Březen 2011

Australie 2011 24.-28.3.

26. března 2011 v 13:12 | Le Chou
Vyprava k protinozcum

28.3. - Ráno začalo velmi krásně. Modrá obloha, opravdu teplo, mraky jen v dálce, pohodička. Podařilo se mi hodit nějaké fotky na internet, koupil jsem letenky na středu do Melbourne - nakonec jsme se rozhodli, že místo auta poletíme (navíc je to asi o 100 dolarů levnější). Až kolem jedné jsme teprve vyrazili - do přístavu k Opeře. Tam jsme měli scuka s Marcelou, to je ta Češka. Domlouvali jsme výlet na zítra do Blue Mountains, které leží západně od Sydney. Obloha se mezitím opět jaksi zatáhla, nicméně i přesto jsme se vydali všichni na trajekt a vypluli kolem Opery do města Manly. Trvalo to asi půl hodiny a bylo to fajné - sluníčko si nakonec cestu mezi mraky našlo, ofukoval nás příjemně chladný mořský vítr, parádička. Manly leží na takovém poloostrůvku, je plné pláží, surfařů a všech, kteří se chtěli ještě na poslední chvíli na podzim doopálit. My jsme však dali přednost chůzi a vydali se na cestu kolem moře, jež vedla více či méně zarostlou vegetací po chodníčcích, nakonec jsme vyšli do poměrně velké výšky, odkud jsme pozorovali bouřící moře, vlny narážející do skal apod. Oproti velkoměstu to bylo opravdu úplně jiné. Viděli jsme (asi) leguána a ježuru australskou, chvíli jsme poseděli u jezírka a nakonec se i při západu slunce vykoupali v moři. Před cestou zpátky jsme při čekání na trajekt dali v bavorské hospůdce weissbier a pak zpět do Sydney. Po vylodění jsme se rozloučili s Marcelou a šli asi 10 minut Pitt street a na domluveném místě se setkali s Mirou a Martinem, kteří dnes přiletěli z Adelaide. Takže po roce a půl se to skutečně událo - setkali jsme se. Super. Společně jsme dojeli na byt, kde jsme již měli připravenou večeři od Lýdie - rodilá australská spolubydlící, u skleničky jsme zavzpomínali na švestkové sady na Moravě J a pak šli spát. Marťas s Mirou se totiž zase hned balili na Zéland, kam hned zítra odlétají. Nadšení zatím nevyprchává. Jo - a pozdravil jsem úplně od VŠECH. J


27.3. - Ať žije ráno. Vyspali jsme se pěkně do devíti místního času, který již pokládáme za svůj. Venku bylo dost větrno, na východě docela pěkně, na západě zlověstné mraky. Inu vydali jsme se na průzkum města, vycházeli jsme v deset. Jeli jsme autobusem a vystoupili v přístavu mezi Harbour bridge a Opera house. Vydali jsme se obdivovat krásy těchto staveb skrze hledáček fotoaparátu i ve dne. Jak jinak - začlo poprchávat. Ale jak se později ukázalo, četné přeháňky se střídaly se slunným obdobím, takže to bylo spíše jako u nás v dubnu a mrholení nás příjemně ochlazovalo, prostě pohodička. No, fotek máme opravdu hodně, na některé se dá i dívat. Hned u Opery je také velká botanická zahrada, kterou jsme prošli, byla založena někdy v polovině 19. století a je o to více úchvatná, že v centru takové metropole jsou vidět jak nádherné a prastaré stromy, zeleň celkově, tak i netopýři, zavěšení na stromech a pro mě naprosto nečekaně i papoušci korely. Nebo jen korely, nevím, co je správně. Udělali jsme několik snímků jako reklamu na české pivo, proto jsme s sebou taky tahali plechovky s tímto mokem přes půl světa, obdivovali místní krásy parku a po třetí hodině jsme se setkali s naší kamarádkou Marcelou, se kterou jsme se seznámili v Dubaji. Je jí asi tak 40 a jela tu sama za kamarádkou a očividně nemá co dělat, takže jsme zašli do Starbucks coffe a chvilku pokecali. Možná se k nám připojí na cestu do Melbourne, uvidíme. Já si koupil tričko a my se vydali s Jiřím na prohlídku města, cílem bylo muzeum. Šli jsme kolem katedrály Panny Marie (zašli i dovnitř a shlédli i konec mše), pak pěšky přes čínskou čtvrť až k muzeu. Jenže už bylo pozdě, takže návštěvu jsme neuskutečnili. Dlouhým pochodem jsme došli zpátky až k přístavu, tentokrát jsme vyšli i na Harbour bridge a koukali se na krásy noční Sydney z veliké výšky. Poté jedno australské pivo u Opery (hnusné) a po téměř 13 hodinách zpátky na byt. Jo, včera byla Opera zhaslá a ráno jsem si přečetl na idnes.cz, že byla nějaká akce Země, že na hodinu vypli osvětlení… Zítra asi zase do města, možná lodí kolem Opery na Manly a hlavně - večer setkání s Martinem.

