Listopad 2009

Den 25. - 28.

21. listopadu 2009 v 15:06 | Pavel
Den 25. - Ráno snídaňo-oběd a odjezd do Tokyo Opera City Hall. Zkouška a koncert odpoledne, pak procházka po Shinjuku, výjezd do 45. patra, vyhlídka z observatoře, pak malinký nákup a hurá na další koncert. Musím říct, že je to docela záhul. No ale co bychom neudělali pro filharmonii. Příjezd na hotel v deset večer. A ráno nanovo. Je to docela náročný konec, ale aspoň to uteče.

Den 26. - Další koncert v Tokyo Opera City Hall. Dnes máme jediný koncert s úplně jiným programem, než jsme měli doposud. Proto tři hodiny zkouška, pak koncert. Po něm jsem docela v překvapení potkal jednu Slovenko-Japonku, kterou jsem znal. :-) Když jsme natáčeli v létě film pro Japonce, tak tam dělala překladatelku. Chvíli jsme si povídali a my pak jeli zase na hotel. Šli jsme na poslední večeři. Ovšem ze sushi sešlo právě před italskou restaurací - lasagnům a pizze se nedalo prostě odolat. Po večeři jsem šel vytisknout pro své kolegy ze skupiny každému po fotce, na které jsme vyfocení a pak zabalit kufr a preventivně zvážit. Paráda, do limitu se vejdu. Ráno odjezd na poslední koncert.

Den 27. - 170 km do Shizuoky. Na tomto dni by nebylo snad nic moc zajímavého až na dvě věci. Jelikož se vyčasilo a jeli jsme dobrým směrem, naskytl se nám úžasný pohled na zasněženou a majestátní horu Mt. Fuji. Takže se mi to konečně poštěstilo. :-) Navíc jsme stáli na rastu, kde jsme mohli všichni cvakat a cvakat fotky - no do galerie je přidám. Po posledním koncertě z tohoto turné se u mě dostavil takový zvláštní naplněný pocit - i bych si snad ještě několik zahrál, ale v nejlepším je třeba přestat. :-) Druhá, méně zajímavá věc byla ta, že cestou zpátky jsme se dostali do avizované kolony, zácpy před Tokyem. Na tom by nebylo ve dni státního svátku nic až tak zvláštního, kdyby ta kolona nebyla hned při vjezdu na dálnici, což bylo 170 km. Takže poslední den byl malinko negativně tímto poznamenán. Ale přežili jsme to, několik se nás sešlo na jednom z pokojů, poslední japonské plechovkové pivo a ráno hurá na letiště. Postřeh dne: V obchodě dala jednomu mému kolegovi paní prodavačka japonské pomeranče. V překladu to znamená mandarinky. :-)

Den 28. - O půl deváté odjezd na letiště, tam si vystát frontu a ve 12:05 odlet do Vídně. Letadlový bar byl filharmoniky vypit již během prvních tří hodin, někteří měli své vlastní zásoby. Ale nebylo to nijak divoké, spíše si někteří tuto cestu tímto způsobem zkrátili. Ve čtyři odpoledne přistání ve Vídni, pak transfer busem přes Bratislavu do Brna, odtud s taťkou domů. Suma sumárum: cca. 10000 km letadlem, busem a autem z Tokya do Kopřivnice za 21 hodin. ZÁVĚR: Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji, snad jsem alespoň malinko popsal své cestování a zážitky z této cesty po velmi krásném území. ZHODNOCENÍ: Japonsko je nádherná země, všem doporučuji a pevně věřím, že se tam ještě někdy podívám. POSLEDNÍ POSTŘEH: Japonsko a vše tam je naprosto dokonalé, či spíše jiné, doma je však doma. Arigató gozaimas. Sayonara, možná 2011.

Den 21. - 24.

18. listopadu 2009 v 18:23 | Pavel
Den 21. - Poslední větší přejezd na cestě do Tokya. 300 km do tokijské části Saitama, kam jsme přijeli malinko později, byla pěkná kosa (cesta vedla i po 1040 m vysokých cestách, dle kolegové GPS navigace) a navíc pršelo. No jo no - i tady už je podzim. Překrásné barvy javorů a jiných listnatých rostlin jsou v těchto plískanicích poněkud vybledlé. Po koncertě na náš "první" hotel, kde budeme až do konce pobytu. Dorazili jsme před jedenáctou, ale stihli jsme ještě "samoobsluhu", takže ráno nebudu muset shánět nějaký ten jogurt. :-) Postřeh tohoto propršeného dne: Pokud vám někdo bude vysvětlovat např. cestu v japonštině, odpovídejte mu česky. V podstatě se nakonec domluvíte. :-)

Den 22. - Už se nám to chýlí. Po včerejším dešti ani památky, hned ráno jsem využil k tomu, abych ještě s kolegou bicistou vyrazil do čtvrti Ikebukuro, kde jsme předloni pobývali. Nádherná to čtvrť plná obchodních domů - rozuměj obchoďáků, ve kterých se dá velmi lehce ztratit - nejen s elektronikou, mladých lidí, spěchajících lidí… Zašel jsem si na Sunshine building, kde je v 60. Patře observatoř, prohlédl jsem si Tokio z výšky, jen mě zamrzelo, že nešla vidět Mt. Fuji - tam byl snad jediný mrak. Pak jsem si připomínal uličky Ikebukura, zalezl do Yamahy, koupil několik not (sešitů s notami) a pak zpátky, abych stihnul odjezd na koncert. Ten byl někde v Tokyu, asi 15. km od hotelu. Byl tam prý i prezident agentury, se kterou jsme tady, tak jsem se snažil a neusnul při volných částech… :-) Pak tradičně hotel, jídlo, spánek. Postřeh dnešního slunného dne: Proč když si konečně zvyknu chodit vlevo po chodnících, se mi musí pod nohy plést místní lidé, kteří na to kašlou? PS: V metru a vlaku jsem neviděl vyššího člověka a bouchnul se do reklamy…

Den 23. - Poslední volný den, který tady na turné máme, právě odstartoval. O půl desáté jsme vyšli skupinka lidí na metro a hurá směr Asakusa, kde je nejstarší chrám v Tokyu. Naneštěstí hned po výstupu z metra začalo pršet (to ostatně vydrželo až do večera), takže fotit se moc nedalo, byla zima a mokro. Nechal jsem se "očoudit" ozdravným kouřem před chrámem, proplétali jsme se skupinami lidí, pak jsme vyjeli metrem do stanice Ueno - tam je obří tržiště - ale jsou to spíše kamenné obchůdky ve stáncích. Tam někde jsem vytratil svou "výhodnou" denní jízdenku na metro, dali jsme si oběd a šli na Akihabaru. Tam jsme se již rozdělili, někteří jeli na hotel a já po projití několika bazarů a obchodů jsem cestoval přes celé Tokyo na Shinjuku. V průvodci jsem se dočetl, že v tamním dopravním železničním uzlu se dá velice snadno zabloudilo a docela jsem si pak užíval, že měli pravdu. Potuloval jsem se tam a pak zamířil na Shibuu - tam jsem minule zakoupil nějaké noty. Tentokrát jen jedny, ale jsem na sebe pyšný, že jsem to po paměti trefil. Pak již na hotel - devět hodin venku v dešti opravdu stačilo. No myslím, že jsem si to patřičně užil a krásně si procestoval městem. Postřeh dne: (Nevím, jestli jsem to tu už nepsal.) Na ulicích, v metru ani jinde se prostě nejí a nepije, což znamená, že nelze najít odpadkový koš jinde, než u automatů na nápoje. Mně se stalo, že jsem tak dlouho žvýkal žvýkačku, neboť mi přišlo trapné ji jen tak někam odplivnout, že se mi rozpustila v puse… Fakt.

Den 24. - Po nepříliš prospané noci jsem vstal (dobrovolně!) před sedmou a vydali jsme se na rybí trh do tokijského přístavu. Jelikož i tam jsem byl již minule, tak jsem věděl, do čeho jdu. I tak to bylo super. Snad krom žraloka, velryby a té nafukovací ryby (pokud jsem se nepřehlédl) tam bylo možná úplně všechno, co se v moři nachází. Tak trošku "rybí jatka". Rybářům jsme se tam motali, oni zase nám, jezdili kolem nás na vozících a nebrzdili… Pak si kamarád koupil na přilehlém tržišti krásný ručně dělaný nůž a dva jsme se odpojili a šli ještě přes dva elektronické domy kousek od Ginzy. Z hotelu odjezd ve dvě někam do městské části na další koncert (už "jen" pět během čtyř dnů). V noci na hotelu posezení, ale nic velkého. Postřeh: Vajíčka se dají uvařit v rychlovarné konvici. :-) (Moc rychlovarní není, zřejmě z důvodu polovičního napětí, co tu mají.)

Den 17. - 20.

14. listopadu 2009 v 11:00 | Pavel
Den 17. - Ráno jsem zahájil tradiční japonskou lázní v horké vodě a saunou. Výhled z okna na sopku. Takřka dokonalost. Dnes jsme měli v plánu dojít do nějakých místních zahrad, neboť na vulkán se sice dalo dojet trajektem, ale výstup, byť sebemenší, je zakázán, kvůli zvýšené aktivitě. Šli jsme takřka dvě hodiny, foukal vítr, viděli jsme, jak si sopka "pšoukla" a následně zasypala jinou stranu, než jsme byli my oblakem prachu. Zahrady nás docela zklamaly - nic moc tam nebylo, krom nějakých naaranžovaných květin a stromů. Ale byl tam aspoň bambusový háj, tak jsem si poťukal a fakt, je dutý. Vodopády, které tam jsou, byly zavřené, takže poté, co jsme se prošli po "pláži", jsme jeli nějakým City Tour vyhlídkovým autobusem zpátky do centra. A tam se stalo pro mě něco úžasného. Sakurajima vychrlila velký oblak prachu. Prostě nádhera. (Prý chrlí popel nepřetržitě od roku 1955, takže pro místní asi nic neobvyklého.) Využil jsem výletního autobusu k tomu, abych to zdokumentoval přes velká skla, pak jsme vystoupili na zastávce, docela vzdálené hotelu. Jak jsme si tak šli, přišlo to, co je důsledek činné sopky. Začal "pršet" prach. Je to docela mazec a ne úplně příjemná věc, když se člověk pomalu bojí nadechnout a otevřít oči. Ale asi za deset minut to přestalo. Pak spočnout, na koncert a spát. Ráno další přejezd. Postřeh: Když vám Japonci na ulici nabízejí papírové kapesníčky zdarma (což se stává poměrně často), vemte si je. Třeba v Kagoshime se můžou náramně hodit.

Den 18. - A zase je to tady. Ráno lázeň a sauna, pak pěkně přejezd 480 km. Teď již se třemi zastávkami zpátky do Tokya. Cestou byl světlý bod nejen ten, že jsem usnul, ale i ten, že jsme stáli na rastu, který byl těsně u mostu, rozdělujícího Kjúšů a Honšů. Po příjezdu do Yamaguchi jsem se šel projít, abych se trošku rozpohyboval a pak dva filmečky. Ve městě na mě mávalo několik Japonek, a to jsem neměl rozpuštěné vlasy! Postřeh: Neexistuje opravdu snad nic, co by nebylo zabalené (včetně každého dražé žvýkaček). Proto byla prodavačka poněkud zmatená, když jsem si přeskupil nákup ze tří tašek, do kterých mi jej dala ona, pouze do jedné.

Den 19. - Ráno jsem do sebe hodil jogurt, za chvíli nudle a hurá na koncert. No v poslední chvíli jsem si u autobusu vzpomněl, že jsem nechal na pokoji mobil. Takže jsem se pro něj vrátil, ale přišel jsem malinko pozdě. Po koncertě jsme jeli 300 km do Okayamy, kde jsme jen po krátké "hýbací se" procházce přespali. Cesta ubíhala docela dobře, jelikož jsem za své ranní zdržení dal kolovat "pokutu". Takže jsme ji částečně prospali… :-)

Den 20. - Zase přejezdový den - tentokrát poslední. Zato 500 km do Shizuoky. Po cestě se nic krom velice chladných zastávek na rastech nedělo - snažil jsem se spát a nenudit se. To sice nešlo, ale přečkali jsme to. Dojeli jsme docela brzy, sice za tmy ale bylo cirka pět odpoledne. Jako vždy trochu pohybu při procházce městem, sehnání nějakých nudlí a na pokoj. Jo - nejlepší byl výhled. Žádné hory nebo velkoměsto - přímo na nádraží, kde každou chvíli zastavoval nebo projížděl neskutečnou rychlostí shinkansen. Postřeh: V Mc Donalds mají Mc Pork - ten se k nám ani po dvou letech nedostal. Řekl bych, že chuť je stejná veškerému mletému masu v tomto řetězci.


Den 13. - 16.

