Duben 2011

NZ 18. - 21.4.

20. dubna 2011 v 1:08 | Le Chou
21.4. - Ráno jsme nemeškali a vyjeli, samozřejmě po vydatné snídani. Každopádně zdržení nastalo, jako skoro vždy, když míjíme jedinou jistotu internetu, v podobě Mc Donalds. Pak ještě nakoupit na dva dny a dočerpat palivo a už jsme si to šinuli z Nelsonu na sever. Přes Takaku, kde jsme se domluvili, že Golden bay necháme až na zítra, že rovnou dojedeme až na samotný severozápad, kde je u Port Puponga kosa, čili výběžek do moře, nazvaný Farewell Spit. Bylo docela pěkně, takže jsme po papání vyrazili s Jirkou. Asi po půlhodině rychlé chůze po pobřeží jsme nalezli místo, kde se ta kosa dala přejít na druhou stranu - paráda. Byly to písečné duny, jako na Sahaře (ač jsem na Sahaře nebyl). Super, hned by se tam člověk nejraději vyválel. Asi po dalších deseti minutách jsme již byli u moře (opět Tasmánské), hned jsme toho využili a trochu se pročvachtali, pak nějaké fotky a cesta zpátky na parkoviště za Mirou a Martinem. No, trošku jsme si to, pravda, zkomplikovali, neboť jsme si udělali zkratku, takže jsme šli skoro nepropustným porostem, místy to bylo vyšší než já, ale nakonec jsme celí dodrápaní nalezli cestu a valili před západem slunce k autu. Byli jsme pryč dvě hodiny a tak není dívu, že MM už byli pryč a nechali nám za oknem lísteček s mapou. Cíl byla nedaleká pláž Wharariki, kam jsme také vyrazili. No, spěchal jsem, chtěl jsem ještě ten západ stihnout. Z parkoviště jsme skoro utíkali, ale nakonec jsme jej tak tak stihli. Prostě krása, začínající příliv, skály v moři, nádherně zbarvená obloha apod. Po západu jsme ještě opět skočili do vln a pak zpátky na parkoviště (asi 20 minut). Jelikož byla tma a spatřili jsme nějakou holku, tak jsme šli s ní, aby nebyla sama a nebála se třeba (a hlavně trefila). Byla to Holanďanka, tak jsme aspoň chvilku pokecali. Pak jen odjezd zpátky do Takaky, kde jsme přespali. Zítra tedy ta Golden bay a HaJi snad v Louis pass.

20.4. - Ráno jsme vstali docela časně, projel vláček a my jsme vyrazili směr Blennheim a Picton, kde byla naše delší pauza. Chvíli jsme se zdrželi v infocentru, kde nám doporučili jednu trasu, kam jsme se chtěli dnes vypravit, abychom jen neseděli v autě. Picton je město, odku d vyjíždějí trajekty a převážejí auta a lidi na severní ostrov do Wellingtonu. My jsme vyrazili na procházku, hoďku a půl jedním směrem, byl to takový poloostrůvek, došli jsme až na samotný konec na Stoke point a pak zase zpátky, viděli jsme několik ostrůvků a celkově obraz krajiny a zálivu působil velmi pěkně. Bylo tu podstatně tepleji, zase se dá chodit v tričku, i když fouká vítr. V pět jsme byli zpět u auta a vyjeli ještě dalších 130 km do Nelsonu, kde jsme se ubytovali. Cestou jsme překročili další, už třetí, tisícovku kilometrů, jeli zatáčkami, serpentýnami podél zátok a pobřeží a v pořádku dojeli až do cíle. Po vydatné večeři opět zalehli. Už jen tři noci v autě... Zítra Golden bay.

19.4. - Jak jsem napsal včera, v deset ráno jsme už s Martinem vyzvedávali auto v půjčovně - mají teď úplně stejné jakp my, takže pohoda. No, než jsme se sbalili a přeskládali to, bylo dvanáct, takže jsme vyrazili do obchodu a do mekáče na internet, ale co se nestalo - juk a byli tam HaJi. Takže ještě jsme chtěli chvíli posedět a rovnou se najíst, takže zpátky k Paulovi a měli jsme fish and chips. Ve dvě jsme už ale opravdu konečně vyjeli. Jeli jsme směr Kaikoura, kde byl vlastně náš cíl pro dnešní den. Tam jsou plavby k velrybám, cestou jsme ještě zastavili a viděli kolonii tuleňů, k velrybám jsme dorazili pozdě, už bylo po páté a žádná loď tam nejela. Tak jsme se prošli po pláži a pak jeli do nedalekého kempu, kde jsme zakotvili. Mira uvařila kari, tak jsme se nacpali. Spali jsme u moře a u přejezdu, tak to krásně hučelo - buď moře, anebo projíždějící novozélandský vlak. Zítra Picton, už se nám to krátí, tak trošku popojedeme.

18.4. - Foukalo a byla docela zima, ale bylo krásně. Dnešní den mohl být jako to počasí venku, ale veliký mrak v podobě problému s Máňou (Martinovo auto) nám zhatil naše dnešní plány. V Moeraki jsme s Jiřím vyrazili na obhlídku Moeraki Boulders, což jsou turisty vyhledávaná atrakce - jsou to kulaté kameny na pobřeží. Naštěstí jsme je zastihli ještě za přicházejicího přílivu, takže jsme po nich mohli hopkat, zatímco Martin zjišťoval, co s autem. Když jsme se vrátili, zkoušeli jsme dojet, co nejdál to půjde - od autoopraváře zněl ortel jasně: Oprava by byla dražší, než je cena auta. Asi po 10 kilometrech Máňa škytla naposledy. Odstavili jsme ji, přehodili veškeré věci do našeho auta a s celou posádkou jsme jeli krátit chvíle, kdy jsme čekali na přivolaný odtah zase do Moeraki. Já si pustil draka, pojedli jsme, chvíli jsme čekali na pláži a v šest večer dojeli na místo, kde jsme zanechali nepojízdné auto. To měl přijet odtah. O půl osmé už tam byl jak na zavolanou. Přecucli jsme trochu benzínu, auto naložili, udělali poslední fotku a rozloučili jsme. V našem autě jsme pak přejeli téměř 300 km do Christchurch, kam jsme dorazili před půlnocí. Stavili jsme se cestou v Mc Donald a dali si super slané jídlo, ale bodlo. Já jsem celý unavený padl do postele (do auta) a usnul. Zítra půjčit jiné auto a směr sever, do tepla.

NZ 13. - 17.4.

18. dubna 2011 v 12:19 | Le Chou





17.4. - Ráno jsme si přivstali - za 1. jsem chtěl svítání (to se skoro povedlo) a za 2. jsme byli přece u těch lvounů. Nejdřív nás zaměstnal osamělý lachtan, pak jsme však jednoho našli a byli u něj dost blízko, ale stačilo, aby zvedl hlavu a zamručel a už jsme pelášili. Stejně začalo pršet, ostatně skoro celý den bylo takové aprílové počasí. Jeli jsme nedaleko na již včera zmiňovaný Slope point - nejjižnější část jižního ostrova, normálně jen necelých 5 tisíc kilometrů na jižní pól. Aspoň jsem užil svou novou bundu, takže to nebyl úplně marný kup. Super. Nepromoká a neprofouká. Pak jsme jeli zase podél východního pobřeží dále na sever. No, ne stovky, ale tisícíhlavá stáda ovcí, mazec. Fakt, v jednu chvíli, kam jsme se podívali, tam byly ovce. Jeli jsme dlouho, vlastně za necelých 24 hodin kolem 500 km, chtěli jsme na track, ale bylo škaredě a šílená zima a vítr, tak jsme viděli jen dva vodopády a zdřevnatělé stromy v moři. Zní to divně, ale vysvětlím osobně. :-) Dojeli jsme do Dunedinu, kde jsme na Otago peninsula zajeli k hnízdišti albatrosů. No, k nim měli velmi drahé vstupné a dojeli jsme tam po prohlídce, ale ve vzduchu jsem jich několik spatřil. Krása. Pak, již za stmívání, jsme jeli dále a dojeli až do Moeraki, kde jsme se ubytovali, zase dali teplou sprchu a zítra na další krásu NZ, a sice jekésik bludné balvánky, nebo co...

16.6. - Kolem desáté jsme vyrazili. Cestou necestou, směr jih. Martin dvakrát vyvřel (teda jeho auto), počasí na cestování super, bylo pod mrakem, spíš škaredě. Jakmile jsme se kolem poledne dostali k pobřeží, zajeli jsme na takový výběžek, který měl krásné stromy - vítr je pěkně nafoukal jedním směrem - ty větve a kmeny. No, ale kousililínek od pobřeží byl ostrůvek, Monkey Island se jmenuje. Při odlivu se snad dá dojít suchou nohou z pláže. Ale odliv nebyl. Nicméně dvě opice se tam našly - já s Jiřím jsme opět okusili vody Tasmanova moře, bylo tam po břicho. Ale zmáknuli jsme to. Pak do Irvenkargillu, kde jsme pokořili hranici 2000 tého kilometru, jež jsme zde zatím ujeli. Marťas nás zavedl na skvělé fish and chips - treska s hranolky, pak do obchodu, na pumpu, do Mc Donald na internet a zase jsme vyjeli dále. Začalo se pomalu stmívat, chtěli jsme dojet na Slope Point - nejjižnější místo jižního ostrova Nového Zélandu, ale Martin vyvřel (to bylo to podruhé), navíc jsme měli ještě namířeno na Waipapa - to je zase místo, kde "hnízdí" lvouni. Tak jsme s Jiřím spěchali a nutno dodat, že za šera jsme je viděli. Chtěl jsem je vyfotit, ale byla fakt už tma a s bleskem bych se fakt neodvážil dojít tak blízko - nebylo ani kam utéct. Rozhodli jsme se, že tu přespíme a ráno na ten Slope Point. Večer jsme ještě blbli s baterkama a zkoušeli optiku foťáku a pak za hukotu přílivu z moře jsme šli spát.

15.4. - Ráno v sedm budíček (takže ještě v noci) od Martina a vyrazili jsme z kempu do Milford Sounds. Nevím, jak to, ale bylo opět po celodenním mokru docela pěkně. Po osmé jsme dorazili do "přístavu", kde jsme si vybrali jednu ze čtyř společností, které nabízely plavbu. Hned tu, která vyrážela jako první v 8:50. Už cestou se skýtaly nádherné příležitosti fotit něco nádherného - skály, které se vynořují podél zátoky do neskutečných výšek. Po vyplutí jsme zaujali místa hned nahoře na otevřené palubě a začali se kochat trošku ufoukaným ránem a výhledy na fjord. Bylo po dešti, takže mnoho vodopádů, krásné skály, hodně zeleně a asi po patnácti minutách hle - lachtan. Kapitán přijel dostatečně blízko, aby si jej mohli pasažéři vyfotit. Pak dále směrem k otevřenému moři. Zatavil i pod vodopádem, pak pomalu jel podél pobřeží a neustále něco mlel, ale moc jsem nerozuměl. Na konci u širého moře se otočil a vyjeli jsme podél druhého břehu zpátky. Dívali jsme se na ledovce ve výši, na vodopády, na sluncem osvícené skály a na další dva lachtany, kteří se nám skoro "ukazovali", jak si umí hrát. No a to nej přišlo před koncem plavby - najednou se zjevili delfíni a my zrovna byli na přídi, takže asi deset minut jsme pozorovali obrovské hravé dlouhonosé delfíny. Prostě úžasné. Fakt sranda a bylo to moc pěkné. No, pak jsme vyrazili po dvouhodinové plavbě zpátky, počasí bylo stále ucházející, a tak jsme se po obědě a malé vycházce, projetí Homer tunelem a kocháním se okolní krajinou rozhodli, že ještě uděláme track z Divide pointu na Key Summit - převýšení opět 400 metrů jako včera, ovšem po ušlapané kamenité cestě, větší pohodička. K focení moc nic, ale byl chvilkama výhled i na to jezero, co jsme měli vidět včera... :-) Tak aspoň dnes. Bylo to naproti, pořád jsme byli v okruhu několika kilometrů. Po skoro tříhodinovém tracku jsme po páté sedli do auta a již za mrholení jsme vyjeli zase dále, směr jih. Projeli jsme Te Anau a po několika desítkách kilometrů jsme se "vylodili" v kempu, dali jsme večeři v autě, jedno pivo, my s Jiřím ještě koupel v jezeře Monowai. Zítra směr Invercargill.

14.4. - V noci notně pršelo, občas mě to i vzbudilo, ale ráno naštěstí už zase ne, nicméně blankytně modré oblohy jsme se po mnoha dnech nedočkali. Vyjeli jsme směr Milford Sounds, že si dáme nějaký delší track a zítra pěkně na lodičky a obdivovat krásu fjordů. Počasí se nějak nelepšilo, spíše naopak. Chtěli jsme jít jednu trasu, kterou Marťas vybral, ale na místě jsme se rozhodli pro jinou, byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a slibovanou vyhlídku bychom jistojistě neviděli. O kousek dále začínal jiný track, který končil u horského jezera Lake Marian. Tam jsme se vydali po dlouhém obědě v autě i za hustého mžení, abychom se jen neflákali. Asi po půlhodině se od nás Martin s Mirou odpojili a my s Jiřím jsme pokračovali lesní mokrou, bahnitou a kamenitou cestou sami. Za hodinu a čtvrt jsme stanuli u cíle, jen škoda, že jezero nešlo vidět - asi jen 20 metrů všemi směry, opravdu bylo škaredě, ale zapotili jsme se při výstupu notně, o to vlastně šlo. Stromy porostlé mechem, při zpáteční cestě nějaký lemur na stromě a hlavně divoce hučící a vodopádovitě vypadající řeka za to stály. Bylo to moc pěkné, udělali jsme několik fotek, snad se vydařily. Jen jedno horší - promočil jsem boty (jako voda mi je promočila, jak pršelo). Setkali jsme se již za tmy v kempu s Martinem a Mirou a po večeři šli jaksi dříve spát. Jo a ještě jsme vlezli zase do nějakého jezera, byli jsme úplně propocení. Bylo to velmi chladné a za deště, ale super. Zítra se to snad zlepší, abychom mohli na ty lodičky.

13.4. - Hotel "U Trafačky" dnes odbavil naposledy své zákazníky - Hanka udělala slavnostní omeletu, opět nádherné ráno. Inu, vydali jsme se na dvouhodinovou procházku, dá se říct track, opět krásné výhledy, pěkné kopečky, kolem vodopádu, takový pěkný a příjemný okruh. Pak jsme přejeli kousek dále k jezeru, dvakrát se vykoupali v proklatě studené vodě, snědli oběd a vyjeli směr Mc Donald v Queenstownu na internet. Poté již následovalo loučení - Hanka s Jirkou vyjeli směr Wanaka a my se přesunuli do Te Anau. Byly to krásné dny pospolu, fakt to stálo za to. Počasí se začalo trošku kazit, ale i tak jsme se dočkali cestou toho, co já od Nového Zélandu čekal - spousta ovcí. Stáda více než 200 hlavá, prostě krása, zelená tráva, v pozadí kopce, jezera apod. Za tmy jsme se ubytovali, dopřáli si po asi 6 dnech teplou sprchu, vyprali a šli spát, začalo poprchávat. Zítra se přiblížíme Milford Sounds.

NZ 8.-12.4.

14. dubna 2011 v 1:46 | Le Chou
12. 4. - Dnes jsme si přivstali a už kolem deváté jsme vyjeli směr Arrowtown, kde začíná asi 8mi hodinový track do Macetownu. Já ještě ráno sháněl po Queenstownu filtr na foťák, ale nesehnal jsem. V Arrowtownu jsme si proh.lédli místní čínskou historii, která skýtala několik chatrčí, jež dokumentovaly první imigranty, kteří sem přijeli, když vypukla zlatá horečka. Dali jsme oběd a o půl jedné vyrazili. Nejdříve auty - ale brody byly velmi neprůjezdné. Druhý pokus - pěšky. No, když jsme po půlhodině došli asi kilometr a nohy jsme měli pěkně vymrzlé z ledové vody z brodění, vrátili jsme se. Na třetí pokus jsme již byli úspěšní - vydali jsme se ne do Macetownu, ale na 12 km okruh, kde jsme si připadali jako herci v Pánovi prstenů... Opět úžasné výhledy, krásné počasí. Už jsem se lekl, že neudělám ani jednu fotku, ale díky výletu se snad dostanu na svůj průměr, který je někde kolem stovky za den. Jelikož jsme byli asi za 3 hodiny zpátky, vyjeli jsme opět směr Queenstown, v nedalekém Franktonu jsme opět řádně nakoupili a já s Jiřím jsme se vydali na gondolu - na lanovku, která vede nad Queenstown. Při západu slunce a neskutečném zabarvení oblohy jsme pozorovali město a kochali se výhledem do širokého okolí. Pak zpět za děcky k trafu, Hanka s Mirou udělaly smažáky a pak jsme ještě chvíli poseděli - poslední večer spolu. Pak spát. Jo - měsíc tu dorůstá naopak. :-)
11. 4. - Tak jsme ráno vstali, pro některé to bylo trošku horší, ale zvládlo se to. Vyhecovaní z večera jsme skočili do řeky se okoupat. No, okoupat - prostě jsme tam vlezli a hned šup zpátky, bylo to fakt studené. Jirka - ten, co je tu se mnou, se probudil a hle - měl ostříhané vlasy na 3 mm, zkrátka super nápad o půlnoci. :-) Po vydatné snídani (vaječina s cibulkou a co já vím) jsme šli na okruh, který byl asi hodinku a půl, lesem, k jezírku. Počasí se na nás moc nesmálo, ale nepršelo. Já si pak zašel ještě po návratu k autu na procházku podél řeky, bylo to fajn. Jo, nejhorší tady jsou malé mušky - sand flies. Prostě mrchy, které štípou a ty boláky pak svědí asi pět dnů. Na oběd jsme přejeli zase zpátky do Glenorchy, trošku jsme spočnuli a udělali si hodinovou procházku kolem místních jezírek a jelikož bylo už zase pěkně, užívali jsme si barvy podzimu a zrcadlících se hor a oblaků. Před setměním jsme přejeli do Queenstownu, kde jsme se prošli po nábřeží, viděli místní mládež (jak Hanka říkala, je to takové pařící město), nabrali jsme benál a jeli zase na naše zašívací místo k trafu.
10. 4. - Noc byla opravdu chladná, velmi chladná, spal jsem i v čepici, ale dalo se to vydržet, hlavně ráno bylo krásné, takže zahnalo chmury. Vyjeli jsme bez snídaně do 40 km vzdáleného městečka Glenorchy, kde jsme si dopřáli u mola jídlo a čaj, pak jsme vyjeli na silnici Paradise, kde jsme u jednoho z brodů, přes které jsme jeli, nechali auto a pokračovali pěšky asi hodinu a tři čtvrtě po silnici až do údolíčka s řekou, tam jen udělali narychlo fotku a šli opět zpátky. Taková lehká procházka. Pozdní oběd opět v Glenorchy a pak do kempu, kde nás již čekali Hanka s Jirkou. Je to super se potkat tolik tisíc kilometrů od domova. Hanka nám navařila príma baštu - nějaký vietnamský recept, pak jsme až do pozdního večera povídali u ohně a malinko i zahřívali organismus. Jo, předal jsem i tašku pro Hanku od tety Elišky, takže vše super a klaplo. Zítra nějaká společná vycházka.
9.4. - Ráno opět vyšlo, proto jsme se rozhodli, že vyjedeme, jukneme do infocentra ve Wanace a půjdeme s Jirkou na výlet, nějaký kratší track. Vybrali jsme kousek od jezera, výšlap na jeden vrcholek, převýšení asi 400 metrů a výška kopce něco přes 800. Martin s Mirou šli kousek, ještě se necítili úplně fit. Šli jsme kolem jezera Diamond lake, kde se kdysi před mnoha lety uskutečnilo dokonce nějaké mistrovství v bruslení, ale to už teď není jasksi možné, zřejmě již jezero nezamrzá. No, abych pravdu řekl, stoupák to byl opravdu veliký, ve stínu kosa, místy i jinovatka, na slunku zase horko, prostě nádhera. Ale ta panorámata! Super. Na vrcholu jsme se kochali krásným výhledem na jezero, zasněžené pahorky i hory, nejvyšší z nich Mt. Aspiring. Pak jsme šli dolů k autu, trvalo to něco kolem 3 a půl hodiny a bylo to fajn. Akorát jsem si cestou zpátky natloukl koleno, no, snad to nebude nějak vážné. Po obědě jsme sedli do auta a jeli do Queenslandu, to je takové zase větší město, kde jsme zašli do Mc Donalds na burger a na internet. Pak na místo, které našli HaJi - neplacené a výborně skryté místo u trafa - čili Trafačka. Vypili jsme jedno víno a šli spát. Zítra setkání s HaJi.
8.4. - Ráno jsme se vydali hledat moře, které šlo slyšet z kempu, ale bylo jaksi dále a rána chladná, prostě jsme tam nedočli - navíc místní farmáři mají všude ploty a dobytek, takže bychom k blízké pláži museli jít něco přes kilometr. Do desíti jsme museli opustit kemp a vyjeli jsme směr jih. Dnes jen slabých několik kilometrů, stejně mě bolely nohy z toho chození včera. Jeli jsme přes Haas Pass, dělali jsme spostu zastávek, neboť kol cesty bylo několik vyhlídkových tras k vodopádům, tak jsme jich využili - nejdelší trasa měla asi půl hodiny, takže pohodička. Počasí bylo opět jako ze žurnálu, je to super, voda v říčkách je neskutečně modrá, krásně to kontrastuje s okolím. Náš cíl bylo dnes město Wanaka, ke kterému vede cesta kol dvou obrovských jezer, v pozadí majestátní hory, taková až kýčovitá krajinka. Ale stále nevycházíme z údivu. Ve Wanace konečně narážíme na obchod a nakupujeme zásoby zase aspoň na dva dny, při tolika dnech to je velká spotřeba. Ubytovali jsme se kousek od města, po procházce pomalů spát. Zítra snad výšlap na jednu horu kolem.

NZ 2.-7.4.

3. dubna 2011 v 9:39 | Le Chou
7.4. - Ráno jako malované. Asi poprvé osádka našeho auta vstala jako první, probudili jsme se do opravdu krásného počasí. Vítr byl, ale po mráčcích ani památky. Prostě se to vypršelo. Od moře jsem fotil krajinku, kde se vyjímaly hory s ledovci, prostě krása, co budu povídat. Po snídani jsme vyrazili na takový první náš track. Pět kilometrů podél pláže, laguny, pralesem, cestičkami nahoru a zase dolů, přes potoky až do pláže, kde mají údajně být tuleni. No je pravda, že za dvě hodiny jsme obečli výběžek a opět byli u moře, ale po tuleních ani památky, ač tam byla cedule, že se tu vyskytují. My jsme tedy šli kousek dále, písek na pláži skoro až černý, vlny veliké, došli jsme až k takovému vodopádku, pod který jsem prostě vlézt musel. No a pak mě Jiří zase přesvědčil, že vykoupat se v Tasmanově moři není každý den, tak jsme tam na chvíli šli mrznout. A pak jsem se rozhlédl po moři a zahlédl tuleně. Tak jsme šli ještě kousek a zdokumentovali - leželi kousek od nás. Pěkné to zvíře. Jelikož s námi Martin s Mirou nešli, jsou nějací po nemoci, tak jsme spěchali zpátky. Dali jsme si pozdní oběd, pomohli jedné paní vyměnit píchlé kolo a jeli zase dále, tentokrát do kempu s teplou vodou a elektřinou. Zítra jen mini přejezd, v neděli asi scuk s Hankou a Jirkou.
8.4. - Ráno jsme se vydali hledat moře, které šlo slyšet z kempu, ale bylo jaksi dále a rána chladná, prostě jsme tam nedočli - navíc místní farmáři mají všude ploty a dobytek, takže bychom k blízké pláži museli jít něco přes kilometr. Do desíti jsme museli opustit kemp a vyjeli jsme směr jih. Dnes jen slabých několik kilometrů, stejně mě bolely nohy z toho chození včera. Jeli jsme přes Haas Pass, dělali jsme spostu zastávek, neboť kol cesty bylo několik vyhlídkových tras k vodopádům, tak jsme jich využili - nejdelší trasa měla asi půl hodiny, takže pohodička. Počasí bylo opět jako ze žurnálu, je to super, voda v říčkách je neskutečně modrá, krásně to kontrastuje s okolím. Náš cíl bylo dnes město Wanaka, ke kterému vede cesta kol dvou obrovských jezer, v pozadí majestátní hory, taková až kýčovitá krajinka. Ale stále nevycházíme z údivu. Ve Wanace konečně narážíme na obchod a nakupujeme zásoby zase aspoň na dva dny, při tolika dnech to je velká spotřeba. Ubytovali jsme se kousek od města, po procházce pomalů spát. Zítra snad výšlap na jednu horu kolem.
6.4. - Wow! Tak jsme přežili první noc ve vanu, docela to šlo, i když malinko studený vzduch pro mě na dýchání. Škoda, počasí nebylo úplně vlídné, takže jsme se trošku loudali se snídaní, pofotil jsem toho domnělého kiwiho a pak jsme vyrazili směrem na jih. Cestou jsme potkali málo aut, počasí se začalo vybírat, hned to bylo veselejší. Chvíli nahoru, pak zase dolů. serpentýnky, pohodička. Inu, dojeli jsme do města Franz Josef (teda myslím), každopádně jsme se tam vydali na procházku k ledovci stejného jména. Uvažovali jsme i o cestu na ledovec za příplatek, ale dojeli jsme tam moc pozdě - už nedělali túry. Ale nakonec to ani nevadilo, došli jsme takřka až k němu, šlo se korytem řeky, bylo to hezké. Na cestě zpátky už skoro u auta začalo pršet a my si libovali, jak nám to vyšlo. Ještě jsme zastavili kousek dál ve městě Fox, kde si Mira potřebovala něco vyřídit přes internet a za stmívání jsme popojeli po dost štěrkové cestě do kempu. Byl hned u moře, kam jsem se šel juknout, ale na koupání to rozhodně nebylo, velké vlny, tma, zima... Po večeři jsme poseděli při tlukotu kapek do střechy u nás v autě, kde se dá rozložit stolík, my pak jukli s Jirkou na film a šli spát. Zítra uvidíme, máme dost času, takže asi nějaký výlet.
5.4. - Liják, to je to, co při velmi chladném ránu mě s Martinem doprovází při přejezdu do půjčovny. Asi po půlhodince papírování nám přistavili campervan - je to Toyota, prostě auto asi jako má Lidka, jen je pro dvě osoby a s vybavením na spaní a vaření. Inu, před jedenáctou jsme vyrazili na západ, tam prý nemá pršet. Už cestou jsme se zastavovali na různých místech, kde byly fascinující výhledy - slunce opravdu prošlo přes mraky a nám se naskytnul až kýčovitý výhled na místní krajinu - zřejmě i díky chladu se na vysokých kopcích krásně nasvícený objevil sníh, který kontrastoval s pásajícími se ovcemi či kravami. Asi jsme neměli cíl, ale chtěli jsme zakotvit někde u Arthur pass (nevím, jestli to píšu přesně). Jelikož jsme tam i přes jednu procházku dorazili docela brzy, jeli jsme ještě dále, že zaparkujeme v nějakém kempu směrem k západnímu pobřeží. Už za tmy jsme se snažili najít nějakou odlehlou cestičku, neboť tady se kempovat mimo označená stanoviště nesmí, ale to je téměř nemožné. Buď ploty kvůli dobytku, anebo cesta, která vede k domovům. Ale našli jsme. Dojeli jsme až k pobřeží do města Greymouth, kde jsme si dali papání a pak pokračovali dále, asi za dvacet minut jsme dojeli do kempu. Jo, úplně super jde vidět noční obloha, z jižní polokoule a opravdu neosvícená městy, ty jsou od sebe jaksi dále, než u nás. Večer ještě návštěva místního opeřence, jež se za tmy zdál jako pták kiwi (ale nebyl), přes den vlastně ještě zhlédnutí papouchů a jinak už spát. První noc z 18 v autu. Tak snad to vyjde. Jo, a taťkovi vše nej, i když jsem psal na nějaký snad jeho ukrajinský mobil.
