné, ale jde to. Jeli jsme vnitrozemím asi 70 km a pak se vypravili na dlouhou cestu podél pobřeží, tzv. Great Ocean Road. Počasí - asi je objednané. Když pršelo, tak jsme jeli, když bylo pěkně, tak jsme obdivovali krásu tohoto jižního pobřeží s obrovskými vlnami, průzračným mořem a krásnou scenérií. Nádherná panorámata. Na fotkách bude vidět víc, prostě GOR je taková asi 150 kiláků cesta (ta část, co jsme ujeli my) podél pobřeží, každou chvilku zastávka pro fotografy a mě. J Zajeli jsme i do jednoho takového parku a díky Japoncům, kteří něco fotili v korunách eukalyptů jsme i my zahlédli a velmi podrobně zdokumentovali i výskyt koaly v přírodě… J Super. Některé se dokonce i občas pohly, jinak spaly, neboť v těch listech je prý jakýsi toxin nebo co, takže pořád spí a jsou pomalé. Inu, jeli jsme dále, náš cíl byl u 12 Apoštolů. Abych vysvětlil - to nejsou praví apoštolové, alebrž mořem omleté skály, které jsou samostatně v moři několik metrů od pobřeží. Jak to popsat - prostě úchvatné. Hlavně ta cesta stála za to, mnoho kilometrů pláží, nikde nikdo, kolem černé krávy, stáda ovcí, neustále se měnící krajina a klima… Luxus. A jako třešnička na dortu - právě ty skály. Vím, nezní to zrovna pěkně, ale nasekal jsem asi 300 fotek za tento den, ale jsem z něj nadšen ještě den po, kdy píšu tyto řádky. Dokonce se dalo slézt po schodech opět dolů k moři. Já měl veliký respekt. Moře, kde kousek od pobřeží několikametrové vlny, samotná "pláž" asi jen dvacet metrů, čekal jsem opravdu, že přijde větší vlnka, ale přežili jsme. Krom úžasných záběrů a také písku v botech, jsme viděli i tučňáky. No, neříkám to s nadšením, jak tomu bylo u koal, tito totiž byli na pláži a jaksi nebyli moc živí. Spíše asi mrtví… Ale viděl jsem tučňáka. Další zvířátko do sbírky. Už se stmívalo a my se vydali nazpět, abychom si našli spaní. Cestou bylo tolik typických značek, abychom dali pozor na klokany, ale nic… Nevím, jestli jsem tak moc hledal - ale nakonec jsem viděl… J Jeden stál u cesty, zastavil jsem, ale než jsem stačil dát foťák k obličeji, veliký skok a velmi zajímavé zvíře jedním skokem zmizelo v lese… Ale jo - jsou tu. Dojeli jsme asi 170 km před Melbourne a našli si v hostelu nocleh za 25 dolarů na osobu - je to asi krát 18. Ještě před spaním jsme se vydali hledat nějaké jídlo, ale všude akorát zavírali, naštěstí jsme chytli ještě jeden lokál, kde nám s sebou dali pizzu. Tu jsme snědli v hostelu. Tady ten byl typický pro cestovatele s batohy, ne nadarmo se jim říká "ubytování pro baťůžkáře". Takže super den. Přetáhli jsme fotky od Marcely a naopak a šli spát. Krásný den plný zážitků. A navíc - nenaboural jsem se, i když jsem měl z toho docela bobky…




29.3. - Dnešní noc byla tak trošku zajímavá. Pršelo celou noc, opravdu hustě, až mě to co chvíli budilo. Ráno jsem se podíval na webkameru, jak je v Blue Mountains, kam směřovaly naše dnešní kroky. Jo, vydali jsme se tam. První průser hned ráno - nestihli jsme vlak a tak jsme museli čekat na nádraží hodinu na další. Vydali jsme se na dvouhodinovou cestu vlakem do města Katoomba, centrum Modrých hor. Jak to popsat - prales, krásné vyhlídky, vyšli jsme asi na dvouhodinovou cestu z vrcholku hor dolů, viděli jsme krásné a dlouhé vodopády, mnoho přerostlých kapradin, prostě úchvatné. Po dlouhém sestupu po takových přírodních schodech jsme šli podél skal, cestičkou, potkávali spoustu turistů, bylo tak akorát počasí, na túru jako dělané. Šli jsme lesem, který sestával ze stromů eukalyptů, ale koala ani jedna. Prostě šli jsme asi tři hodiny. A pak to začalo - zjistil jsem, že jsem už vážně stár. Čekalo nás asi 1500 schodů, velmi prudkých. A převýšení tak 500 metrů. No prostě sípal jsem jako kdybych měl za sebou maraton v plné polní… Ale přežil. Viděli jsme papouchy z vyhlídkového autobusu, dali si nějaké pivo, které bylo v tu chvíli luxusní a po pěti krásných, i když únavných hodinách jsme opět nasedli na vlak do Sydney. Prostě krásný den. Před barákem v obchodě jsme koupili levnou pizzu, měli akorát akci, a pak se nabalili a rozloučili s Lýdií a Alice. Ráno v pět odjezd taxíkem na letiště směr Melbourne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama