Čína 2017/2018

29. prosince 2017 v 5:59 | Le Chou
27. a 28. 12. - A je to tady opět! Zelí jede do světa opět s Filharmonií Brno a bude se snažit i něco málo poznat, nejen koncertovat... Nutno dodat, že tentokrát nadšení před cestou takřka nulové, neb kdo by chtěl nechávat doma Anetku s Elenkou, navíc těsně po svátcích a přes Nový rok...

Ráno jsem vstával před čtvrtou a po rozloučení jsem jel
autem z Ranče na vlak do Štramberka (odjezd 4:18!!!). Z Brna odjezd busem s filharmoniky v 8:00, ve Vídni jsme byli po desáté, odbavit se, ve 13:00 odlet s Aeroflotem do Moskvy. Tam jsme měli asi 3 hodiny čas, našli jsme si letištní ruskou rychlorestauraci, kde jsem sidal boršč a Sibirskaju Koronu (pivo). Teda dvě. ;-) V 17:15 jsmě měli letět, ale drželi nás na dráze skoro hodinu, pak však šup směr Peking. Nohy jsem měl totálně usezené, kdykoli jsem si je chtěl natáhnout do uličky, tak mě buď někdo kopnul, když šel kolem, anebo mi letuška vozíkem bourala do kolen. V 9:20 jsme přistáli v Čínské lidové republice a po imigračním a vyzvednutí kufrů přejezd z terminálu 1 na terminál 3, který byl postaven nově v roce 2008 díky olympiádě. Měli jsme čas asi 6 hodin, směnil jsem peníze (1 juan cca 3,40 koruny) a po odevzdání kufrů jsme šli na oběd do nějakého čínského bistra - polívka s nudlemi, vejcem, řasou, zeleninou a dvěma plátky bůčku byla moc dobrá, pak ještě pivo v kavárně a v 16:20 s Air China přelet do města Hohhot. Po sedmé večer jsme byli na hotelu, čili po 32 hodinách jsem docestoval na místo. Měli jsme nachystanou večeři, čínská recepční mě přihlásila na cenzurovaný internet (strejda google, facebook a odnože např. těchto dvou zde nefungují bez VPN, které jsem si nezřídil, bo se mi asi nechtělo), čili komunikuji přes čínskou sociální síť We Chat (to je jako WhatsApp) a kupodivu to funguje. Posun času je zde 7 hodin. Po večeři jsme šli v sedmi lidech do mongolské restaurace (Hohhot leží v oblasti Vnitřní Mongolsko) na pivo. Náš manažer mluví čínsky, tak nám hodně vyprávěl a objednal i nějaké moc dobré jídlo - takové ty knedlíčky plněné jehněčím masem, dali jsme si i nějakou jejich 40% kořalku a před půlnocí jsem šel spát. Snad jsem oklamal tělo a jet leg se nedostaví. Mám pocit, že jsem pro to udělal maximum, neb jsem ihned usnul.

29. 12. - Tak jsem se asi přecenil, respektive spolubydlícího Juliána, který šel prý spát ve 20:30, čili mě vzbudil před čtvrtou, když si poustěl počítač. Ale ještě jsem pak usnul a v devět byl na snídani. Opravdu masakr výběr, včetně tradičních čínských a mongolských jídel. Po snídani jsme se vydali na procházku v asi slunečném, ovšem smogu plném, dni po okolí. Cílem byl jakýsi chrám, který byl však zavřený, teplota kolem minus deseti, ale bez jakékoli vlhkosti vzduchu to docela šlo. Viděli jsme, jak zasněžují dostihový ovál, sochu Cingis Khana na koni, cesty plné aut a elektrických motoreček, obrovské bulváry, malé uličky. asi po dvou hodinách jsme si mávli na taxík
a za asi 40 korun se dostali zpátky na hotel, kde jsme měli dokonce i vydatný oběd. Po obědě jsme se šli podívat kolem hotelu - přecházeli pětiproudou silnici a došli jsme na místní trh, který sestával z malé uličky, špinavé a jednoduché, kde jsem si koupil rukavice za pár korun a fotili se s prodavači. Těžko říct, jestli jsme byli větší atrakce my pro ně, anebo naopak... Odpoledne jsme jeli na koncert do monumentální haly. Těžko srovnávat čínské a japonské publikum po jednom koncertě, ale tady chrchlají, kašlají, telefonují v jednom kuse i během produkce... Večer jsme šli ještě do mongolské restaurace, kde jsme do nepálivého a pálivého vývaru vkládali na špejlích napíchnuté pochutiny, např. různé kůže, vnitřnosti, pařáty, křupky apod. Já tedy spíš to libové. No, zážitek fajn, zítra zpátky do Pekingu...

30. 12. - Ráno po snídani odjezd na letiště, kde jsme kvůli očekávané zácpě (začínají jim tu prázdniny) jeli zbytečně brzy a pak čekali tři hodinky v hale na odlet do Pekingu. I když je pravda, že kontroly tady měli obvzláště důkladné a zabraly dost času. Zkrátka po čtvrté jsme dosedli na letišti v hlavním městě Číny a v šest byli na hotelu Hilton, kde jame následující dvě noci ubytovaní. No, čekal jsem, že mi Paris vezme kufr, ale marně. ;-) Po sprše jsme měli víceméně organizovaný výlet do místní restaurace (byla nás asi polovina - 32 lidí) na - no hádejte - na pekingskou kachnu. U kulatého stolu nás sedělo deset a bylo to moc fajn. Stolování, porcování a papání opravdu zážitek, leč dvě byly pro náš stůl jaksi málo. Čili jsme z jídelního lístku nakonec objednali dalších deset různých jídel (např. hovězí jazkyk, beranní žebírka, krevety, masové kuličky, nudle apod.) a to už bylo pro nás dost, vlastně až příliš. Ale vypořádali jsme se s tím, k tomu nějaká piva, aby papu slehlo. (Pozn.: V číně prý velmi funguje systém shareování, čili všichni u stolu neustále ochutnávají a jí vše, co je na stole. Dokonce i pivo se otevírá po jednom a rozlévá se všem...) No po jídle na hotel a spát.

31. 12. V deset ráno po vydatné snídani jsme jeli s bicisty do sálu The Great Hall of People, který je nejen monumentální, co se velikosti týče, umístění (Náměstí Nebeského klidu - to je největší na světě), ale také se zde konaly a konají sjezdy nejvyšších představitelů místní vlády. Vstup do budovy není jednoduchý, celkem tři kontroly podle pasu a prohlídka zavazadel přes skener jako na letišti. Budova má tři sály a do tohoto největšího se vejde 10000 lidí! Po krátké prohlídce jsme se vydali na tříhodinovou procházku do Zakázaného města, podle kterého je postavený celý Peking - jakože je to střed města, kolem něj v pravidelných ulicích se rozprostírá moderní megapole. Vše začalo tím, že jsme museli přes pasovou kontrolu, poté přes skener. A už jsme byli v Zakázaném městě, které sestává z více než 800 budov, připomínající chrámy. Vystáli jsme frontu před dalším skenerem a u něj nás paní poslala do jiné fronty na lístky. Pak do téže fronty ještě jednou. Nutno dodat, že tam s námi byla spousta lidí. Nedokážu odhadnout kolik, ale určitě během dne deseti tisíce. Bylo to fajn, krásný slunečný den, mrazivo, dlouhá pěkná procházka, několik focení s Číňany, kteří o to požádali. Jsem tu nejvyšší, ostatní z naší pětičlenné skupiny mě alespoň pěkně viděli a neroztrhli jsme se. Cestou zpátky jsme šli přes Náměstí Nebeského klidu, které smutně vstoupilo do dějin násilným potlačením nepokojů. Všude jsou kontroly, vojáci, ale asi lepší, než kdyby se někdo chtěl pokusit třeba o nějaký atentát... Jen je to zdlouhavé a časté, což trošku otravuje. Pak opět přes trojkontrolu do sálu na zkoušku na večerní koncert, který se v tomto sále koná po 26. ku příležitosti nového roku, který zde paradoxně neslaví. Po zkoušce jsem vyběhl se dvěma kolegy na střechu budovy a vyfotil náměstí ze střechy. Při návratu do zákulisí jsme však narazili na chlapce v uniformách, kteří nás za žádnou cenu nechtěli pustit dolů. Zřejmě dostali rozkaz a bylo to dost nepříjemné, neb tady pochodují jakékoli skupiny mužů, nejen vojáci. Nakonec nás díky nějakému čínskému člověku, který uměl anglicky, narozdíl od nich, asi po deseti minutách opravdu pustili. Fotky pěkné, zkušenost s místními hlídači k nezaplacení. Chudáci kluci. Na koncertě bylo přes 6000 diváků! Poté jsme jeli na hotel a šli si připít do blízké restaurace, zase snědli moc dobrého jídla a bavili se asi do půl třetí. Jen mi chyběli mí nejbližší. Alespoň jsem se spojil s Anetkou a chvíli s ní mluvil a popřál vše dobré do nového roku, ve kterém já už byl a naše matička země ještě pár hodin ne. Rok 2017 byl pro mě kratším, 2018 zřejmě bude o 7 hodin delší. ;-) Vše dobré vám všem!!!

1. 1. - Ráno jsme měli odjezd na vlak již v 7:30 ráno, čili jsem stihl ještě zavolat Anetce a popřát vše nejlepší k narozeninám chvíli po půlnoci. ;-) Na nádraží v Pekingu opět kontroly, bez pasu a lístku, který je právě na číslo dokladu, zkrátka není šance se nejen dostat do budovy, ale ani kamkoli odjet. Měli jsme asi dvě hodiny času do odletu, tak jsem si zašel na nějaký vývar s nudlemi, trošku mě to rozebralo, neb jsem toho opravdu moc nenaspal. Po nástupu do rychlovlaku (max. rychlost 300 km/h, kterou si udržoval), jsem si dal zmrzlinku, pozoroval krajinu a nakonec i zdřímnul. Přijeli jsme do města Taiyuann, ve kterém žije přes 4 miliony lidí. A zejména v panelácích, neb tolik jsem jich dosud neviděl a zřejmě ani neuvidím. Neustále se staví nové, vyšší, jeřáby by se nedaly ani spočítat (Odhadem stovky, a to fakt nepřeháním.). Ubytovali jsme se a měli asi dvě hodiny čas před odjezdem na zkoušku, tak jsme se šli projít. Zde běloši nejspíš často nejezdí, tolik údivných pohledů, zastavujících se lidí a koukajících bytostí jsem na tomto turné ještě nezažil. Šli jsme různýmk uličkami kolem pouličních prodejců a hle - najednou zoo. Připomínám, že jsme šli stále mezi megabloky megapaneláků! U pokladny jsme se domlouvali přes telefon, nakonec nás pustili - našim cílem bylo v omezeném čase jediné zvíře: panda. Měli tam dvě a byly super! Pak jsme spěchali zpátky na hotel, abychom stihli odjezd, tak jsme si vzali taxi. (Tady jsou taxíky oproti nám velmi levným způsobem přepravy (cca 6 km za 15 juanů, čili asi 53 korun), taxikáři neokrádají, v tomto městě navíc jezdí pouze elektrické vozy.) Po kontrolách v sále jsme odehráli koncert pro neukázněné publikum a po příjezdu na hotel jsme s kluky šli ještě na večeři. Opět věci na špejli, tentokrát bych vyzdvihl zejména první mé ochutnání cvrčka a kobylky. Poté spát, zítra přesun.

2. 1. - Ráno jsme po snídani zamířili taxíkem na jednu z mála pamětihodností, která je ve městě Taiyuaan, dle průvodce, je. Tou je Yongzuo Temple, což je buddhistický chrám, jehož největším lákadlem jsou dvě takřka 60 metrové pagody. Nebyl tam de facto žádný návštěvník a po "povinném" vyfocení se s místními jsme vyšli vnitřkem jedné z pagod až nahoru. No, bylo to zajímavé jít po prudkých, vysokých, úzkých schodech v šeru, kde jsem nahoře rameny otíral zdi. Navíc nahoře není ani vyhlídka, jen malá okŕnka do čtyř světových stran, ale tak - stálo to za to. ;-) Před cestou zpátky na hotel jsme pozorovali tři místní chlapíky, kterak mrskají každý svým bičem a očividně se chodili zlepšovat právě před tuto místní pamětihodnost z let z počátku 17. století. Dnes byl podstatně větší smog, úžasné je, že stejně jako v Pekingu jsou i zde pouze elektrické skůtry (zde navíc i ty taxíky), těžko však říct jestli to má vůbec nějaký efekt. No, alespoň to vypadá, že se snaží a mají nová krásná ekologická auta. Odjezd na vlak jsme měli už v jedenáct hodin a ve 12:45 jsme rychlovlakem (max. rychlost 240 km/h) jsme za tři a půl hodiny vysedali v 610 km vzdáleném bývalém hlavním městě Xi'an. Na hotel (opět Hilton, opět bez Paris ;-) ) až v šest večer, o hodinku později jsme se Uberem nechali dovézt na náměstí Bell Tower (Uber teda oproti taxíku 4 x dražší), odkid jsme pěšky pokračovali k Drum Tower, kde začínala úchvatná Muslimská ulice, kde byly v ulici a v uličkách stánky, kde připravovali nejrůznější pokrmy, nápoje, prodávali koření, porcovali jehněčí, hovězí, na špeklích ryby, mořské plody, masa, zkrátka všeho. Do toho mraky lidí a tržnice, směsice lidí, vůní, smradu... Pár fotek s místními, řekl bych, že jsem asi fakt vysoký bílý. A se zmijovkou na hlavě. :-) Pak zpátky k hotelu a na jídlo, nějakou místní vyhlášenou polévku, kterou vymyslel nějaký kuchař již před dvěma sty lety a stále ji následovníci vaří. Vývar s hovězím a zeleninou, super ochucenou. V noci ještě telefonát domů a na kutě.

3. 1. - Pohled z okna hned poránu na náladě moc nepřidal - smog a poletující vločky sněhu ve větru. No, po snídani jsme se přeci jen čtyři domluvili a šli ven. Centrum Xi'anu je ohraničeno mohutnou hradební zdí a kanálem. My bydlíme uvnitř hradeb kousek od zdi, proto jsme se nejprve vydali k buddhistickému chrámu vně. Po chvíli hledání v sychravém a studeném počasí jsme jej našli a je neskutečné, jak moc jsou schopni historickou památku obestavit paneláky. Jakože nová budova začíná třeba dva metry od střech chrámového komplexu. Ze tří stran. Z té čtvrté je silnice. Po chvíli jsme zamířili zpátky, koupili si lístky a vyšli vzhůru na hradební zeď. Tam jsme si půjčili kola (koloběžky neměli) a vydali se na cestu kolem města. Kolegové se v půlce odpojili, neb spěchali, já ji objel v kose a větru celou, takřka 14 km. No, zážitek fajn, spíše však z pohybu po kamenné historii, výhledy jsou nic moc. Ale stálo to za to. Pak na odjezd do sálu. A začalo sněžit. V průvodci píšou, že je v tomto městě tak velké znečištění, že tu sněží černý sníh... No, dnes to rozhodně neplatí, opravdu je bílý. V Xi'anu je zřejmě velká podpora umění, neb nejen budova sálu, ale i ostatní budovy v "hudební" ulici (opera, dramatické umění, současné drama apod.) jsou nově postavené a v podlouhlém parčíku vyhrává kladická hudba z desítek reproduktorů. K tomu sníh, mnoho zametačů a odklízečů bílých vloček - zkrátka nádhera. Večer jsme šli na večeři v sedmi a opět se přecpali pěkně na noc. Měli jsme játra, rýži, zeleninu, vepřové od páteřní kosti se zelím, černá vejce, plněné knedlíčky a co já vím - no zkrátka mňam. Akorát to vždy trvá dlouho, čili do postele až před druhou.

4. 1. - Ráno jsme měli naplánovaný hromadný výlet na Terrakotovu armádu, zřejmě druhou nejznámější pamětihodnost Číny (po Velké čínské zdi). Ovšem počasí bylo proti - nasněžilo, zmrzlo, uklízeči sněhu tady hrabou a čistí chodníky, nikoli cesty, čili provoz pomalý, takřka nulový. Prý je to největší kalamita v Xi'anu za posledních 20 let. Před polednem jsme se vydali pěšky do muslimské čtvrti na trh. Navštívili jsme Drum tower a muslimskou Velkou mešitu (ani jedno asi nestojí úplně za to, alespoň já jsem z toho moc neměl), pak chvíli na trhu a taxíkem zpátky. Fakt je tu vlezlá zima, zašli jsme naproti hotelu na polévku. Kolem čtvrté jsme vyrazili taxi k sálu do chrámu s Husí pagodou (taxikáři využili situace - žádný taxametr, dopředu čtyřnásobná cena), nakonec jsme však dovnitř nešli, vstupné ná připadalo zbytečně drahé za takovou památku. Po našem posledním koncertě na tomto turné jsme se přesunuli na hotel a deset z nás do restaurace tam, co včera. Byly s námi i místní dvě manažerky, které se o nás (orchestr) staraly. Zítra na výlet.

5. 1. Ráno jsme se rozdělili, část orchestru jela na letiště a na noc na letištní hotel do Pekingu, čtyři z nás (Blanice, Lukáš, Petr a já) jsme se rozhodli ještě využít čas a udělat si výlet. Vybrali jsme doporučené město Luoyang, které je asi dvě hodiny cesty rychlovlakem od Xi'anu. Venku byl stále sníh a led na vozovkách a nejen, že jsme asi půl hodiny marně stopovali taxíky, ale ani v hotelu nedokázali zajistit odvoz na nádraží, tak jsme jeli metrem. Tím začaly naše zážitky všedního dne. Kufry jsme nechali na recepci do dalšího dne a s baťůžky vyrazili. S pomocí jsme si koupili lístky, doslova se natlačili do vagónu a vyjeli. Jeden přestup, jedno vyhození ze soupravy všech lidí a mačkání se do další soupravy, pak přestup (neznačený) a už jsme byli na nádraží. Koupit lístky není nejjednodušší, ale trefili jsme anglicky mluvící prodavačku, takže jsme mohli přes rentgen pasovou kontrolu přejít do hlavní odjezdové haly. Cesta byla fajn, chvíli jsem i usnul, ale zřejmě díky sněhu jel vlak jen 180, čili jsme nabrali asi hodinku zpoždění. Což nevadilo. Na nádraží jsme vzali taxíka a jeli se podívat donedalekého megaparku Longmen caves (Grottes), kde byl asi tříkilometrový okruh podél řeky, největší lákadlo však byly jeskyně, ve kterých jsou stovky (spíše tisíce) vytesaných buddhů, od těch nejmenších, až po 17 metrového. Opravdu to bylo krásné, nejlepší na mimosezóně je stejně to, že nás tam bylo očividně asi o cca 100000 méně, než bývá v létě, soudě dle širokých cest, chodníků a jednosměrnému okruhu. Pak šup na hotel, který byl trošku prázdný, studený, ale my se vzali a nechali se dovézt do staré části města na večeři. Byla dost vlezlá zima, byl jsem rád, že jsme v té pěkné tržní uličce našli hospůdku, kde jsme se opět nadlábli, byla to očividně spíše rybí restaurace, neb jsme měli zejména rybí (kapří) pochutiny. Pak jsme se ještě chvíli prošli a zpátky na hotel. Chvíli jsme poseděli na pokoji a spát.


6. 1. - Před devátou jsme šli na snídani - poprvé jsem nejedl kontinentální, ale místní kuchyni na snídani, čili jsem si dal polívku a vajíčko, na ostatní jsem po ránu nějak neměl chuť. Pak jsme si domluvili týpka, že nás hodí na Shaolin, ovšem začalo sněžit a řidič byl úplně vyklepaný z toho, že sněží, takže to s námi otočil na nádraží. Tam si to rozmyslel a šel nasadit řetězy a že nás tam teda hodí. Domlouvali jsme se přes překladač v jeho telefonu. Asi jsme mu nabídli dost peněž, že si to tak rozmyslel. A to jsme usmlouvali částku o 200 juanů menší, než požadoval. Každopádně jsme jeli očividně do hor, neb sněhu přibývalo a bez řetězů bychom fakt nevyjeli. Sněhu přibývalo, zatímco jsme navštívili komplex s chrámem Šaolinu s věží ze 6. století (jen pár budov přečkalo z tehdejší doby, spíše je vše znovuobnoveno po roce 1928, kdy naposledy vyhořel), podívali se na les pagod (za každého zemřelého mnicha jedna), podívali se na výcvik mladých pokračovatelů, snědli polívku a jeli zpátky do města přímo na nádraží rychlovlaku do Xi'anu. Po dvou hodinách jsme byli na xi'anském nádraží a metrem (tentokrát poloprázdným a bez problémů) zpátky k hotelu. Jídlo v protější restauraci a spát. Zítra odlet.

7. 1. - Tak jsme si přivstali a v 7 ráno po snídani se ještě vydali na Terakotovu armádu, která nám před pár dny nevyšla. Jeli jsme nějakým místním busem, který nemá zastávky, zkrátka láká kohokoli k svezení, i když lidé nestojí u cesty a nemávají. Takový otravný velký taxi vůz. ;-) Kolem deváté jsme byli na místě, slušně sněží, ovšem co bylo nejlepší - žádní turisté. Po kontrole batohů jsme pidlili do obrovského hangáru, který ukrývá vykopávky hliněné armády, jež si nechal zbudovat císař 2000 let před Kristem, aby byl v posmrtném životě připraven na zteč, neb za svého života sice sjednotil Čínu, ale také zlikvidoval miliony lidí, např. stoupence (učence) Konfuscia, a očekával, že jím podrobené národy se proti němu jednou z východu spojí a přijdou. A také přišli, ovšem to už byl císař po smrti (zemřel cestou na ostrov, kde chtěl najít pramen dlouhověkosti. Kždopádně hliněná armáda byla tak dobře schovaná, že ji náhodně objevil až venkovan, který kopal studnu. Kolik tisíc vojáků, koní a povozu se ukrývá na nalezišti, není dodnes jasné, v hangáru č. 1 je však odkryto přes 2000 bojovníků a je to opravdu impozantní podívaná a hlavně silný zážitek umocněný pro nás tichem, neb jsme tam byli de facto sami. Pak šup do naleziště č. 2 a 3 (ta jsou "chudší") a proti houfu turistů i v tomto v pravdě pohádkově zimním počasi jsme se vydali na bus zpátky. Krásný to výlet a zážitek. Zajeli jsme ještě do Muslimské uličky na trh utratit poslední juany, na hotel pro kufry a busem na letiště. Mírné zpoždění do Šangaje, maglev jsem nestihl, pak přes mnoho kontrol a imigrační na let přes Moskvu do Vídně. Pak jsem se odpojil a z Vídně vlakem domů. Viděl jsem toho málo na to, abych hodnotil, ale z toho, co jsem zahlédl a zažil jsem velmi mile překvapený až nadšený. Díky všem za vše! Čína byla skvělá, má své mouchy, ale stálo to za to! Doporučuji zejména kuchyni, která je fakt moc dobrá, žádná české čínské bistro, jak je známe od nás. Předsudky stranou. Pavel


Jedna poznámka - Aeroflot nebrat, vřele nedoporučuju, servis děsný všechny čtyři lety, nepodávají alkohol, neusmějí se...
 

Japonsko 2015

2. listopadu 2015 v 13:49 | Le Chou
28.10. - Tak je to opět zde a já se hlásím již popáté za poslední dekádu z Japonska! Je to znovu díky hudbě, znovu s Filharmonií Brno a já pevně věřím, že následující tři týdny bude stále co objevovat nového a záživného nejen pro tento blog, ale i pro mě samotného zde na dalekém východě!

Ráno v pět se se mnou Anetka rozloučila při odjezdu autobusu do Vídně, kam jsme po půl deváté dorazili na letiště, odbavit kufr a dvě koloběžky a hurá do letadla směr Frankfurt. A hned první překvapení - při nástupu do letadla jsem se potkal s Jorgenem! Prohodili jsme pár vět cestou do stroje a pak chvíli i ve Frankfurtu, kde on měl jednání a já přestup na další letadlo. Super překvapení. :-) Po jemném obědě párků a preclíku s pivem jsme se přesunuli do stroje směr Tokio a vstříc takřka dvanáctihodinové cestě.

29.10. - V letadle se mi podařilo krom shlédnutí několika filmů i usnout (díky Lukáši za půlku Neurolu), ale byl jsem slušně dolámaný, nějak moc místa v Lufthanse v ekonomické třídě nebylo, každopádně po deváté místního času jsme vystoupili z letadla na letišti Narita v Tokiu. Koloběžky dorazily v pořádku, jsem spokojený. Na letišti jsme se asi hodinu zdrželi, neboť důslední Japonci potřebovali zkontrolovat všechny nástroje, které si s sebou do letadla brali někteří muzikanti, za hodinu a půl dlouhou cestu autobusem jsme již vystupovali u hotelu Metropolitan v tokijské čtvrti Ikebukuro, tady bude na krásných asi 12 dní náš "domov". Chvíli jsme čekali na klíče, pak sprcha a hurá do města, abychom neusnuli a snáze se vypořádali s posunem času, který je zde 8 hodin dopředu, čili dnes již znamená pro Čechy zítra. :-) Šel jsem s bicisty a Blankou, s námi šla i nová bicistka, která je z Japonska, ta nás vzala do sushi baru, takže to bylo moc fajn, hned první den jsme se krásně nacpali výbornými kousky syrových ryb na rýži, potom jsme bloumali dále, byli jsme v kavárně, potom v obchůdku a nakonec šli ještě na pivo, aby se nám lépe spalo. Našli jsme nějakou milou hospůdečku (těch je tu asi milion na kilometru čtverečním), kde reklamní poutač hlásal nízkou cenu a několik znaků. Objednali jsme si podle obrázku a paní nám místo piva donesla nějaké jikry v lilku, potom na nám vysvětlila (japonsky), že je to menu (díky slovíčka menu jsme to pochopili), že musíme sníst tento pokrm a pak bude to pivo za cenu 280 jenů. Bylo to fajn, já jsem chvílemi krásně usínal, ale pak jsme se přesunuli na hotel a před půlnocí už jsem zabíral. Paráda.

30.10. - V noci jsem se probudil vyspaný pouze o půl třetí a pak v šest, ale vždy jsem s úspěchem ještě zabral a o půl osmé mě probudil budík, v osm jsme vyrazili na náš první výlet do města, respektive do čtvrti na východě Tokia, kde je muzeum sumó. Tam jsme dorazili ve skupince pěti lidí, šli do muzea, já jsem si vyřídil na kartičku univerzity studentskou slevu (stačilo jim slovo univerzita) a šli jsme dovnitř. Bylo to muzeum Edu, což znamená Japonska, od počátku až do současnosti a bylo to opravdu pěkné, byla tam spousta skupinek školáků a celkově moooc lidí. Asi za hodinu jsme vyšli ven a našli muzeum sumó, do kterého jsme původně šli. To bylo zdarma, ale nic moc v něm nebylo, hlavně tedy fotografie Yokozun sumó - čili vítězů tohoto sportu. Bylo to v aréně, ale v příštích dnech se naneštěstí žádné zápasy nekonají. Po malém obědě jsme vyrazili do čtvrti Asakusa, kde jsme se s bicistou Petrem oddělili a jeli na koloběžkách k tokijské věži, která je asi rok otevřená a dá se nechat vyvézt výtahem do 450 metrů. Cestou nás zastavil nějaký Singapurčan, který se ptal na koloběžku, že by ji chtěl, ale pak jsem mu řekl cenu, tak si na mě vzal mail, že určitě napíše… Tak to jsem zvědav. :-) Tokijská věž je opravdu krásná věž, kde je v útrobách i akvárium a všemožné obchody, my jsme neměli moc čas, ale aspoň jsme zjistili cenu za výstup nahoru a vydali se zpátky. Ještě nás zastavili dva mladí lidé s kamerou, že chtějí udělat rozhovor s cizincem o japonské kultuře, ale když jsem mu řekl, že jsme přijeli teprve včera, tak se jen usmál, projel se na koloběžce a my upalovali směr chrám v Asakuse. Tam jsme udělali pár fotek, projížděli jsme po chodnících a ulicích plných lidí, potkali jsme rikši - nevím, jak se jim tady přesně říká, ale tahají to takoví chlapci v prstových botách, je to místní tradice. My se vydali směr Ueno, kde jsme nasedli na vlak a hurá přes půl města do čtvrti Shinjuku, odtamtud jsme se vydali na koloběžkách do budovy Tokyo Opera City, kde jsme měli od pěti hodin zkoušku. Zkoušeli jsme do osmi a pak jeli zpátky na hotel. Jeli jsme podél trati, ale asi za půl hodinky jsme zjistili, že jsme špatně, koukli jsme do mapy a zjistili jsme, že se trať dvojí a my jeli na druhou stranu. Ale nijak to nevadilo, jen mi byla trošku zima, neboť jsem měl na sobě pouze kraťasy a tričko. Ale vše jsme zvládli, přijeli jsme kolem desáté na hotel, pak jsme šli na jídlo do nedaleké restaurace, kde jsme měli na špejlích různá masa, pak zpátky na hotel. Krásný to den.

31.10. - Ráno jsem si přispal do devíti, asi ještě nejsem "přetočený" na místní čas, projeli jsme opět s Petrem Ikebukuro, nastoupili na vlak a na Shinjuku, tam jsme chvíli pojezdili po místních obchodech, Petr se snažil prodat flexaretu, kterou přivezl od nás, ale neúspěšně. Pak opět asi patnáct minut kolem mrakodrapů do Tokyo Opera City, kde jsme měli zkoušku a od dvou hodin koncert - hráli jsme tři symfonie od Dvořáka, končili jsme až před pátou, ale ty ovace se prostě neomrzí, Japonci jsou skvělí… Pak jsme se opět ve stejném složení jako včera vydali na Shinjuku pěšky a narazili na uličku, kde byly restaurace tak 2 x 5 metrů a bylo to včetně kuchyně tak pro šest až 10 lidí, na ulici to vonělo, prostě super. Byl jsem tu už minule, prošli jsme to a když jsme nenašli volné místo pro pět lidí, vydali jsme se nedaleko, kde jsme vstoupili a ochutnali opět výbornou krmi, plátky různých mas a omáček jsme si sami grilovali na stole, prostě mňam. S bicistou Radkem jsme vyjeli, ostatní šli na vlak, tentokrát jsme jeli správně a asi za 20 minut byli na hotelu. Inu, kdyby nebylo toho hraní, tak by to mohl být docela fajn výlet. :-)

1.11. - Tak a je tu listopad. Opět se mi moc nechtělo vstávat, dnes další koncert, dopoledne sice volné, ale je neděle a obchody tu otevírají o poznání později, tak jsem se jel alespoň projet po Ikebukuru, kde bydlíme, bylo nádherné slunné ráno, před jedenáctou jsem vyšel z Yamahy, kde jsem koupil nějaké noty, hup na hotel, tam jsem již viděl, že se kolegové řadí k odjezdu opět do Tokyo Opera City, já se jen šel převléct, vyzvedl jsem Petra a jeli jsme na koloběžkách. Je to 6,5 kilometru, ale prodírání mezi lidmi je mnohdy docela záživné, cestou jsme obdivovali mrakodrapy a už víceméně najisto jsme jeli za naším cílem. Po koncertě jsem se nechal vyvézt výtahem do 60 patra, kde byla vyhlídka na město v jednom z "dvojčat" na Shinjuku, a konečně jsem uzřel už z Tokia Mt. Fuji, byť byla hodně v oparu a chvílemi jsem si říkal, jestli jsem si ji tam náhodou nevysnil, ale i ostatní lidé ji viděli, takže na popáté úspěch, mám radost. Pak jsme jeli s Blankou na koloběžkách na hotel, zastavili jsme se na tři špejle s masem na Shinjuku a dojeli na hotel, kde jsme měli sraz s kluky a šli na sushi, tentokrát někam jinam. Bylo nevídané, že v tomto japonském fast foodu bylo několik lidí, kteří dokázali spořádat za deset minut tolik krmě, prostě jiný kraj… Ale bylo to úžasné! Pak na hotel a spát.

2.11. - Dnes jsme chtěli jet na výlet do nedalekých zahrad a zábavního parku, ale plány nám zhatil docela hustý déšť. Kluci bicisti se tedy na cokoli vykašlali a váleli se, mi to přišlo líto, tak jsme aspoň s Blankou vyrazili na návštěvu akvária, které je v nedaleké budově na Ikebukuru, zajímavé je, že je přímo součástí mrakodrapu o 60 patrech, samotné akvárium asi v desátém a jak jsme tam přišli, byla lachtaní show pod širým nebem - bylo docela zvláštní vidět zvířata mezi mrakodrapy uprostřed zástavby. Vevnitř pak měli obrovské akvárium, kde jsme také zastihli show (spíše pro děti) krmení všech různých ryb, pak mořské vydry, spousty živočichů jsem viděl úplně poprvé, nejvíce mě asi překvapil obrovský japonský krab. Koukli jsme ještě na tučňáky a pak zpátky přes oběd v Yoshinoyi na hotel, odjezd na koncert byl brzy odpoledne. Jeli jsme hrát do Chiby, což je asi 22 km od hotelu, na dívčí internát (hráváme tam pokaždé), holky měly spíše haló z nás než ze samotné hudby, ale to nevadí. Pak zpátky, večeře v sushi baru, pivo v pivním baru a spát.

3.11. - Ráno jako malované, krásné sluneční paprsky osvětlovaly Tokio a slibovaly pěkný Fukusijawy, dnes byl státní svátek kultury. Ráno jsem jen stihl zajet do obchodu, podívat se na náměstíčku na vystoupení bubeníků a pak na odjezd. Před koncertem jsem měl asi hodinu čas, vzal jsem koloběžku, zajel do nějakého parku a pak k moři, které bylo asi 5 km vzdálené (podle cedule), na pláži byla spousta lidí, létali tam nějací velcí dravci, zaslechl jsem někoho mluvit o orlech, ale kdoví. Prstem jsem zkusil teplotu vody, udělal pár fotek a jel zase zpátky. Po koncertě jsme měli od dirigenta a sólisty občerstvení (whisky, ale nedal jsem si) a návrat na hotel. Měl jsem hlad jako vlk, šli jsme tedy přes obchody do sushi, pak se potkali s dalšími kolegy a dali si jedno nedobré a drahé pivo na stojáka. Zítra volný den. Jen mi tu chybí má předrahá ženuška.

4.11. - V deset ráno jsme byli domluveni, že se sejdeme na recepci bicisti, Blanka, já a paní ředitelka (kluci s ní jeli koupit nějaké bicí a ona měla filharmonickou kartu pro tyto účely), jeli jsme na Ueno, čtvrť, kde je spousta obchůdků, obrovský park, tržnice, tam jsme chvíli pochodili, pak jsme se rozdělili a já jel s Blankou na koloběžkách na Tokyo Sky Tree Tower, kde jsme si připlatili za rychlejší frontu (nečekali jsme) na výtah a vyjeli až nahoru, čili do 451 metrů, kde byla super vyhlídka na Tokio a přilehlé okolí, počasí bylo skvělé, ale opar v dáli, který znemožnil výhled na hory, byl také takovou jistotou, ale Mt. Fuji jsme při velkém snažení zaostřili a zahlédli. Bylo to opravdu pěkné, výhled rozhodně lepší než v Dubaji z Burj Chalífa, kde jsme byli v červenci s Anetkou. Pak jsme jeli přes Asakusu (chrám, uličky plné prodávajících, pasáže jídelen a obchodů, rikši) zpátky k Uenu, kde jsme měli sraz s kluky. Dal jsem si v kavárně čokoládu a nějaký zákusek, neb jsme měli chvíli čas, pak se setkali s kluky a Blanka odjela s paní ředitelkou na jednání kamsi na Shibuyu, my s kluky zašli do indické restaurace, nacpali jsme se a pak jeli metrem na Ginzu do Yamahy, kde jsem koupil nějaké noty a přes prý nejrušnější křižovatku světa jsme jeli vlakem na Shinjuku, kde jsme v Odakyu cestovní kanceláři objednali lístky na páteční výlet do Hakone, kdy máme opět volný den. Byli jsme úspěšní, vyměnili jsme pak peníze a za odměnu si koupili na stojáka pivo a já jel s Petrem na hotel na koloběžce, Lukáš vlakem. Na hotelu jsem se moc neohřál, sundal jsem batoh, vzal na sebe bundu a metrem s koloběžkou jsem vyrazil do hotelu Tokyo Dome Hotel, kde jsem byl domluvený s Karlem Kučerou z České filharmonie na setkání (dnes měli poslední koncert a zítra letí zpátky), zašli jsme do nedaleké nepálské restaurace, připojil se k nám trumpetista Láďa Kozderka a povídali si a debužírovali výbornou krmi. Před jednou ráno jsem se rozloučil a vydal se na metro a ejhle - už nejezdilo. Naštěstí jsem měl koloběžku a nemusel si brát taxíka, tak jsem se bez mapy a bez navigace vydal po docela velké cestě v noci směr hotel na Ikebukuru, podle cedulí jsem to krásně trefil, ani to netrvalo dlouho. Pak ještě hovor s Anetkou a na kutě. Zítra jedeme do Nagana.

5.11. - Dnes ráno jsem si trošku přispal a válel se na pokoji, měli jsme odjezd už před polednem, tak jsem ani nikam nešel. Do Nagana to bylo docela daleko, hlavně jsme jeli asi čtyři hodiny, pak jsem si s kluky domluvil, že nebudu muset na zkoušku před koncertem, vzal jsem si koloběžku a zajel si do města k chrámu Senkoji, je to jeden z nejdůležitějších buddhistických chrámů v Japonsku, byla sice už tma a já měl něco málo přes hodinku, ale stihl jsem udělat pár "nočních" fotek a taky jsem našel místo, které velmi jemně připomíná, že se tu konaly v roce 1998 olympijské hry. Ostatně - ono to tu bylo i před osmi lety, když jsem tu byl poprvé, ale teď bylo renovované a takové skromnější. Pak rychle na koncert a po koncertě jsme jeli zase zpátky do Tokia. Takový na zážitky nepříliš bohatý den, ale popravdě - díky koncertům jsem vlastně tady. Po půlnoci jsme byli na hotelu. Za pět hodin vstávám a hurá na výlet, čeká nás volný den.

6.11. - Před šestou budíček, vzal jsem si věci a v 6:30 už jsme vyjížděli ve skupince s Lukášem, Petrem a Blankou směr Shinjuku na vlak do Hakone. V 7:01 už jsme vyjížděli, lidí bylo docela dost (mohli jsme si asi těch šest minut počkat na další soupravu), takže jsme podstatnou část cesty stáli. Cesta do Odawary trvala 85 minut, tam jsme přestoupili na druhý vlak do Hakone. Již cestou na nás při nádherném počasí vykukovala hora Fuji, také jsme se k ní krásně přiblížili. A proto jsme tu jeli. :-) Měli jsme celodenní jízdenku na autobusy vlak, lanovku a zubačku, takže po příjezdu jsme si našli autobus, který nás odvezl do hor a dělal zastávky na různých více či méně zajímavých místech. My jsme si nechali poradit a vystoupili jsme u Tea House, kde teda nebylo moc co k vidění, ale ochutnali jsme čaj a zahřáli se, já si dal nějakou místní specialitu Awasaki, což byl rýžový nápoj, chuť zajímavá, dalo se to vypít. Pak jsme šli pěšky po staré dlážděné "dálnici", která lidem slouží již od 9. století, lesem asi půl hodiny a dostali se k jezeru, které je v nadmořské výšce 739 metrů. Opravdu bylo krásné počasí, tipl bych něco kolem dvaceti stupňů, na tričko a kraťasy tak akorát. Když jsme došli k jezeru, navštívili jsme na jeho břehu park, který skýtal nejen krásné zahrady, ale hlavně nádherné vyhlídky na neméně majestátní sopku Mt. Fuji, při pohledu na ni nešlo nevzpomenout na výstup na ni před čtyřmi lety. Udělali jsme pár fotek a šli dále, prošli jsme cedrovou stezkou až do přístavu, kde jsme se po nákupu nějakých cetek nalodili na repliku lodi Kryštofa Kolumba (teda nevím, jestli to byla replika jeho lodi, ale působilo to tak na mě). Přikoupili jsme si lístek do první třídy, takže jsme byli na horní palubě takřka sami a mohli se kochat pohledy do krajiny samostatně a ne přes hlavy dychtivých turistů vyfotit horu Fuji tisíckrát jinak. Za půl hodinky jsme již byli na druhé straně jezera, šup do lanovky, která nás naneštěstí vyvezla jen třetinu své obvyklé cesty, neboť jsme takto přišli o jednu z hlavních atrakcí této krajiny - přejezd nad sirnými poli, která tato část okružní cesty nabízí. Bylo to kvůli zvýšené vulkanické činnosti, jak jsme se na mnoha místech dočetli. Škoda, ale třeba příště. :-) Místo lanovky nás na další místo převezl bus, cestou jsme viděli, že část lesa nedávno lehla popelem, takže asi opravdu nekecali a nějaké erupce tu zřejmě v poslední době byly. Nasedli jsme proto na zubačku, která nás svezla opět zpátky do údolí, vystoupili jsme u japonských zahrad ve francouzském stylu, tam to až tak zajímavé nebylo (pro mě), ale dali jsme jídlo a hlavně se pak zastavili a zúčastnili se čajového obřadu, bylo to moc pěkné. Den se nám již krátil, proto jsme nasedli na historickou tramvaj/vlak a jeli lomenými zatáčkami s prudkým klesáním po vrstevnici zpátky do Hakone. Tam přestup na vlak a do Odawary a pak na Shinjuku. Tam jsme byli kolem osmé, vyměnili si peníze, dali si špejle a pivo a já pak vyrazil ještě na recitál a master class do hudebního obchůdku Dolce na Shinjuku, kde ten večer zrovna hrál, přednášel a učil Matyas Veer, Maďar hrající v Nizozemí v tamním předním symfonickém orchestru. Moc jsem toho nestihl, ale seznámil jsem se tam s ním a byl jsem pozván na večeři, což jsem částečně odmítl, neboť jsem se ani nezúčastnil celého večera, nebyl jsem vhodně oblečen a de facto jsem měl pocit, že jsem byl pozvaný jen ze slušnosti. Každopádně jsem s nimi šel alespoň na chvíli a dal si pivo. Škoda, že jsem nebyl na celém kurzu, vypadalo to, že s těmi asi patnácti lidmi by to byl nezapomenutelný večer. I tak jsem se tam chvíli s nimi pobavil a jel na hotel, kde jsem před jedenáctou přijel a pak padl unaven do postele. Byl to krásný den, který završil náš pobyt zde v Tokiu, teď už se budeme přesouvat pryč z této megapole a už se do ní letos nevrátíme.

7.11. - Ráno jsem nafoukl nenafouknutelný kufr (jsme tu týden a už mám nějak moc věcí) a odjezd směr Jokohama, kde jsme měli koncert už v jednu, za to byl tříhodinový. Já hrál všechny skladby, takže jsem měl jen 45 minut času, kdy jsem se podíval do přístavu, na den historických vozidel, na který jsem náhodou narazil cestou a pak do sálu. Po koncertě jsme vyjeli směr sever do Takashimy, kam jsme po čtyřech hodinách dojeli. Mám jednolůžák, jen jsem hodil věci na pokoj a vyrazil jsem s obvyklou partou na jídlo, které jsme našli v nedaleké místní restauraci, seděli jsme na podlaze, číšník neuměl anglicky, dali jsme několik špíčků a nakonec i saké. To mi moc nechutná, ale mám splněno. :-) Po půlnoci spát, zítra na otočku na koncert do Niigaty. Je tu trošku chladněji a jemně prší, ale to nevadí.

8.11. - Ráno bylo ještě zamračenější než včera, ale ničemu to nevadilo, v 7:45 už jsme odjížděli na severozápad Honšú do přímořského města Niigata, bylo to nějakých 220 km, ale jeli jsme to hrubo přes tři hodiny. Před koncertem jsme měli půl hodiny, skočil jsem si jen pro něco drobného k snědku a vystoupení v nádherném sále mohlo započít. Tento sál je opravdu skvost, připomíná mi pavučinu, kde lidé sedí úplně všude a akustika je zkrátka úžasná. Po koncertě zpátky na stejný hotel, o půl deváté jsme přijeli. Sice jsem neměl ani moc hlad, ale šel jsem s Lukášem a Blankou přes křižovatku do korejské restaurace na večeři a musím říct, že jsem udělal moooc dobře, byla to mňamka. Pak jsem ještě zavolal manželce, našim poslal zprávu a spát. Ráno v šest odjezd.

9.11. - Brzké ranní vstávání, spaní v autobuse a o půl desáté jsme vystupovali na letišti Haneda v Tokiu. Po odbavení jsme o hodinu pozděli nasedali do letadla a o půl jedné vystupovali ve městě Hakata/Fukuoka na jihu ostrova Kjúšú. Počasí ne zcela vlídné, ale nepršelo, bylo dusno a teplota do 20 stupňů. Metrem jsme přejeli na hotel a kolem druhé vyrazili na oběd i s paní ředitelkou a sólistou na klavír Ivem Kahánkem. Po něm jsme se rozdělili a já jel s Blankou na koloběžkách na projížďku městem, aby nám slehlo. Jeli jsme cíleně k aréně, kde se právě odehrávají dvanáctidenní zápasy sumó, zjistili jsme, jak je to s lístky, kolik a kam stojí a zřejmě ve středu, kdy máme volný den, se půjdeme podívat na tento sport, který je mi zatím docela vzdálený. Pak jsme jeli cestou necestou do jednoho velkého parku, kde jsme jen tak koukali na zapadající slunce v mračné obloze. Poté zpátky kolem sálu, kde budeme zítra hrát přes Canal City (obrovský nákupák), kde jsme zrovna zastihli hrající fontánu, dal jsem si tam lívanečky v kavárně, pak na hotel. Hodinku po příjezdu jsme jeli s kluky bicisty a sólistou do onsenu ve městě - to jsou tradiční japonské lázně. To bylo skvělé, pěkně jsem si tam lebedil v bazénech s horkou vodou z horkých pramenů, v sauně, páře a jen tak užíval relaxu pod širou oblohou. Super bylo, že tam zavítali i zjevně ve Fukuoce zápasící tři zápasníci sumó - fakt to jsou velcí lidé. Naštěstí se s námi neporvali, takže jsme v pořádku o půl jedné přijeli na hotel a na kutě.