4.4. - Po snídani čekáme s nadějí na SMS od Paula, že je auto připraveno. Jelikož se neozývá, Martin jukl na internet a našel autopůjčovnu za docela přijatelný peníz. Každopádně jsme se rozhodli vyjet dnes, nejpozději ráno, ať už koupeným, anebo půjčeným autem. Ne, že by to bylo kdovíjak nepříjemné, ale přeci jen Christchurch na tolik dnů a navíc bez možnosti vidět centrum města - to už je skoro dlouhá doba. Po obědě jsme nakonec i za nepřízně počasí, které dnes převládalo vyrazili alespoň na krátký výlet - jeli jsme po téměř uzavřené silnici podél pobřeží a skrz pohoří u něj. Bylo to krásné, sem tam nepršelo, a tak jsem mohl i nějakou fotku dnes udělat, abych neměl ztrátu. Když jsme se vrátili kolem půl osmé po vyjížďce a nákupu domů, Paul už nám dělal večeři (kuře se zeleninou - jejich sladké brambory, lilek, cukina…) - bylo to výtečné. Každopádně auto prý nebude ani zítra, takže Martin zavolal do půjčovny a zamluvil jedno na zítra. Jinak dnes - zajímavé bylo snad nejvíc to, že jsme zažili naštěstí jen menších 5 zemětřesení.
3. 4. - Ráno jsme si opět "přivstali". No, jelikož tady byla změna času na zimní, tak jsme vstávali asi v devět a hned po snídani se vypravili na cestu do Hanmer Springs, což je asi 170 km západně od Christchurch. Cestou jsme se zastavili ve Waikari - neznámé mi městečko, zajímavé tím, že jsme si tam dali v místní pekárně teplý koláč plněný mletým masem a sýrem. A byl fakt teplý - u nás bych řekl, že byl horký. Jo, ještě jsme si dali nějaké ovoce - začíná to na kiwi, ale dál nevím. Takový nemastný neslaný grep a pomeranč, mám na fotce. V Hanmer Springs jsme nakonec neviděli moc, po městečku se nám chodit nechtělo, plavky jsem měl jen já a tak jsme dali přednost procházce asi o 60 km dále v lišejníkovém lese. Jeli jsme úžasnou krajinou, byla krásná zejména tehdy, kdy jsme míjeli řeku a díky slunci se vylouply i majestátní hory. Jakmile jsme dorazili na místo, tak se udělalo docela škaredě, najedli jsme se, půl hodinky se zdrželi, v jezírku, které mělo zrcadlit okolní krajinu, jsem neviděl nic k zrcadlení, ale bylo tam krásně. Naobědvali se a pak jeli zpátky. To jsem sednul za volant já, aby si Martin trošku odpočinul, bylo to nějakých 200 km zpátky. Před Christchurch jsme zastavili u pláže, slunko zapadalo, udělal jsem několik fotek, M+M se procházeli po pláži, pak jsme vyjeli domů. Jirka a já jsme vysedli u Mc Donalds, kde mají zdarma připojení k internetu, abychom hodili nějaké fotky na síť, pak večeře, rozloučení se s posledními zbytky meruňkovice a spát. PS: Koupil jsem si tu létacího draka… Jinými slovy - teď určitě přestane foukat vítr. Zítra snad už opravené auto a my vyrazíme.
2.4. - Řekněme další odpočinkovější den. Nádherné počasí, dost silný a studený vítr. Mira se doléčuje, takže je vlastně ještě dobře, že není to auto opravené. Nicméně jeli jsme s Martinem jejich dvoumístnou dodávkou asi tři kilometry a vyzvedli jiné, čtyřmístné auto, které nám teď na víkend půjčí brácha od Paula. Tak jsem si konečně zase zařídil vlevo. Je to prča, asi i díky tomu, že řídím jen automat. No, jeden velký ranní hukot - asi dvě vteřiny zemětřasu. Masakr, pro mě teda docela síla, nedokážu si to ani představit na nějakou dlouhou dobu. Inu, vydali jsme se kolem poledne na vyjížďku za město, projeli jsme nedalekým městem - asi 13 km od Christchurch, kde prý bylo epicentrum velkého zemětřesení před měsícem, pak jeli podél kouzelného pobřeží dále a dále. Dali jsme si svačinku v přírodě, já cvakal fotky, užívali si nádherných výhledů po krajině a prostě se měli fanfárově. Jen ten studený a silný vítr byl jaksi malinkou skvrnkou na celkovém dojmu. Nevím, kolik jsme mohli najet kilometrů, ale odhadem asi tak 100 nahoru dolů. Cestou zpátky jsme udělali poměrně větší nákup, doma Martínek uvařil kuřecí stehýnka, prostě měli jsme se opět krásně. Zítra další výlet, uvidíme, co počasí na naše plány. Asi Hanmer Springs. Uvidíme. Jo a koupím si draka - létacího, což znamená, že přestane foukat vítr, kór, když jsem tu já a Marťas dohromady. J