10. listopadu 2009 v 10:12 | Pavel
Den 13. - Dnes před polednem začátek výletu do nedalekého parku míru. Teda nejdříve pěkně za světla Atomic Bomb Dome, Letzel, tak se jmenuje ten architekt, který tuto budovu navrhl a sloužila jako výstaviště. Pak přes park, kde se každoročně 6. Srpna pořádá vzpomínkový akt, kde nás u pomníku dětí vyzpovídali nějací japonští školáci - takový dotazník o válkách, míru apod. poté kolem věčného plamene do muzea. No je to opravdu velmi silný zážitek. První část budovy byla věnována historii Hirošimi a okolí, vývoji atomové bomby a co to vlastně je, byly tam fotky před a po výbuchu a také modely města a video. V druhé části muzea byly dochované předměty, fotky lidí, znetvořených výbuchem a radiací, obrázky, vzpomínky přeživších. Bomba vybuchla 600 m vysoko a 170 metrů od Atomic Bomb Dome (tam je také památník a označení místa) a v nedalekém domě, který také úplně nespadnul prý přežil jeden člověk. Že prý šel právě do sklepa a to jej zachránilo. Žil ještě dalších 40 let. No ale když vylezl ven - ten pohled musel být víc než strašný… Prostě super muzeum, ale škoda, že tu vůbec muselo vzniknout. Co je pěkné je to, že sem směřuje každým rokem přes milion lidí a že školáci to mají v Japonsku povinné. Po muzeu jsme si šli hodit myšlenky do "normálu" procházkou parkem a návštěvou místního hradu. Vyfotil jsem se v samurajském oblečení a pak už jsme jen šli na hotel. Přes Yamahu, nějaký elektro obchoďák a pasáž se vším možným zbožím a obchody. Večer jsem ještě šel s kluky do prádelny a hlavně si vyfotil vše za tmy… Jako ten Výstavní palác… Postřeh dne - přesně půlka od našeho příjezdu.

Den 14. - Další volný den a nelenili jsme - vydali jsme se do chrámu Mijadžima. Ten leží 50 minut cesty tramvají od hotelu a ještě dalších deset minut plavby lodí na unikátním ostrůvku, kde se nesmí narodit ani zemřít člověk. Nekácí se zde rostliny a žijí zde opice a po "městě" chodí mezi lidmi krotcí jelínci. Chrám sám o sobě velmi podobný všem ostatním, důležitá je hlavní Torri (typický brána před vstupem do chrámů), která je v moři a při odlivu, který právě končil, se dá prý dostat pěšky až k ní. Šli jsme skupinka devíti lidí v čele s dirigentem a ředitelem. Vydali jsme se mimo hlavní chrám a došli přírodními cestičkami k dalšímu, kde bylo lidí podstatně méně. Javory jsou krásně zabarvené - no pastva pro oči. Pak se rozpršelo, takže jsme se vydali nazpět. Lilo až do večera, já jsem se projel neuvěřitelných 39 stanic tramvají daleko do místa, kde stojí Bic Camera - naprosto unikátní obchod s elektronikou. Je tam opravdu VŠE. Pak na hotel, to už bylo šest večer. Postřeh dne: V tramvaji lidé spí, venku rozdávají kapesníčky, v hotelu otevírají automatické dveře atd.

Den 15. - Na zážitky byl tento den skoupý. Ráno bylo škaredě, takže jsme si šli jen nakoupit, po obědě jsme jeli do sálu a měli před koncertem dlouhou zkoušku, neboť tu máme jiného dirigenta, který s námi bude na třech koncertech. V podstatě celé odpoledne a večer jsme strávili tam. Nazpátek jsem šel pěšky, abych se trošku probral. Na internet a spát. Zítra masakr přejezd. Postřeh dne: Bydlíme zřejmě v nejluxusnějším hotelu v Hirošimě, na recepci je proto krásné vidět takřka všechny členy orchestru (včetně mě), jak si nosí na pokoje tašky jídla… Že by ta dieta byla přeci jenom malá? Asi na tom něco bude…

Den 16. - Dnes veliký přejezd směr jih. V deset ráno z Hirošimi do 600 km vzdálené Kagoshimi, která je proslulá tím, že zde připlul Xaver, aby šířil křesťanství na japonských ostrovech, a také tím, že zde je jedna z nejčinnějších sopek Sakurajima. Jelikož jsme dojeli až večer, sopku jsme neviděli, avšak vítr a prach nám napověděl, že tu asi opravdu je…

Den 9. - 12.