10.11. - Ráno bylo opět zamračené, ale nepršelo, vzali jsme koloběžky a kluci si půjčili kola a vyjeli jsme na výlet, cíl byl velmi lehce dostupný, asi 10 minut na kole, byl to chrám se zahradou, když jsme tam přijeli, tak jsme zjistili, že jsme jej již všichni viděli nějakou minulou návštěvu. Jeli jsme tedy dále a narazili na další chrám v zastavěné části Fukuoky a tam jsme sice také kdysi byli, ale tehdy byl zavřený, kdežto dnes byl otevřený a my tak mohli spatřit na vlastní oči nejstaršího sedícího nejvyššího Buddhu v Japonsku, zajímavé také bylo, že za a pod ním také byla chodba v úplné tmě a když člověk pozorně šmátral rukou po stěnách, našel takový kruh, kterého se měl dotknout. Já se dotkl a něco si přál, ale nevím, jestli jsem si něco přát měl. :-) Pak jsme se vydali opět dále kolem obchoďáku Canal City zpět na hotel, kluci měli půjčovné jen na tři hodiny, takže jakmile vrátili kola, šli jsme na oběd. Hledali jsme, až jsme našli nějaký Curry House, kde se k nám připojil i Ivoš, nadlábli jsme se a na hotel. Chvíli jsem si zdřímnul a pak se vydal na koloběžce do města do sálu, sice jsem několik ulic přejel, ale poptal jsem se na ulici a nakonec trefil a včas se dostavil na zkoušku. Po koncertě jsem jel přes pár obchůdků na hotel, kde jsme se o půl jedenácté sešli a šli ve skupině asi 16 lidí na večeři, kde jsem mimo spoustu druhů ryb, sashimi a různé věci ochutnal i plátky syrového koňského masa. Pak na hotel a spát. Zítra máme volný den.

11.11. - Vivat a sláva, Martínek má svátek, jen toho bílého koně asi nedoveze, když jsme jej včera jedli. ;-) Inu, v devět ráno jsme s Blankou vyjeli na koloběžkách do haly koupit lístky na sumó i pro kluky, zavítali jsme při té příležitosti hned nakouknout a tím, že proti sobě bojovali zřejmě nějaké nižší úrovně, bylo tam pramálo lidí a my se tak dostali asi pět metrů od samotného bojiště. Bylo to super. Pak jsme se však vydali dále, abychom ten den lépe užili. Tím, že jsme měli koloběžky, se nám vzdálenosti značně krátily ve slunném dni, zajeli jsme do blízkého přístavu, že pojedeme nějakou lodí na jeden z mnoha ostrůvků, ale zrovna nic nejelo, měli jsme asi pět hodin času na to, než se potkáme s kluky před halou na sumó. Tak jsme se vzali a jeli asi 10 kilometrů do jiného přistavu, kde už jsme měli štěstí a vyjeli na blízký ostrůvek Nonokushima. Bylo to asi 15 minut plavby. Tam jsme se vylodili a místo, abychom jeli autobusem do nějakých zahrad, vydali jsme se na koloběžkám vstříc vnitrozemí tohoto malého ostrůvku. Tlačili jsme koloběžky neustále do kopce, já si utrhl dvě mandarinky, které ale zjevně ještě nejsou zralé, Blanka vlezla do nějakého starého, zarostlého, opuštěného domu, kde si to vyfotila a byla spokojená, že má takový zážitek. Prý tam zůstalo veškeré vybavení, tak kdoví, co se tam stalo. Vyšli jsme až na nejvyšší bod ostrůvku (192 m), kde byla rozhledna, koukli jsme po krásném okolí - z jedné strany megaměsto Hakata/Fukuoka, z druhé strany moře, v dáli se jistě již rýsovalo výsostné území Číny, ale to jsem neviděl přesně. Spousta ostrůvků, opuštěné kilometry dlouhé pláže, palmy, mandarinkovníky… Měli jsme už jen půl hodinky na návrat do přístavu na loď, tak jsme jeli meditačním lesem k nějakému památníčku a pak započal zřejmě jeden z mých nejkrásnějších sjezdů na koloběžce - 4 kilometry z kopečka po krásně klikaté úzké asfaltce bez aut neprodyšným bambusovým lesem. Loď jsme stihli, přejeli zpátky do přístavu ve Fukuoce a autobusem se přiblížili k aréně, kde jsme se potkali s kluky a šli na sumó. Teď odpoledne začínala ta nejsledovanější kategorie, takže tam bylo spousta lidí, kteří stáli ve štrůdlu a čekali na největší hvězdu a mistra yokozunu Hakubó, což je Mongolec, který již vyhrál 35 turnajů. I my mu zatleskali, když šel kolem a usadili se na svých levných vzdálených místech a tři hodiny pozorovali borce, kterak k sobě přistupují, obřadně vzhlížejí a bojují spolu. Samotný boj trval tak max. 15 vteřin, ale stálo to za to. Šel jeden za druhým, v šest to končilo. Hakubó vyhrál tak, že uskočil protivníkovi, za což byl odměněn nesouhlasným bučením, neboť yokozunové se prý bít musí a toto není pro japonského diváka přípustné. Ale vyhrál i dnes. Turnaj trvá 15 po sobě jdoucích dní, je jich šest do roka, z toho tři v Tokiu. Každý den zápasí zápasníci pouze jeden zápas a podle konečného skóre výher/proher pak postupují dále v žebříčku turnaje. Je to prý dělené i nějak do tříd, ale tomu už nerozumím. Japonci to krásně prožívali a musím říct, že to byl fantastický zážitek. V orchestru je jeden houslista, který sumó rozumí, tak nám vše výše uvedené popsal a vysvětlil. Pak jsme jeli zpátky na hotel, s kluky jsme pak zašli na sushi, kde jezdily s talířky vláčky shinkansen a vše jsme si objednávali na digitálním displeji. V devět jsem jel s Lukášem a Petrem trumpetistou znovu do onsenu a o půl jedné se vrátili. Nebýt toho, že připojení zde docela důsledně padá, tak bych se slyšel i s Anetkou, takto jsme si asi do půl třetí psali novinky. Byl to krásný poslední volný den v Japonsku na tomto turné. Od zítřka již jen přejezdy a koncerty. Hiroshima nás čeká jako první.

12.11. - Dnes ráno jsem si přispal do půl desáté, skočil jsem do obchůdku pro nějaké drobnosti a pak šel opět do restaurace na sushi, dal jsem si asi deset talířků výborných čerstvých syrových ryb na rýži, sbalil se a před druhou jsme vyjížděli na koncert, cesta 210 km dlouhá do prefektury Yamaguchi, malý sál. Tam jsme přijeli kolem páté, skočil jsem si do obchodu pro něco na zub a po zkoušce začal o půl osmé koncert. Po něm jsem se nějak dostal do spárů tří fanoušků a musel jsem se podepsat a nechat vyfotit, za což jsem byl krásně probírán některými filharmoniky. :-) Pak jsme hodinu a půl jeli do Hiroshimy na hotel. Bylo nějak kolem půl dvanácté, kdy jsme ještě vzali koloběžky a jeli se podívat a já hlavně pofotit památník a pietní místo v tomto městě. Jsem tu už potřetí a stále mám v sobě spousty otázek, které se při pohledu na polorozpadlý symbol vždy ihned vynoří. Jedno velké proč. Ale odpovědi se nejspíš nedočkám, každopádně na lavičce jsem při jednom plechovém malém pivu mohl docela dlouho přemýšlet a hloubat. Potkal jsem tam na mostě kluka, který se snažil fotit bez stativu, půjčil jsem mu svůj a vypadlo z něj, že je z Vídně a dva měsíce už cestuje po světě. Pak jsme se rozloučili a vyjeli asi po dvou hodinách zpátky na hotel. Zítra před odjezdem na koncert zavítám opět zde a zřejmě znovu zajdu do muzea.

13.11. - Ráno dosti pršelo, trošku jsem si přispal a ve dvanáct jsem místo busem jel s Petrem na koloběžce do muzea, sice bylo stále nevlídno, ale nevadilo nám to. Každopádně pokud bychom jeli přímo, tak bychom tam byli dříve než autobus, který vezl filharmoniky. Jsem rád, že jsem si to jel nafotit v noci, teď i přes déšť bylo všude spousta lidí, takže jsme si prošli muzeum a vydali se zpátky přes město, kde jezdí i tramvaje, což tady není tak časté. O půl třetí jsme přejížděli na koncert do Okayamy, po něm jeli přespat do Kobe, škoda, že jsme přijeli až před jednou, v tomto hotelu byly lázně do půlnoci a navíc v tomto městě je jedna specialita - hovězí steak z Kobe, dobytek speciálně šlechtí a dávají mu péči např. takovou, že jednotlivé kusy masírují, aby měly krásně prorostlé maso. No, snad zítra v Osace.

14.11. - V deset jsme vyjížděli do Chiby na odpolední koncert s japonskou sólistkou, konečně bylo vyprodáno, čili asi 2000 lidí. Pak jsme opět sedli do autobusu a za hodinku a půl již vystupovali v Osace. Nutno jen dodat, že jsem si po zapomenutí polarizačního filtru foťáku v Hiroshimě dnes zapomněl bundu (i s penězi a kartou) zapomněl v Kobe, naštěstí mi obě dvě věci stihnou doručit na pokoj do Osaky. To jen tak mimochodem, že posun času, věk a turné dělá své. :-) Bydleli jsme opět v hotelu Osaka Bay Tower, letos ve 35. patře a opět s výhledem na záliv, je to stále velmi úchvatná podívaná. V sedm jsme byli domluveni, že se potkáme na recepci a vyrazíme v doprovodu naší japonské bicistky a nějakého místního amaterského bubeníka na steak. Ve vyhlídnuté hospůdce však měli naneštěstí pro nemoc zavřeno a v této části hovězí steaky prostě nešly sehnat, šli jsme do japonské restaurace, kde hned po nás přišla skupinka asi 14 Japonců a hlasitě se s námi dávali do řeči a připíjeli si na zdraví. My jsme měli asi šest chodů a zkoušeli jsme tak nějak dohromady vše, co na stůl přišlo. Byla to spíše kuchyně založená na rybích pochutinách, čili jsme do sebe dávali jeden kousek za druhým a někdy jsem ani nechtěl vědět, co to je. Ale že si já dám čerstvou smaženou ústřici, to bych do sebe nikdá neřekl. :-) Mimochodem - bylo to výborné. Dali jsme si i nějaká piva, rozloučili se s Japoncem, který přijde zítra na náš poslední koncert a pak šli na hotel, kde jsme si chvíli sedli na pokoj u kluků, vyšli na balkón kolem celého patra (zábradlí nebylo vyšší než jeden metr) a pak hurá na kutě.

15.11. - Ráno byla mlha, odjezd byl naplánovaný na 11, já jsem se vydal s Petrem a koloběžkami vlakem do centra dříve, pochodili jsme po jednom z největším obchoďáku s elektronikou, v jakém jsem kdy v životě byl (čili jsem stěží prošel jedno patro z 15), kde je opravdu úplně všechno. Pak asi půl hodinky jízdy na koncert. S Petrem jsme ještě zaběhli na mrakodrap Floating Garden, kde jsou jezdící schody mezi dvěma budovami ve výšce přes 100 metrů a prosklenými okny jde krásně vidět ven. Dnes jsem měl mít z druhé poloviny koncertu volno, ale mí kolegové mě velmi rychle usadili na zem a byť to není spravedlivé, musel jsem hrát. Obávám se, že to je pro mě další důvod, který zbytky ideálů o trombonistech z Filharmonie Brno zásadně pohřbil. Trošku mi zkazili dojem ze závěrečného koncertu a takřka z celého turné, ale během hraní to ze mě opadlo, takže po koncertě jsem již byl opět v dobré náladě. Místo autobusy jsme se s Petrem opět vydali na koloběžkách zpátky na hotel, přes centrum, kde snad bylo více lidí než v Tokiu na nejrušnějších křižovatkách (zřejmě to bylo způsobeno užšími chodníky), Petr si koupil klávesy a já už jsem nechtěl čekat, tak jsem nasedl na vlak a dojel na stanici k hotelu. Mít mapu, tak ty tři zastávky určitě dojedu, ale takto jsem si to netroufl. Na půl sedmou jsme totiž byli domluvení, že půjdeme z recepce na večeři s jedním kamarádem od Vaška Zajíce (houslista a můj bývalý spolužák z JAMU), který v Japonsku se svou japonskou ženou již šest let žije. Povykládal nám u grilu a piva spousty zážitků, jak se na cizince obecně Japonci dívají, jak žijí, jak jej přijali apod. Bylo to moc fajn, super jsem se najedl, pak jsem je opustil a před jedenáctou ještě šel nakoupit poslední věci, které jsem chtěl vzít s sebou k nám domů. Pak jsem vše úspěšně vložil do kufru, zavřel jej, do povolených 23 kg jsem se o 6 dg vešel, přivázal k sobě koloběžky a šel ke klukům ještě na závěrečný přípitek.