AU 29.-1.4.2011

1. dubna 2011 v 0:55 | Le Chou
1.4. - Tak ráno jsme si přispali. Teda, tak hrozné to nebylo, ale díky posunu času o dvě hodiny už bylo skoro jedenáct, kdy nás Martin vyhnal z postele. Jelikož ani nebylo zrovna moc pěkně, tak jsme po snídani chvíli rozmýšleli, kam půjdeme. Na auto si totiž ještě budeme muset počkat, a tak ještě strávíme asi celý víkend v Christchurch. Jsme ubytovaní u Paula - jak kroměřížáci, tak i Hanka s Jirkou jej znají a myslím i půl světa. Je to chlápek, který u sebe ubytovává zdarma, ti pak zase jedou dál. Ještě mimo nás tu "bydlí" i jedna holka z Honk-Kongu, Jin se jmenuje. Nicméně my jsme vyrazili s Marťasem na obhlídku města, které, jak známo, bylo dost poničeno zemětřesením. Počasí se vybíralo, takže jsem časem i bundu omotal kolem pasu. Byli jsme v obrovském parku s botanickými zahradami, jen škoda, že do centra se dostat prostě nedá, je uzavřené všem, hlídají to vojáci. Ovšem něco málo jsme viděli, prázdné hotely, baráky, obchody, narušené budovy, spadlé budovy - nic moc pocit. Jo, teď jsem si vzpomněl - malinký třas byl i v noci, ale jen zachvění. Kolem šesté jsme byli zpátky, kde jsme chvíli nicnedělali, krom vyprání oblečení, pak Paul přivezl Jin a ta, s pomocí Miry a Martina, uvařila večeři. Houby a zelenina zabalené v hovězím plátku. Tož, i já jsem to snědl, ani mi ty houby nevadily. Rýže alá Martin byla super, pak trošku vína, meruňky s hostitelem a nakonec jsme si povídali asi do půlnoci, já šel pak spát. A ještě jeden zemětřas a už jsem usínal. Zítra asi někam vyrazíme - Hanmar falls, tak se to myslím jmenuje. Ať žije NZ, dobrodružství může začít…

31.3. - Hurá, další krásný den, sluníčko svítilo a já překecal Jirku, aby šel se mnou do vody, jako do moře, abych nemusel sám. Bylo to krásné, osvěžit se v docela studené vodě v nejjižnějším místě, kde jsem doposud byl. A v Austrálii jich moc jižnějších není. Kolem půl desáté jsme vyrazili a ve městě Lorna jsme si dali snídani u pláže, kde se právě učila děcka z nějaké školy surfovat. Pak už na delší cestu do Melbourne, kam jsme dorazili před druhou. Byl to docela hukot. 4proudá dálnice se dala, ale jak jsme sjeli do města - zabočovat doprava, to byl maras. V podstatě celou dobu jsem čekal, kdy do mě někdo vpálí, že jsem se podíval na špatnou stranu… Ale dobré, v pořádku jsme auto vrátili. Tam už čekala mamčina spolužačka Líba, se kterou jsme byli asi patnáct minut. Byla úplně super. Je vidět, že česky moc pravidelně nemluví, odpovídala mi anglicky, ale za chvilku si převykla. Řekla nám, kam zajít, kde najít bus na letiště, já předal čokoládu a meruňku a pak jsme se rozloučili, neboť my jsme neměli čas. Rozloučili jsme se s Marcelou, která zůstala v Melbourne a bude celou dobu v Austrálii a vyjeli na letiště. Tam jen dva problémy - nebylo tam připojení na internet zdarma a taky jsme po odbavení nenašli žádné normální občerstvení, jen jedno - kde nám dali studenou bagetu. Ale jinak dobré. Pak jen let na Zéland. Abych zhodnotil - Austrálie je super. Dokázal bych si představit tady strávit hezký čas, zejména v Sydney, ač je tam strašně moc draho. Na letišti nás čekal Martin a zavezl autem do baraku, kde bydlela Hanka s Jirikem, ted i nejak Martas - proste do postele. Prosli jsme vsechna viza, pustili nas do zeme, zbytek je super. Zase posun o dve hodiny.