24.,25.,26. 3. 2011 - Predne se omlouvam za diakritiku, ale pisu to na pocitaci, kde opravdu neni ceska klavesnice. Takze - ctvrtek devet rano - i zapocala se nase velka cesta snad za dobrodruzstvim. Ja a muj kamarad tubista Jirka Kral z Bravantic (cislo domu si nepamatuju) jsme se vypravili autobusem Student Agency z Brna do Prahy. Dokonce jsme stihli drivejsi spoj na letiste, takze od 12 hodin jsme jiz byli pripraveni k odletu. Po odbaveni a "vydatnem" obede u strycka z Kentucky (KFC) jsme usedli do letadla Airbus A 320 smer Dubai, kde jsme meli prestup. Po sesti hodinach letu jsme o pul jedne rano mistniho casu pristali, behem dalsi hodiny si vyridili viza a poskytli sken oci, ubytovali se na letistnim hotelu. Po hodince a pul spanku jsme vyrazili taxikem na plaz, ktera byla hned v sousedstvi asi nejznamejsiho hotelu sveta Burj Al Arab - takovy ten hotel ve tvaru plachetnice, ktery ma myslim 7 hvezdicek. Jo, unaveni jsme byli, ale vykoupat se o pul sestet rano v teplem mori za zvuku zpivajicich predstavenych ruznych mesit, jez byly kolem - tak to stalo opravdu za to. I v tuto ranni hodinu jsme byli jen v tricku, vlhko bylo neuprosne a oba jsme byli velmi lepkavi… Inu, hlavnim cilem tohoto rana (noci) bylo porizovani fotografii vychazejiciho slunce… Nevim, kdo to tak zaridil, ale opravdu tesne pred prvnimi rannimi paprsky se stalo neco, co jsem necekal. Najednou se zvedl oblak prachu, nebo vlhkosti, proste mrak, ktery zakryl uplne vse. Viditelnost tak 50 metru. Takze z fotografovani opravdu moc nebylo, ale ti zpivajici chlapci - tak ti to zachranili. (Jinak, zamerne pisu vsechny dny dohromady, nebot ty presuny casove byly notne, tezko bych se sam orientoval.) Po navraceni se na hotel po pul sedme jsme se opravdu vydatne nasnidali, zadny rohlik se sunkou a syrem, pekne vajecinka, slaninka, parecky apod. Pak transfer na letiste a dlouhe cekani na odlet. Meli jsme pres hodinu zpozdeni, to jsme trpeli, nebot jsme byli oba opravu uz dost unaveni a ja usinal z kazde minuty tak na 50 vterin. Ale dockali jsme se a strojem Airbus A380/800 se spolecnosti Emirates jsme vyleteli na spoji Dubai-Sydney bez mezipristani na dlouhou 14ti hodinovou cestu. Nastesti jsme dost spali (mozna i diky dulezite priprave, kdy jsme neponechali nic nahode a nechali se "uspat" i kapkou alkoholu). Proste to byl let dlouhy, ale prezili jsme a v sobotu 26. jsme pristali v osm hodin rano na letisti v Sydney. Zklamanim bylo snad jen to, ze i kdyz jsme privezli vice nez povolene mnozstvi alkoholu a nemeli jsme problemy, ze nas neprivital ani klokan, ani lide chodici po hlavach, jak jsem si naivne myslel, ze to tady tak je, a nakonec ani medvidek koala. Jiste vsak je, ze prijemnych 22 stupnu, pod mrakem a vsechno kolem bylo proste jaksi jine - 16000 km vzdalene. A prece tak podobne. Anglictina, vsechny mozne kultury - nemuzu si proste pomoct, ale pusobilo to na me velmi "anglicky". Jezdi vlevo, architektura domecku podobna, tvare povedome - jaky to rozdil oproti lidem s turbany na hlavach v bilem rouchu, jako jsme videli par hodin predtim v emiratech.
