Květen 2010

Korea s JFO 29.4.-4.5.2010

2. května 2010 v 1:43 | Pavel
28.,29.4. - V deset hodin ráno jsem nastoupil v Brně do šaliny a tím započal cestu do daleké Koreje, kam jsem se vypravil s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Přistoupil jsem do ostravského autobusu na Vídeňské v Brně a po obědě v Lechovicích jsme již byli na letišti ve Vídni. V 15:30 odlet Boeingem 777-300 do Dubaje, kde jsme měli přestup na letadlo do Soulu. Letěli jsme oba lety se společností Emirates a opravdu takovým luxusem jsem doposud neletěl. Na dotykových obrazovkách bylo úplně vše. Přes 200 filmů, seriály, hudba, hry, informace o cestě apod. Jídlo super, personál milý, čisto. Při letu do Dubaje jsem však litoval pouze jediné věci a to té, že jsem neseděl u okýnka. Při příletu jsem totiž přes několik lidí viděl osvětlenou Dubaj, včetně nejvyššího mrakodrapu světa Burdž Chalífa. Úžas. Jelikož jsme jen přestupovali, neokusili jsme ani místní podnebí - v letadle říkali, že je venku 30 stupňů, a to jsme přistáli ve 23 hodin… Po čtyřech hodinách čekání, kdy jsem napsal alespoň zprávu domů a pochatoval s Gabi přes Skype, snědl jsem nějaký burger a vypil asi litr coly, jsme nastoupili do druhého letadla - druhý super zážitek. Neuvěřitelný Airbus A380-800. Prostě největší dopravní letadlo světa, seděl jsem v poslední 88 řadě v Economy class, místa na nohy tam bylo fakt dost. Měli jsme sice hodinu zpoždění, ale to vůbec nevadilo. Na to, že je to takový obr, bylo vzlétnutí naprosto přirozené při rychlosti 200 mph (to jsem viděl na obrazovce) a celý let byl až neuvěřitelně tichý. Jen dosednutí po více než 7 hodinách a 7212 kilometrech bylo takové docela znatelné, ale já jsem zrovna hrál nějakou hru, takže mi to až tak nevadilo, jen těch vyděšených korejských hlasů v tu chvíli zaznívalo docela dost. Asi vítr… Poslední zážitek tohoto zkráceného dvoudne jsem měl na letišti. Já jsem totiž neměl pracovní vízum, neboť to někdo na ambasádě nějak popletl. Takže jsem jel jako turista a to se asi nějak nezamlouvalo imigračním úředníkům, takže po asi půlhodině v kanceláři a vysvětlování, domýšlení a sem tam i malinko vymýšlení jsem byl vpuštěn do Jižní Koreje. Pak jen cesta na hotel - teda spíš takovou lepší ubytovnu do Soulu. Malá vycházka ven, kde to trošku tak zvláštně zapáchá, je tu podnebí takřka jako u nás, soudě dle teplot, a kde se moc nevyplatí říkat úslužným korejkám Arigató - já to jedné řekl, když nám ukázala cestu a byla nějak nepříliš spokojená s tímto výrazem. Holt já nemůžu za to, že pro mě vypadají všichni stejně a že se asi Korejci a Japonci moc nemusí… Zůstávám proto raději u angličtiny. Po korejském pivu toužebně očekávaný spánek a hlavně jsem doufal, že se dokážu přes noc přehodit na o sedm hodin dopředu posunutý čas… Jo - a v televizi dávali Gladiátora v angličtině s korejskými titulky. J
30. 4. - Ráno jsme šli se spolubydlícím (jmenuje se Věroslav, čili Věrek) na procházku s jediným cílem - vyměnit eura za wony. Dokonce jsme našli banku, takže to šlo podle plánu. Koupili si nějaké jídlo cestou a už ve dvanáct jsme měli odjezd. Teda - náš autobus se zpozdil. To je tady asi docela běžné, o tom později. Jeli jsme asi hodinu a půl přes Soul do jiné části tohoto hlavního města (jak podobné s Japonskem, kde takovéto vzdálenostní rozpětí je naprosto běžné) na koncert. Měli jsme zkoušku, pak dvě hodiny pauzu, což znamenalo jediné - jít se projít a najít něco k snědku. Krom parku, kde jsou i rozcvičovací a posilovací stroje, jsme vlezli i do několika obchoďáků a obdivovali i místní architekturu a právě podobnosti s Japonskem. Třeba nadzemní cesty - v Japonsku 4 dálnice nad sebou, tady zatím "jen" dvě, obchody a ulice vypadají podobně, lidé se také občas ukloní atd. Největší úlovek a překvapení bylo nalezení TESCA - to jsem fakt nečekal. Zašli jsme do něj, kluci koupili nějaké nezbytnosti (pivo, brandy apod.) a jedinou věc, kterou tam nemají, jsou papírové kapesníčky - oni totiž Korejci jen popotahují, takže je asi nepotřebují… J Dole měli i Food Service, takže podle maket jsme si objednali jídlo. No prostě bájo. Nevím, z čeho to