30.3. - Tak dnešní den začal skvěle. Taxík jsem objednal, stihli jsme vše a na letišti si dali výbornou snídani, poslední v Sydney. Řekl bych, že jsme si tuto metropoli docela užili, i když bylo málo času a spoustu jsme určitě neviděli… Let do Melbourne v sedm ráno byl parádní, usnul jsem hned a vzbudil se až po dosedu na letištní plochu. Letěli jsme i s Marcelou a na letišti si půjčili auto za 200 dolarů a započala se cesta má, kterak jsem řídil na levé straně silnice. Jo, musel jsem si zvykat, je to takové divné, ale jde to. Jeli jsme vnitrozemím asi 70 km a pak se vypravili na dlouhou cestu podél pobřeží, tzv. Great Ocean Road. Počasí - asi je objednané. Když pršelo, tak jsme jeli, když bylo pěkně, tak jsme obdivovali krásu tohoto jižního pobřeží s obrovskými vlnami, průzračným mořem a krásnou scenérií. Nádherná panorámata. Na fotkách bude vidět víc, prostě GOR je taková asi 150 kiláků cesta (ta část, co jsme ujeli my) podél pobřeží, každou chvilku zastávka pro fotografy a mě. J Zajeli jsme i do jednoho takového parku a díky Japoncům, kteří něco fotili v korunách eukalyptů jsme i my zahlédli a velmi podrobně zdokumentovali i výskyt koaly v přírodě… J Super. Některé se dokonce i občas pohly, jinak spaly, neboť v těch listech je prý jakýsi toxin nebo co, takže pořád spí a jsou pomalé. Inu, jeli jsme dále, náš cíl byl u 12 Apoštolů. Abych vysvětlil - to nejsou praví apoštolové, alebrž mořem omleté skály, které jsou samostatně v moři několik metrů od pobřeží. Jak to popsat - prostě úchvatné. Hlavně ta cesta stála za to, mnoho kilometrů pláží, nikde nikdo, kolem černé krávy, stáda ovcí, neustále se měnící krajina a klima… Luxus. A jako třešnička na dortu - právě ty skály. Vím, nezní to zrovna pěkně, ale nasekal jsem asi 300 fotek za tento den, ale jsem z něj nadšen ještě den po, kdy píšu tyto řádky. Dokonce se dalo slézt po schodech opět dolů k moři. Já měl veliký respekt. Moře, kde kousek od pobřeží několikametrové vlny, samotná "pláž" asi jen dvacet metrů, čekal jsem opravdu, že přijde větší vlnka, ale přežili jsme. Krom úžasných záběrů a také písku v botech, jsme viděli i tučňáky. No, neříkám to s nadšením, jak tomu bylo u koal, tito totiž byli na pláži a jaksi nebyli moc živí. Spíše asi mrtví… Ale viděl jsem tučňáka. Další zvířátko do sbírky. Už se stmívalo a my se vydali nazpět, abychom si našli spaní. Cestou bylo tolik typických značek, abychom dali pozor na klokany, ale nic… Nevím, jestli jsem tak moc hledal - ale nakonec jsem viděl… J Jeden stál u cesty, zastavil jsem, ale než jsem stačil dát foťák k obličeji, veliký skok a velmi zajímavé zvíře jedním skokem zmizelo v lese… Ale jo - jsou tu. Dojeli jsme asi 170 km před Melbourne a našli si v hostelu nocleh za 25 dolarů na osobu - je to asi krát 18. Ještě před spaním jsme se vydali hledat nějaké jídlo, ale všude akorát zavírali, naštěstí jsme chytli ještě jeden lokál, kde nám s sebou dali pizzu. Tu jsme snědli v hostelu. Tady ten byl typický pro cestovatele s batohy, ne nadarmo se jim říká "ubytování pro baťůžkáře". Takže super den. Přetáhli jsme fotky od Marcely a naopak a šli spát. Krásný den plný zážitků. A navíc - nenaboural jsem se, i když jsem měl z toho docela bobky…




29.3. - Dnešní noc byla tak trošku zajímavá. Pršelo celou noc, opravdu hustě, až mě to co chvíli budilo. Ráno jsem se podíval na webkameru, jak je v Blue Mountains, kam směřovaly naše dnešní kroky. Jo, vydali jsme se tam. První průser hned ráno - nestihli jsme vlak a tak jsme museli čekat na nádraží hodinu na další. Vydali jsme se na dvouhodinovou cestu vlakem do města Katoomba, centrum Modrých hor. Jak to popsat - prales, krásné vyhlídky, vyšli jsme asi na dvouhodinovou cestu z vrcholku hor dolů, viděli jsme krásné a dlouhé vodopády, mnoho přerostlých kapradin, prostě úchvatné. Po dlouhém sestupu po takových přírodních schodech jsme šli podél skal, cestičkou, potkávali spoustu turistů, bylo tak akorát počasí, na túru jako dělané. Šli jsme lesem, který sestával ze stromů eukalyptů, ale koala ani jedna. Prostě šli jsme asi tři hodiny. A pak to začalo - zjistil jsem, že jsem už vážně stár. Čekalo nás asi 1500 schodů, velmi prudkých. A převýšení tak 500 metrů. No prostě sípal jsem jako kdybych měl za sebou maraton v plné polní… Ale přežil. Viděli jsme papouchy z vyhlídkového autobusu, dali si nějaké pivo, které bylo v tu chvíli luxusní a po pěti krásných, i když únavných hodinách jsme opět nasedli na vlak do Sydney. Prostě krásný den. Před barákem v obchodě jsme koupili levnou pizzu, měli akorát akci, a pak se nabalili a rozloučili s Lýdií a Alice. Ráno v pět odjezd taxíkem na letiště směr Melbourne.