Diky Martinovi a jeho instrukcim jsme se po 80 minutach cesty autobusem dostali az pred dvere domu, kde nam otevrela Martasova byvala spolubydlici, se kterou jsme si hned pripili, hlavne na to, ze jsme to zatim prezili v pohode.
Abychom jaksi "zabili" ten den, ktery se pro nas staval cim dal tim vice unavnym a ospalym (to spankove manko se neda proste na telu osidit), vydali jsme se na prvni maly pruzkum. Na proslulou plaz Bondi Beach, ktera je vzdalena asi 20 minut chuze z bytu. Jiz z dalky jsme videli obrovske vlny (odhadem tak dva tri metry), do kterych jsme se nevydali. Snad jeste zbytek me mladicke nerozvaznosti az hlouposti zpusobil to, ze jsem se nakonec vykoupal. Sice nechte, ale nastesti to odnesly jen me cervene botky, skoro cele rifle a castecne i rukav leve ruky. No - sel jsem fotit vlny a porad jsem je nemel dostatecne blizko… Takze je jasne, co se stalo. Zkratka po deseti naprosto stejnych a nevinnych vlnkach prisla jedna vetsi, kterou jsem necekal, ac jsem ji cekat mel… Ale zaber mam a fotak jsem nenamocil. To bych se odstrelil a nepsal tady. Po navratu na pokoj jsme nevydrzeli a na hodinku zdrimli. Ne, nechtelo se mi vstavat, ale premluvili jsme se (nastesti) a o pul sestet za doprovodu dalsi spolubydlici jsme vyrazili do mesta na ulici Kings Cross, ktera je proslula bary, hospudkami, ruznymi nepublikovatelnymi vykricenymi i nevykricenymi domy, zkratka a dobre - ulice mladych a pro mlade jak telem, tak i dusi. Uz byla tma, ale rozhodli jsme se s Jirkou (uz sami), ze se jeste projdeme a zazeneme tak unavu. I dosli jsme daleko, az k pristavu, na jehoz jednom brehu znamy Harbour Bridge a na druhem nemene znama budova Opera House. Vlastne kvuli tomu jsme jeli i do Sydney a nejen na Novy Zeland. A nelituju. Uchvatna stavba, snad nejaka fotka vysla. Behem nasledujicich dvou dnu se tam doufam zastavime i behem dne, doufam, ze pocasi vyjde jinak, nez jak slibuje predpoved, abychom nepromokli. Chteli jsme i dovnitr na predstaveni, ale 3000 za listek snad ani nedam, ale uvidime, jestli se naskytne prilezitost, urcite bych rad zasel. Navic hned prvni den na operu - URCITE bych tam usnul, chozeni koneckoncu take prestalo trosku fungovat a proto jsme sedli na autobus a po desate vecer otevirali byt. Bylo to dlouhe, vim, to moje psani, ale kdyz ty zacatky jsou tak plne dojmu, je toho proste tak moc.