maso bylo, ale nejspíš vepřové. A za pár drobných, vážně. Pak na koncert, kde jsem si vlastně poprvé vyzkoušel post prvního trombonisty - je to docela jiné, než na co jsem zvyklý… Zejména psychicky, ta zodpovědnost za druhé je prostě jiná. Takže vyjma pár kiksů jsem se sebou nebyl úplně nespokojený. J Zpátky jsme se vrátili před půlnocí místního času, mně se podařilo připojit na Skype a chvilku si psát s Gabi, ale pořád to padalo. Pak jsem chtěl jít spát, ale Věrek tak strašně moc chrápal a ani jsem se asi časově ještě úplně "nepřehodil", takže myslím, že jsem snad nespal. No děs. Jinak super. Počasí bylo super, jen ten studený vítr trošku vadí.
1.5. - Dnes po bohaté snídaně odjezd v 8:30 (popravdě v 9 hodin) do jižněji položeného města
Daegu. Jeli jsme po čtyřproudé dálnici, která byla totálně plná… Ale mají na ní pruh pro autobusy, takže jsme v zácpě nestáli. Dorazili jsme na hotel ve 14 hodin, a v 15 hned odjezd do sálu. Já jsem se snažil tu hodinku spát, ale Věrek byl opět malinko proti, já mám prostě nějak lehké spaní nebo co. Hráli jsme v naprosto úžasném sále - půjde to vidět na fotkách, moc se to nedá popsat. Mezník tohoto dne, vyjma toho, že jsem poslal jen virtuální polibek zpod korejské třešně do Litvy, byla návštěva Kuřecí restaurace - no bylo tam napsáno Chicken… Šli jsme tři a bylo to úchvatné. Pozvali nás dovnitř, anglicky samozřejmě nikdo neuměl, doporučili nám jídlo za 14000 wuanů (to je asi 250 korun) a najedli jsme se z něj všichni tři. Byly to osmažené kousky kuřete v pálivé česnekové zálivce s pálivou paprikou. No - jestli to bylo kuře nebo nebylo, to těžko říct, každopádně to bylo naprosto, ale naprosto super. Taková jiná chuť. Hlavně syté, nechali jsme dýško, což bylo pro místní naprosto proti jejich myšlení, ale nechali si ho. Tak nám donesli ještě kus melounu a ředkvičky. Prostě super. Pak koncert, odjezd zpátky na hotel. Po jedenácté jsme dojeli, já si dal pivo na uspání a napsal ještě i Gabi, bo tam byl signál. Ráno zase zpátky do Soulu.
2.5. - Po avizované cestě zpět do desetimilionové aglomerace jsme ve dvě hodiny odpoledne dojeli na místo. Dnes je poprvé opravdu teplo a společně s vysokou vlhkostí vzduchu - prádelnička. Kařdopádně - na dvě měl přijít kamarád mých kamarádů z orchestru J Michal Emanovský z Ostravy, který hraje v Soul Philharmonic. No, už se naučil od Korejců jejich typický neduh - dojel o 45 minut později, ale to nevadilo. Vzal nás se svou korejskou přítelkyní do metra a do samotného centra Soulu. Nejdříve jsme navštívili (jo, bylo nás šest muzikantů z orchestru plus oni dva) jejich zkušební sál, podívali jsme se na "náměstí", kde je hlavním styčným bodem veliká socha nejvýznačnějšího krále Sejonga, zastihli jsme i jakýsi pochod královské gardy a navíc jsme to měli s výkladem. Paráda. Asi po hodince, která uběhla jako voda, jsme šli do restaurace. No a to byla bomba. Dva stoly, uprostřed každého díra na žhavé dřevěné uhlíky, na které pak přišlo v pánvičce maso na žebírkách. To jsme si sami opíkali, kolem byla obrovská spousta oblohy, kterou obsluha neustále doplňovala a byla v ceně, stejně jako obyčejná čistá voda - máme se hodně co učit. Je pravda, že jsme si objednali i soču (pálenku, která je pěkně hnusná) a pivo, ale nejvíce šla na odbyt právě voda, neboť pálilo úplně všechno. Polívka, fazolky, omáčky… prostě veškerá příloha. Po hodině jsme to pěkně všechno "uklidili" a za nějakých asi 250 korun jsme měli naprosto luxusní místní jídlo. Pak s plnými žaludky pěkně na procházku po centru. Nejdříve řeka, kterou obnovili v centru města a "pramení" tam za pomocí turbín a je to opravdu pěkně udělané, na fotkách to vyzní lépe. Pak na market, kde byly tretky cetky, kamarád Franta si tam dal osmaženého červa bource morušového - na to já jsem neměl. Říkal, že to "chutnalo" jako shnilé dřevo a moc pěkně se u toho netvářil. Čas utíkal jako voda a my jsme asi v deset večer byli zpátky na hotelu. Dověděli jsme se spoustu zajímavostí, které bychom sami neměli šanci zjistit, výklad byl pěkný. Navíc jsme se domluvili na zítra, že zajdeme do královských zahrad a Michal nás znovu provede.