16.11. A je to tady, v 7:00 odjezd na letiště v Osace, v 10:50 odlet do Frankfurtu Jumbem (tím jsem ještě neletěl) v barvách Lufthansy, která v pátek skončila stávku, po velmi důkladné kontrole (dá se to chápat po útocích v Paříži) jsme přestoupili na let do Vídně a s dvacetiminutovým zpožděním jsme přistáli na letišti. Do autobusu a směr Brno, kde jsem o půl desáté večer vystoupil a do náručí objal svou milovanou ženu, se kterou jsem pak šel na české pivo a poté po velmi dlouhém dni šel velmi unavený spát. Je neskutečné, že ještě ráno jsem vstával v Osace o 11000 km východně a večer ulehám v Brně… Bylo to krásné, bylo to tak akorát, vše v pořádku a snad bez újmy zvládnuté, pokud bude nějaké příště s touto filharmonií, jistě budu opět psát. Váš Pavlík.

Omán 25.2. - 2.3. 2015

22. března 2015 v 13:09 | Le Chou
Vítejte mí milí - je to opět zde, vyjel jsem si do světa, byť jen na chvíli, kdož máte zájem, tož čtěte! Sultanát Omán čeká... :-)

25.2. - Ráno v 6:00 jsme měli odjezd na letiště do Vídně, jeden kolega hornista však zaspal, takže v 6:30 jsme vyjeli a v 9:00 se už odbavovali i s koloběžkami, které máme pochopitelně s sebou. Přes jemné trable se nám (hlavně té paní u přepážky) vše podařilo a šli jsme přímo k bráně, protože odlet jsme měli už v 10:25 a já měl s sebou na palubu basový trombon i s místenkou (vlastním sedadlem) a musel jsem být připraven před všemi ostatními. Díky tomu jsem vůbec poprvé kráčel jako úplně první do letadla, abych si připásal nástroj. Byl to Boeing 787-8 Dreamliner společnosti Qatar Airways. Měl jsem pro sebe tři sedačky, což se na šestihodinové cestě více než hodilo. Přistáli jsme v Dauhá, hlavním městě Kataru, pouštním a bohatém to státě, jak jsme měli možnosti vidět i z letadla při přistávání. Po transferu hupky do dalšího letadla směr Omán, kde jsme asi po hodině čistého času letu dosedli na letištní plochu v hlavním městě Maskat (Muscat). Po dlouhé imigrační kontrole jsme nasedli do přistavených autobusů a po asi půlhodince jsme již byli na hotelu, kde nám dali dokonce i večeři - bylo asi 23:15 místního času (+3 hodiny oproti naší vlasti). A bylo to super. Venku je kolem 20 stupňů, takže po večeři jsme s Jirkou stoupli na koloběžky a vzdali se směr nedaleké moře. (Jirka už tu byl vloni, takže to tu má nachozené.) Tato pláž, kam jsme po chvíli dorazili, je hned vedle čtvrti, kde jsou ambasády různých států, čili byla i více hlídaná a přímo na pláži stálo vojenské auto. No, neměli jsme z toho úplně super pocit, ale sotva jsme vlezli do moře, tak už jo. :-) Vykoupali jsme se, pak projeli kus čtvrti u hotelu a užívali si projížďky v tričku a kraťasech. Asi o půl třetí ráno jsme po dlouhém cestovním dni usínali.

26.2. - Ačkoliv jsme šli spát tak pozdě, tak jsme vstávali už v 8, nasnídali se a vyrazili na koloběžkách do města, hlavním cílem vyjížďky byla asi Sultánova mešita. Jeli jsme sice vesměs po hlavní cestě, kde mají velmi širokou krajnici, de facto svůj vlastní pruh, anebo po chodníku, kde moc lidí nechodí, jelikož všichni jezdí autem. Myslím, že jsme tu dost za atrakci, drtivá většina aut na nás buď troubila, anebo alespoň přibrzdil a posádka na nás gestikuluje, mává, volá. Když jsme jeli kolem dělníků na stavbách (a těch jsou tady mraky), tak i přestávali na moment pracovat a dívali se na nás. :-) Nu a asi za půl hodinky jsme byli u mešity. Navlékli jsme si nohavice, koloběžky nechali u vchodu a šli dovnitř. Vítaly nás krásné zahrady, kvetoucí ibišky, různá květena a dostali se až k mešitě. Sundali jsme si boty a po příjemně chladné dlažbě došli až do samotného nitra této majestátní stavby. Je krásná, nemnoho lidí, čili za mě lepší jak mešity v Istanbulu. Fotili jsme, procházeli se po zahradách a chytali paprsky sluníčka. Pak jsme se vydali pomalu nazpět, bylo asi půl dvanácté, koupili jsme si v malém krámku nápoj fanta, usměvavý prodavač nám po vrácení lahví řekl, že tady se netřící a s úsměvem hodil lahve na zem mezi kartony. A byl příjemně upovídaný, ukázal jsem mu i týden staré fotky z Ranče, kde bylo asi 30 cm sněhu. Cestou zpátky k hotelu jsme jeli kolem úplně nové bílé mešity Al Amen, ale tam nás nepustili, protože bylo uvnitř právě modlení. Horko bylo fest, vydali jsme se proto pomalu dále, jenže malé cesty tu nebyly, tak jsme jeli v jakoby odstavném pruhu čtyř až pětiproudé silnice v jednom směru a dorazili na "naši" cestu. Asi v jednu jsme byli na hotelu, šup na střechu do bazénu, výhled na hory i moře, město a pak na oběd. V bazénu jsme byli úplně sami, což bylo super. Jídlo je tu celkově úžasné! Je tu prostě úplně všechno, jen vepřové tu logicky (muslimská země) chybí. Přiberu tu na váze, to je jasné už od včerejší večeře. Ve dvě jsme odjížděli autobusem společně na zkoušku do nádherné budovy Royal Opera House, do půl sedmé zkoušeli balet Louskáček (proto tu totiž jsme.) Baletní soubor je z Hamburku, je tu s nimi i známý český baleťák Otto Bubeníček, sólista. Po zkoušce jsme nejeli s ostatními na hotel, ale nás (7) "mladých" jelo taxíkem na trh Mutrah Souk. Taxikář nás natáhl, ale to se dalo čekat. Platili jsme 10 rialů, zpátky na delší cestu jen 5. My s Jirkou jsme nešli nakupovat, ale jeli jsme na koloběžkách podél pobřeží asi 4 km k sultánovu paláci. Samotný sultán Quaboos nemomentálně léčí v Německu, ale to nevadí. Něco málo jsme nafotili a jeli zpátky k trhu, ve 21:00 jsme měli sraz s ostatními, taxíkem na hotel, večeře a pak jsme šli spát. Kluci šli ještě na pivo (což tady není moc lehké sehnat), ale my s Jirkou ulehli, měli jsme toho po celém dni docela dost.

27. 2. - Dnes jsme se vyspali až do devíti, na snídani a i když jsme chtěli jet na generálku na koloběžce, tak jsme byli nakonec rádi, že jsme stihli v 10 autobus. Po zkoušce, která skončila ve dvě, jsme však na svých strojích jeli na hotel a zjistili, že jezdit po čtyřproudých cestách není taková hrůza (předjíždí nás spousta krásných a silných aut) a že na hotel je o 25 minut. Stihli jsme se vykoupat v bazéně, hopla na oběd, do přilehlého obchodu, vyčáchat se ve vlnách ománského moře a vlastně opět zpátky do Opery autobusem, tam jsme ještě před představením stihli vyfotit nějaké "noční" fotky této majestátní budovy a pak hráli pro vyprodaný sál Čajkovského Louskáčka. Po představení (asi ve 22 hodin) jsme jeli opět na koloběžkách nočním Maskatem na hotel. Tady mají víkend a volné dny v pátek a sobotu, čili v ulicích byla spousta luxusních aut, která nás předjížděla. Po vydatné večeři a dřystání na pokoji jsme ulehli.


28.2. - Ráno jsme vstali v 7, šli na snídani a pak se poptat v hotelové půjčovně aut na vůz. Pán nám řekl, že žádný dnes nemá, ale zavolal nám jiného, že asi za půl hodiny přijde a půjčí nám z jiné půjčovny. A opravdu tomu tak bylo. Zapůjčili jsme si Nissan Sunny na dva dny za 28 ománských riálů a o půl desáté vyjeli ještě s jedním bicistou na výlet do Sultánovy mešity. Byla trošku hloupost, že jsme neměli auta dvě, protože na výlet nás bylo ve skupince 7, což v 5ti místném autě prostě nejde. 4 tedy jeli taxíkem, my tři autem. Mešita byla oproti minulé návštěvě o poznání živější, lidí tam bylo opravdu hodně. Opět jsme ji prošli, zaregistrovali místní největší ručně tkaný koberec světa na podlaze v mešitě a kolem půl dvanácté jsme jeli do města Sidab, které prý má být krásné pro svou tradičnost a rybářskou pověst, ale taxikář, který vedl a vezl část naší party, nám chtěl ukázat asi jen zážitkovou část pro turisty - potápěčskou školu a přístav, odkud pěšky nešlo nikam dojít, takže jsme se vrátili zpátky do Maskatu k Sultánovu paláci, tam jsme pochodili a pak již bez taxi dojeli na Mutrah - to je ten trh. 5 jelo v autě, 2 jsme jeli na koloběžkách, není to tak daleko. Cesta byla super, žel trh byl do pěti zavřený, takže jsme pak nadvakrát jeli na hotel na oběd. Po něm jsme zdřímli a o půl šesté s Jirkou a dvěma bicisty vyrazili na pláž k Opeře, ale dost foukalo a sluníčko již tolik nehřálo, takže my dva se vydali na objížďku okolí, zejména pak do mega obrovského parku, který byl přeplněný lidmi, zejména rodinami s dětmi. Jak jsem psal - dnes je pro ně jakoby neděle pro nás. Zkoušeli jsme se vyfotit s místními muslimskými zcela zahalenými dívkami, ale to se prostě nedá. Je to masakr. Smějí se, fotí si nás, ale jakmile se střetnou naše oči s jejich, okamžitě se buď otočí, anebo ty s odhaleným obličejem se zahalí. No, než aby pak dostaly kyselinou či kamenem, raději budu bez fotek. Kolem sedmé jsme byli zpátky u Opery, o půl osmé představení, po něm autem přes benzinku na hotel. Litr bezinu u Shell pumpy tu stojí v přepočtu asi 7 korun. :-) Nejspíš i proto tu každý jezdí autem. Na večeři jsme se s posádkou domluvili na zítřejší výlet, bude nás pět - my dva, Petr bicista, Dominika harfistka z Prahy a naše manažerka Blanka. A šup do postele, v šest se vstává, ať ten poslední zcela volný den užijeme.