6. listopadu 2009 v 2:44 | Pavel
Den 9. - Dnes jsme se rozhodli jít na procházku podél řeky, která je hned u hotelu, do parku. Park = zahrady, jezírko, chrám. Bylo to u sálu, kde jsme potom večer hráli. Nechal jsem se u jejich svatostánku vyfotit s malou holčičkou a chlapečkem, kteří byli oblečení v kimonech (asi), cestou zpátky jsme to vzali po rušnější straně řeky. Chodili jsme takřka čtyři hodiny. Večer se zatáhlo a po koncertě, kdy jsem chtěl jít pěšky, se dokonce i rozpršelo. Mimochodem - tento sál byl zřejmě ten nejhezčí, v jakém jsme hráli i budeme hrát. Naprostá dokonalost jak vizuální, tak akustická. Po zeleninovém salátu s kuřecím masem (prý) jsme ještě opět poseděli a šli spát. Postřeh dne: Zatímco minule chodilo na koncerty v průměru kolem třiceti lidí s rouškou, teď jich je odhadem před sto. Chro.

Den 10. - Ráno jsme začli více než neobyčejně. Vyjasnilo se, my si půjčili kola, a jeli jsme po úžasné síti cyklostezek podél řeky až k Japonskému moři. Zavzpomínal jsem na GB - od té doby jsem totiž vlevo na kole nejezdil. Jezdili jsme asi hodinu a půl (za 100 jenů J), pak do autobusu a přejezd do Fukui. Tam jsme dorazili kolem páté, zkouštička, od sedmi koncert. Asi hodinu jsem se potuloval po městě - asi není až tak bezvýznamné, značky jako Gucci, Vuitton, Armani byly hned za rohem. Sál byl malinký a moc dobře to tam neznělo - no já považuji za velký úspěch, že jsem neusnul. J Po koncertě odjezd na hotel, příjezd ve 23:15. A hned ráno zase o kus dál na jih. Bundu opět mohu nechávat v buse, je velmi teplo. Postřeh: Budou-li někde fotky velké opice s dlouhými vlasy na kole z Niigaty - byl jsem to asi já. Hlavní je, že jsem kupodivu nikoho nesrazil. PS: Japonci, kteří na ulici dávají letáky je nabízejí všem, ač jim musí být jasné, že např. já jim nerozumím ani slovo/písmeno.

Den 11. - Ráno odjezd v krutou hodinu - v 8:00! 200 km na jih do Osaky, koncert (v hodinové pauze jsem vyjel na budovu Floating Garden proskleným výtahem do výšky 140 m) a v pět na hotelu s 51 patry. Po příjezdu jsme jeli skupinka asi osmi lidí vlakem do zálivu do Vodního světa, kde je zábavní komplex akvária, galerie, IMAX 3D kina, velkého "vídeňského" kola, restaurací, obchodů, atrakcí… Jelikož jsem v akváriu byl minule, šel jsem s kluky nejdříve na film do IMAXU - Dole v hlubinách - jedním slovem nádhera. Ač jsem na 3D již byl, tak i přesto jsem hlavně na medůzy "šahal". Po necelé hodince, kdy film skončil, jsme se rozdělili a já, ač mám závratě, jsem se vydal na to obří kolo, které je jedno z největších na světě (112 m). Bylo to vážně úplně super a fotil jsem jak o duši celou osvětlenou Osaku a okolí. Pak na hotel, košt chilského vína s japonskou etiketou a do hajan. Úsměv dne: Ve výtahu jsem rozesmál zaměstnankyni hotelu - asi nevěřila vlastním očím. Když jsem si dřepnul, tak jsem byl malinko vyšší než ona. Jen nevím, jestli se smála strachem, anebo mi…

Den 12. - Dnešek nic moc zajímavého nepřinesl. Přejezd z Osaky do Okayamy (180 km), koncert v úžasné hale, která byla takřka plně vyprodaná, po koncertě přejezd 160 km do Hirošimi. Dojeli jsme až za tmy, i přesto jsem si ještě vyšel k památníku, do muzea však zítra. Postřeh večera: Na stromech kolem památníku roste tráva - že by díky výbuchu proběhla nějaká mutace? (Ale spíš je to nějaký parazit.)

Den 5. - 8.

3. listopadu 2009 v 3:14 | Pavel
FOTKY JSOU ZDE!!! (Kliknout na ZDE.)