3.5. - Po snídani hop na metro a linkou č. 5 do centra, kde nás v 11 čekal Michal a vydali jsme se na slibovanou prohlídku do nedalekých královských zahrad. Za nepatrný vstup (je to šílené, jejich měna je ve velkých bankovkách a 1000 wonů je asi 18 korun, takže jsem měl v peněžence kolem 100000 šušňů, ale vesměs moc to nebylo) jsme se vydali na prohlídku, Michal nás prováděl, povídal o jednotlivých stavbách, četl, co bylo na nápisech apod. Prostě regulérní a zajímavý výklad v češtině a netahal nás, narozdíl od průvodců, ke každému kameni či stavbě… Asi nejpěknější zážitek z tohoto místa jsme měli v místě, kde jsme se mohli zadarmo obléci do dobových krojů - viz. fotky. J Po absolvování této cesty jsme se ocitli u prezidentského paláce - teda velmi daleko od něj, mnoho zátarasů a stovky policistů by nás blízko k němu určitě nepustilo. A pak na oběd. J Opět tradiční restaurace, za ještě menší obnos opět kotel jídla, tentokrát hovězí se skleněnými nudlemi, zeleninou, houbami a co já vím, vařili jsme si to sami uprostřed stolu a vše pak dávali do salátového listu a jedli společně s přílohou. Myslel jsem, že prasknu. Pak jsme měli asi dvě hodiny volno - já jsem zašel se dvěma kamarády na tu tržnici, koupil něco malého na památku a pak jsme šli do sálu, kde jsme měli od čtyř zkoušku před posledním koncertem tohoto turné. Sál pro 3000 lidí - odhadem jich přišlo přes 2000. Já si oddychl, že jsem to jakš takš zvládnul a o čtvrt na dvanáct jsme byli zpět na hotelu. Dali jsme si v kroužku pivo a pak do hajan. Zítra to bude více než náročné.
4.5.-5.5. - Po dlouhém hnípání a následném balení jsme byli nuceni v jednu odpoledne opustit hotel a autobus na letiště měl naplánovaný odjezd až v šest. Takže dobu mezi těmito dvěma body jsme využili k dlouhé procházce do města, nebo spíše části města… Je to vesměs všude podobné. Velké ulice, spousta aut, sem tam park, mnoho obchodů atp. Bylo strašně dusno, prádelna hadra. Takže jsem propotil košili asi za deset minut, naštěstí aspoň foukal trošku vítr. Ono - dalo by se celou tu dobu být na recepci v hotelu, ale když nás čeká ještě tak dlouhá cesta… Nějak jsme to přežili a pak se nalodili do busu. Na letišti jsme měli stejně další dvě hodiny času, než otevřeli odbavovací přepážku. Přes imigrační jsem tentokrát prošel bez větších problémů a pak již let samotný. Noční let - na obrazovkách šlo krásně vidět, jak se s námi posouvá noc. Každopádně měli jsme docela turbulence, nebylo to moc příjemné, ač je to takový kolos. Ale podařilo se mi usnout a teď tu sedím na letišti v Dubaji. Máme pět hodin času. Pak pět hodin v letadle a stejně tak v buse domů. No už aby to bylo. Suma sumárum - nebylo to ideální, ale bylo to super. :-) Jsem rád za příležitost i za to, že jsem mohl poznat opět jinou zemi, která je mentalitou někde úplně jinde. A vlastně nejen mentalitou.