1.3. - O půl sedmé snídaně, v sedm odjezd na výlet! Dle předpovědi počasí bude krásně a je tomu tak. Jeli jsme na jih od Maskatu, cíl naší cesty je údolí Wadi Ash Shab, které nám bylo doporučeno. Je to asi 180 km zajímavou hornatou a dosti měsíční krajinou, ale je to úchvatná podívaná na velehory, které se vlastně z nuly kolmo vynoří do výšky i přes 2000 metrů. Na osvětlené dálnici o třech pruzích v jednou směru nepotkáváme takřka žádná auta, ukrajujeme kilometr za kilometrem a sem tam je značka upozorňující na kozy, které mohou přebíhat přes cestu. A u cesty či uprostřed dálnice u svodidel, kde byla jen trocha "zeleně" skutečně byly. Asi 30 km před naším cílem byla jedna zajímavost - Sink hole. Byla to vlastně taková veliká díra - jeskyně, kde byla sladko-slaná voda, dalo se tam koupat a plavat jakoby částečně v jeskyni a částečně v jezírku. Byli jsme tam úplně sami, takže jsme v poušti kousek od moře plavali ve velké "díře" v krajině. Bylo to super - průzračná voda a byly tam také takové ty rybičky, které připlavaly a "uhlodávaly" starou, nemocnou či odumřelou kůži z těla. Myslím, že to jsou rybičky garra rufa, či jak se to píše. Luxusně to lechtalo! :-) Pak jsme jeli dále a dojeli do údolí Wadi Ash Shab. Wadi znamená právě údolí, které je mezi horami, obvykle v něm teče říčka i v této vyprahlé zemi a roste tam zeleň i bez umělého zavlažování, na které jsou v tomto státě docela dost odkázaní. Z parkoviště pod dálnicí jsme se museli přes zátoku nechat převézt na člunu na druhou stranu za jeden riál (asi 64 korun) a pak jsme již šli přes hodinu pěkně po svých. Těžko to popsat, ale bylo to opravdu úchvatné. Jako by šel člověk strží, skalní proláklinou, místy po kamíncích, místy po pěšinách ve skále, místy po balvanech velkých jako rodinný dům. Bylo kolem poledne, sluníčko doslova pralo a lidí jsme potkávali málo. Po hodině jsme došli k dílčímu cíli tohoto tracku, konec je prý ještě jednou tak daleko a je tam nějaká kaple, ale my neměli zase tolik času dojít až k ní, místo toho jsme zvolili vykoupání se v průzračné teplé vodě říčky ve skalách - spíš to byly takové propojené tůně. Tento zážitek jsem si doufám pečlivě zapsal do své paměti (foťák jsem do vody nebral) - plavali jsme asi 200 metrů mezi skalisky až do místa, kde byl vplav do jeskyně. Muselo se proplavat místem, které bylo tak akorát, aby se tam vešla hlava. Hladina a nad hlavou obrovská skála. Asi po deseti metrech jsme se objevili ve skalní jeskyni s vodopádem! Jeskyně měla v průměru tak deset, dvacet metrů na všechny strany. Kéž byste tu mohli být všichni mí milí se mnou! Jeden z mých top zážitků, ač se to těžko srovnává třeba s výstupem na Fuji v Japonsku. Chvíli jsme v té jeskyni blbli, skákali do vody bez dna šipky a bomby, nechali se "sprchovat" vodopádem a kochali se okamžikem. Pak jsme plavali zpátky ke svým věcem a šli opět tu hodinku k autu. Museli jsme totiž vůz vrátit do 18 hodin, což nás trošku dost limitovalo. Jeli jsme přes dvě hodiny zpátky, zastavili se na trhu (konečně byl otevřený a já jej stihl), tam jsme se nechali asi hodinku otravovat prodejci všeho možného i nemožného, nakoupili pár suvenýrů a dali si mangový džusík přímo z ovoce. Při západu slunce jsme se vrátili na hotel, doplnili benál (za jeden riál přes 8 litrů benzínu, konečně jsem viděl, kterak se rychleji točí ukazatel pohonné hmoty než peněz), já šel vrátit auto a pak již na večeři. Po té jsme si šli na dvě hodinky lehnout. Byl to krásný den, škoda, že nemáme více času, týden navíc by to klidně sneslo.

2.3. - Po dvou hodinách spánku jsme vstávali, ve dvě ráno jsme se umyli a "hurá" na letiště. Přes Katar a otravný transfer jsme přesedli do letadla směr Vídeň. Bylo to moc fajn. Jsem rád, že spousta předsudků v pohledu na arabské země mi tato pětidenní cesta vyvrátila. Jel bych hned zas. Tož - zase příště na počtenou!
 


Koloběžky přes Alpy 3. - 10. 8. 2014

19. srpna 2014 v 18:25 | Le Chou
A je to tu opět! Po dvou letech jsem se s Jirkou Králem vydal po jednostopých strojích značky Kostka na výlet, tentokrát je to cesta nikoli podél veletoku Dunaj, alébrž přes Alpy, tedy aspoň po části tohoto středoevropského pohoří. Kdož na to máte (chuť, čas, žaludek :-) ), čtěte dále. Nechť žije stezka Alpe Adria!

3.8. - Odjeli jsme z Českého Krumlova asi kolem 11. hodiny dopoledne, projeli městem a hned si také užili tlačení koloběžek do kopce. Naše stroje vážily nějakých 30 kilogramů, měli jsme jak brašny vepředu, tak i nosič vzadu (ten mi sestrojil Jiří). Po vystoupání nad město, utření si potu z čela a pokochání se výhledem na celý kraj v údolí řeky Vltavy jsme jeli krásnou, kopečkovitou krajinou šumavskou přes Rožmitál na hraniční přechod Dolní Dvořiště (asi 37 km), kde jsme si dali oběd v restauraci na náměstí (rozhodně nedoporučuji se tu s rodinkou zastavit, je neskutečné, co dokážou za peníze servírovat), tam jsme asi dvě hodiny čekali, než přejde bouřka. Pak dále do Rakouska, kde vedla cyklostezka kolem statků, přes pole a lesy, prostě nádhera. Sluníčko nás hnalo vpřed, za námi bylo černých mraků až moc. Krajina byla kopcovitá, takže se střídaly pomalé úseky, kdy jsme tlačili koloběžky vedle sebe, s dlouhými sjezdy. Ve městě Reichenthal jsme se rozhodli, že si najdeme nocleh. Zeptali jsme se nějakého sedláka, jestli bychom mohli rozbít stan na jeho zahradě, on nám to dovolil a taky jsme se u něj mohli vysprchovat teplou vodou, kterou měl hned u východu ze svého kravína. No super! Na oplátku jsme jej pozvali na štamprli slivovice, on k nám přinesl stolík a židle, sednul si s námi a donesl i láhev vína - krásný to začátek výletu. Já spíše rozhovor poslouchal a snažil se si připomenout německá slovíčka, která do mě tloukli tolik let ve školách. Venku se bouří a blýská, prý tu dnes napršelo 13 litrů vody na metr, tak snad už to bylo všechno. Sedlák říkal, že pršet už nebude, tak uvidíme. Hurá do stanu. Po našich prních 55 km jsme usnuli hned.

4.8. - Že nám včera sedlák neříkal úplně pravdu jsme si uvědomili hned v noci - pršelo a fest. Ráno jsme si uvařili pod celtou snídani a čekali, až přestane pršet aspoň na chvíli, ale marně. V 11 však pršení přešlo v mrholení, tak jsme sbalili stan, uvařili si oběd pod celtou a mrholení již bylo spíše takové slabě mžení. V poledne jsme se rozloučili, poděkovali sedlákově rodině v čele s malým Rafaelem (4) a konečně vyjeli směr jih. První půlhodinku to bylo nahoru a dolů, ale byly to takové malé kopečky přes vesničky a kolem obydlí, už ani nemžilo, naopak se začalo vybírat a 20 km před Lincem přišla odměna - za probleskování sluníčka jsme absolvovali takřka 15 km dlouhý sjezd, kdy jsme jeli i přes 60 km/h. Byl to sjezd luxusní, malebnou krajinou podél místy dravé říčky. V Gallneukirchenu jsme si koupili jídlo a pití v Bille a přečkali přeháňku pod kaštany na lavičce blízko obchodu. Najedli jsme se, dali odpočinout tělu a učili jsme se hrát na ukulele, které si vezeme s sebou. Linec byl na dosah, vyjeli jsme tedy a dojeli k Dunaji, ten jsme přes nedaleký most přejeli na druhý břeh a jeli pak podél vlévající se řeku Traun směr město Wels, kde jsem před třemi měsíci hrál s brněnskou filharmonií a tuto stezku jsem shodou okolností na koloběžce také absolvoval. Za Lincem jsme kolem 18. hodiny využili pauzy a sluníčka k odpočinku, usušení stanu, občerstvení a pak se vydali ještě kousek dále po relativně nudné trase podél řeky, kde nás nečeká žádný kopec. :-) Asi po 12 kilometrech jsme odbočili ze stezky a dojeli do obce Kepper, která leží asi 10 km před Walsem, uviděli jsme otevřenou hospůdku, koupili si naše první čepované pšeničné pivo a zeptali se paní vrchní, jestli bychom si mohli na zahradě postavit stan. Moc se netvářila, přeci jen to bylo u hospody s ubytováním, ale nakonec se jí nám zželelo a nechala nás zdarma přespat uvnitř v pokoji a schovala nám i koloběžky! A opět teplá sprcha - nádhera! Skoro se až nechce věřit, jak jsou lidé milí a hodní, když vidí dva zpocené koloběžkáře. :-) Dali jsme si tedy ještě několik piv, abychom jí opětovali její vstřícnost a v deset ulehli. Jediná kaňka na tomto dni pro mne je ta, že se mi pokazila nabíječka na telefon, snad najdu nějaký jablíčkový obchod hned zítra. Dnes jsme ujeli takřka 80 km.

5.8. - Ráno jsme vstávali v sedm, dali sprchu, nabalili se, posnídali a o půl deváté se opět vydali na cestu. Sluníčko nesvítí, mraků je víc než dost, ale neprší. Pokračovali jsme směr Wels, kam jsme vcelku rychle dorazili. Město znám, takže jsme ani nebloudili při hledání informačního centra, kde jsme se vyžádali cyklomapu, předpověď počasí na nejbližší dny a také se nechali nasměrovat do obchodu s elektorem, kde jsem si koupil tu nabíječku (juchů!) a při začínajícím mrholení jsme si po nákupu pečiva u pekaře a potravin v Bille sedli pod vzrostlý kaštan a domluvili se, že počkáme, než se počasí alespoň trochu umoudří. Asi za půl hodinu, to právě odbilo 12 hodin, jsme za hustého mrholení vyjeli. Mraky byly jako velká šedá deka. A nepřestávalo mrholit/pršet, v Lambachu u Billy jsme si rozbili tábor a dvě hodiny čekali, jedli, zpívali a odpočívali. Bylo to pořád stejné, ale opět jsme se dali na cestu a jeli až kousek za město Vecklabrück, tam jsme pojedli a konečně přestala z nebe padat voda. Těch 50 km v "dešti" byla docela makačka, nic moc příjemného. Rozhodli jsme se dojet k jezeru Attersee do stejnojmenného městečka na jeho břehu. A to se nám podařilo a dokonce jsme stihli i slunečný západ slunce. Sehnali jsme ubytování na zahradě za 10 eur za nás oba, sice bez teplé sprchy, ale zato s 22 stupňů teplou vodou v jezeru, kde je (vlastně byla, než jsme se vykoupali :-) ) čisťounká voda. Super. Postavili jsme si stan, poseděli u jednoho lahvového piva, navečeřeli jsme se a šli spát.