Den 5. - Tak vypadá den, kdy není moc času na procházku - z hotelu rovnou do sálu, zkouška, koncert a pak už je takřka večer… Nicméně vydal jsem se po již známé Nagoyi - prošel jsem se po střeše autobusového nádraží a něco málo pofotil. Holt je divné fotit stejná místa zase po dvou letech… Večer po koncertě jsme zašli do Yamahy, ale měli otevřeno už jen půl hodiny, tak jsem se ani nestihl podívat na nástroje. Docela hustě pršelo, byli jsme tedy odkázáni na podzemní obchoďák. Dal jsem si "simpsonovský" koblih a šel na pokoj. Podíval se na film a šel spát před přejezdem do Nagana.

Den 6. - První přejezdový den. Taková 280 km dlouhá otrava v autobuse, kdy jsme přejeli z teplíčka do zimy. Hned v Nagoyi při odjezdu nám paní z agentury řekla, že v Naganu, kam jsme jeli, sněží. No ale těšil jsem se zbytečně. Místo sněhu déšť a vítr. Ale z kapek do k vločkám rozhodně nebylo daleko, byla mi fakt zima, vzhledem k tomu, že jsme šli do místního Zenkoji chrámu, který je asi 20 minut pěšky od hotelu, a hned po pár metrech jsem měl promočené boty. Aspoň jsem si však užil své nové "softšelky" - bundy. Fakt super. V chrámu, kde jsem byl i minule, jsme šli do "temné uličky" (tam jsem nebyl). Za 200 jenů (cca 40 kč) jsme si prošli podzemní chodbičkou, kde byl na zdi klíč, kterého když se člověk dotkne, tak má pak mít v posmrtném životě štěstí. Mělo to jediný háček - byla tam naprostá tma. Pokrčený, bosky a s rukou na zdi jsem to úspěšně prošel. Velice zajímavé. Pak již byl večer, takže po návratu a převlečení do suchého jsme ještě na chvíli sedli a povídali na pokoji.


Den 7. - Paráda - dnes již neprší. Naopak je velmi krásně, i když velmi čerstvo. Dopoledne trošku dospávání a před 12 odjezd na koncert. Řeknu vám - ještě nemáme za sebou ani čtvrtinu, ale už pomalu nevím, co hraju (je to pořád dokola). J Takřka za tmy po páté jsme dojeli zpět, vydali se opět ke chrámu (dnes je dost kosa - dokonce prý byli spatřeni lidé s běžkami v ruce), pak nakoupit papu a posedět s trombonisty filharmonie. De facto trošku promrhaný den, leč mám krásné postřehy. Pro dnešní den je to tento: mezi Japonce se těžko člověk včlení, pokud se bude chovat jako já po týdnu v této nádherné zemi. Chyby: jsem příliš vysoký, neumím japonsky, mám zbytečně dlouhé vlasy, neustále jsem nedokázal pochopit, že se tu i po chodníku chodí vlevo, nemám na sobě oblek a konečně - na jakýkoli japonský dotaz, pozdrav, zákaz či výtku zásadně odpovídám: arigató gozaimasta, sayonara a nashledanou. Tak by to teda nešlo.

Den 8. - Ráno při krásném počasí a před odjezdem do 200 km vzdálené Niigaty jsem si vylezl na stupně vítězů - no nechal jsem se tam vyfotit, když už to tu v Naganu mají. J Na cestě byla krásná zajímavost - zatímco v jednu chvíli jsme jeli takřka ve sněhu, za hodinu a půl jsme byli na pobřeží u moře. V Niigatě, kde už jsme také při minulém turné byli, jsme se vydali na procházku k sálu, po parku a přes obchodní arkádu zpět k hotelu. Cestou jsme si se spolubydlícím Vaškem dali špagety a salát v restauraci (takové typické japonské jídlo) a po "simpsonovském" koblížku šli na pokoj. Já konečně dal na internet nějaké fotky a také se spojil s Marťasem. No ta technika je úžasná. Postřeh dne: v Japonsku neexistuje spropitné. Po zaplacení kdekoli se proto nesmí člověk divit, že i kvůli jednomu jedinému jenu (20 haléřů) uvede prodavačku velmi do rozpaků. Jejich myšlení je naprosto přirozené a příjemné: Proč by měl někdo platit za dejme tomu večeři 980 jenů, když přece na lístku jasně stojí, že stojí 978?