6.8. - V noci pršelo, ráno polojasno až skoro jasno a mraky se na nás valily velmi rychle. Proto hned snídaně, koupel v jezeře, částečné usušení stanu a plachty, sbalení se - to nám trvalo asi dvě hodiny. Zkrátka po desáté jsme vyjeli dále. Dnes mi to moc nechtělo jet, asi se dostavila jemná krize. Pravda, stezka vedla podél břehu jezera, ale mimo rušnější a nekopcovitou asfaltku, takže opět nahoru a dolů. Ale dojeli jsme na druhý konec jezera Attersee do městečka Unterach, kde jsme si nakoupili ve Sparu jídlo a při přeháňce pod blízkým kaštanem si na stolečku na pánvičce udělali vaječinu. Lidé se za tou vůní cibulky na blízké promenádě krásně otáčeli. :-) Po jídle se pobavil krátce s Angličany a odkopli se zase dále k jezeru Mondsee. Počasí se umoudřilo a tak se jelo krásně, jen jednou jsme museli tlačit stroje před sebou, jinak to jelo jedna báseň, není se ani co divit, jezera holt nejsou moc do kopce. :-) Cestou jsme se i vykoupali (toto jezero bylo o poznání studenější, ale svítilo sluníčko a chtělo se nám, tak proč ne) a po pár kilometrech dojeli do města Mondsee, kde jsme se občerstvili, pobavili s Italem, který se chystá na cestu kolem světa a pokračovali jsme směr Salzburg. Cesta vedla přes louky a pole, kolem usedlostí a hospodářských stavení a najednou jsme před sebou spatřili dva jezdce na dvojkole. Zastavili, protože si nás chtěli vyfotit na koloběžkách a my je samo taky. Byl to pár ze Švýcarska (něco přes 50 let), že vyjeli z Lauseanne a jedou do Čech, že jsou 13 dní na cestě, spí ve stanu a chtějí jet přes Vídeň do Prahy… Borci. My pak jeli dále přes město Thalgau do Eugendorfu. Desetiminutové tlačení koloběžky bylo posléze vykoupeno nádherným sjezdem právě do Eugendorfu. Tam nás na ulici zastavil z nějaké firmy vyběhnuvší pán, že se s námi chce vyfotit a dát nám na cestu nějaké bonbony a pití. No super, to bych nečekal. Ovšem po této zastávce už se nohám moc nechtělo trhat, proto jsme pár kilometrů před Salzburgem začali hledat ubytování. U jedné krásné samoty/usedlosti jsme nadrzo zaklepali a pán nás opět nechal přespat u sebe na zahradě. Nutno podotknout, že v Rakousku na takovýchto samotách nemají ploty. A ten výhled na Salzburg a okolní hory! No pohádka. Popovídali jsme si s bratrem majitele, já jej pozval na koncert, který budeme mít na podzim v Salzburgu a po jídle jsme šli za třpytu hvězd spát. Jo a ještě nám dal na ochutnání každému láhev místního piva.

7.8. - Ráno mělo být hezky, ale nebylo. Sbalili jsme si mokrý stan a za krápění vyjeli. Naštěstí to po chvíli přestalo a asi za půl hodiny jsme už byli v Salzburgu na vlakovém nádraží, poté jsme se vydali do centra města. Turisté jako vždy obdivovali koloběžky, spousta z nich se s námi dala do řeči, fotili se s námi a zkoušeli stroje. Po dlouhém hledání informací a de facto bez map jsme po 12. hodině konečně vyjeli dále směr kopce. Za Salzburgem jsme se naobědvali a pokračovali na Hallein. Bylo příjemně pod mrakem, ale mohlo být teda malinko slunečněji. Cesta podél řeky Salzach rychle ubíhala, bylo to opravdu jemné, vlastně nepatrné stoupání, ve městě Hallein jsme se nakonec nezdržovali a pokračovali malebnou trasou do Gollingu. Již se nám ukazovaly hory, cítili jsme, že jich je kolem nás spousta, ale viděli jsme jen ty nejbližší, ty vzdálené a tušené byly ukryty v mracích. V Gollingu jsme si udělali opět delší pauzu, Jirka skočil do informačního střediska pro cyklomapy, najednou vysvitlo sluníčko, před Sparem jsme usušili stan a pak jeli dále. Cesta začala velmi stoupat, museli jsme docela dlouho tlačit stroje před sebou, dlouho jsme se míjeli se starším párem na elektrokolech, dlouhé byly sjezdy k řece Salzach, dlouho vedla stazka po normální cestě. U hradu Hoch Werfen, který jsme jen minuli, končilo stoupání a nás čekal krásný sjezd do města Werfen. Tam jsme se rozhodli, že pojedeme ještě dále, jelikož nohy mohly a bylo pěkně, kdoví, jak bude zítra. Ve městě skokanských můstků - Bischofshofenu - jsme nakoupili trošku jídla a vydali se za město hledat místo na přespání. V kopci na statku jsme zaklepali a po vyjasnění naší situace jsme ukotvili stan na přilehlém čerstvě pokoseném poli (paní nám dala hrábě, ať si uděláme místo pro naše bydlo), vyvedli k nám i hadici s vodou a my byli šťastní, že se konečně umyjeme, byť docela ledovou vodou v nadmořské výšce kolem 700 m nad mořem. A ten výhled! Vyšel měsíc a hvězdy a my (umytí) vařili před stanem nějakou šlichtu. Na jednu stranu pohled na Bischofshofen a hory vysoké takřka 3000 metrů, na druhou stranu jsme viděli na podhorské město St. Johann a přilehlé alpské velikány. Krása. Ovšem jsme v kopcích a než jsme dovařili, začalo z ničeho nic pršet, tak jsme poklidili a snědli jídlo ve stanu a spát. Déšť asi po hodině a pár hltech pití přestal.

8.8. - Ráno bylo konečně krásné - polojasno. Sbalili jsme se a hurá do St. Johann, kde jsme si u obchoďáku opět nadělili porci vaječiny a v 11 vyjeli. Po chvilce hledání jsme natrefili na stezku a vcelku velmi příjemným terénem podél řeky jeli dále přes Schwarzích, kde jsme se rozhodli jet po cestě, jelikož stezka byla přerušena nějakými stavebními pracemi a ten asfalt byl tak lákavý! Jen škoda, že po chvíli byl na této cestě opravdu velmi hustý provoz, naštěstí jsme ji před tunelem po pár kilometrech mohli/museli opustit. Navíc tam byl i vodopádek, kde jsme se rádi zchladili. Počasí je konečně nádherné. Před městem Lend byl asi náš poslední rovinatý terén. Pak jsme museli tlačit koloběžky do velmi prudkého kopce, minuli jsme oplocení s osly (zvířaty) a zastavili se asi po dvou kilometrech na pivo v Gasthaus Posauner - to jsme prostě museli, už kvůli tomu názvu. Do Dorfgastainu (830 m n.m.) měl být kopec jako ďas, mysleli jsme si, že budeme tlačit koloběžky celých 8 km, ale vůbec tomu tak nebylo. Nejprve přes louky k cestě, poté stále mírným stoupáním dále, ale dalo se pořád jet. Dokonce jsme jeli 2,3 km dlouhým tunelem (tudy vedla cyklotrasa, náš pruh byl od aut oddělený plotem a byl asi o metr a půl nad úrovní vozovky), fakt bych neřekl, jaký hluk v tunelech ve skutečnosti je. Pro uši to byl masakr. Pak podél cesty po cyklostezce víceméně po rovince či sjezdem do Dorfgastainu, kde jsme si doplnili z kašny vodu do lahví, ve Sparu nakoupili jídlo a udělali si delší pauzu, pozorujíce paraglaidisty, kterak skáčou z okolních hor do údolí k lanovce. No a musím říct, že sníst ve dvou celý chleba, k tomu špek a sýr není pro další pohyb to nejlepčí. Ale zvládli jsme to a jeli dále až do Hoch Badgastainu, lázeňského města, které jsme jen projeli, poslechli trochu hudby nějakého lázeňského orchestru a pokračovali k dílčímu cíli - Bad Gastain. Město v kopci s vodopádem a mnoha penziony, kasiny a lázněmi. Ale ten kopec byl opravdu drsný! Vystoupali (vytlačili) tak 200 výškových metrů na kilometru. Jako krásný výhled, což o to, jak na údolí, kterým jsme přijeli, tak na zasněžené vrcholky hor, ale byla to fakt dřina. V tomto městě však mají penzion známí od Jirkovy přítelkyně, my jsme jej našli a světe div se - jeden kamrlík měli volný a ubytovali nás v 1100 m n. m. opět zdarma, opět teplá sprcha, prostě luxus! Za odměnu jsme šli poprvé za dobu výletu do restaurace a dali si za 4 eura palačinky. A k tomu pivo. Po rozumování na pokoji jsme usnuli.

9.8. - Ráno v 7 vstávat, o půl osmé na snídani, rozloučili jsme se s majiteli, moc jim poděkovali a jeli dále do města Böckstein, kde cesta konči a nasedli jsme na vlak, který nás 8 km dlouhým tunelem spolu s mnoha auty převezl do města Malnitz. Vyčasilo se a my se jali sjíždět z hor. Právě jsme překonali nejvyšší bod naší cesty, teď už nás čeká jen klesání. 7 km dlouhý prudký sjezd z 1200 do 700 m n. m. do města Obervellach po jemných serpentinách s nádherným výhledem a rychlostí i přes 70 km/h byl asi tím nejúžasnějším sjezdem, jaký jsem kdy jel. Všechna ta námaha předešlých dní stála za to. Hned bych si jej zopakoval ještě jednou. Hlavní však bylo, že se nám ani koloběžkám nic nestalo. Podél řeky Moll jsme pokračovali v protivětru dále a byla to docela dřina, neboť stezka nevedla podél vody, ale přes okolní statky. Asi po hodině jsme si odpočinuli u vody a taky v ní smočili nohy - ale to byla kosa! A to jsme se tam chtěli původně koupat, ale to bych nedal. Pálily mě chladem nohy asi po 20 vteřinách. Bylo najednou nějak moc vedro, slunce pařilo a nohy nějak nejely, ale dokopali jsme se do Möllbrückenu, kde jsme se v poli u samostatně stojícího dřevěného kostelíka najedli a "dali dvacet". Na prašné cestě právě u našeho odpočívadla jsme viděli dva karamboly - jeden v pohodě, dvě děcka se zamotala koly do sebe, ale ani nezakřičela. Ten druhý karambol byl však i s krví - dvě Němky (cca 20) jely z Norimberku k moři a jedna z nich spadla a rozedřela si nohu. Po drobném ošetření však naštěstí nasedla na kolo a jela dále, ale rozrytou tu nohu měla teda dost. To se u koloběžky stát nemůže - do svých pedálů se holt nezamotám, i kdybych chtěl. :-) Pak jsme jeli dále, po odpočinku a nasycení to šlo mnohem lépe, dorazili jsme kolem čtvrté to města Spittal, dlouze odpočali, prohlédli si blešák, popovídali si s Polkami, doplnili vodu a valili dále. Vítr nám foukal do zad, blížila se bouřka. My jsme kopali, co to šlo a asi 10 km za Spittalem jsme chtěli u vody zakempit, ale když jsme viděli ty blesky za námi, jeli jsme ještě dále do města Patternion, kde jsme si zaplatili noc v Gasthausu. Jirkovi praskla součástka na nosiči, ale zítra to snad dojedeme. Jídlo na balkoně "statkového Gasthausu", kdy jsme slyšeli bučet krávy ze stáje, bylo tím posledním, co jsme ten den za zvuku ukulele dělali. Bylo to nádherné ubytování v původním pokoji kdysi jistě velikého statkářství, v každé místnosti měli staré masivní postele a nábytek a také kachlová kamna.

10.8. - Poslední noc máme za sebou, po domácí snídani, kdy nám stará paní bytná udělala vaječinu aspoň z 10 vajec jsme pokračovali, byli jsme asi 25 km před Villachem, kde nás budou čekat rodiče od Jirkovy Anetky. Velmi jsme si užívali tyto kilometry, jeli jsme podél říčky Draun, která byla ještě včera modrozelená a dnes již bahnitě hnědá - asi opravdu docela pršelo, blížili jsme se po prašné cyklostezce Villachu. Jo, kdybychom věděli, že málo frekventovaná asfaltová cesta hned vedle nás bude tak krásně kopírovat cyklotrasu, tak bychom jeli zcela jistě po ní. Kolem poledne jsme byli v cíli naší cesty, projeli centrem Villachu a spojili se s našimi "zachránci", kteří pro nás přijeli. Byli ještě pár kilometrů před městem, proto jsme se rozhodli, že jim pojedeme naproti a hlavně z města pryč, ať tu nemusí, byť v neděli, zajíždět. A jeli jsme k jezeru Ossiacher See, do městečka Annenheim. Vcelku to ubíhalo, bylo pěkně, teplo, vítr do protivky, ale to nevadilo. Zkrátka se Stavovskýma jsme se potkali nějak kolem jedné odpoledne, vykoupali se v jezeru, ať nejedeme zpocení v autě, já si stihl pořezat o něco na dně nohu, dali jsme si oběd a vyjeli zpátky do republiky. A o půl deváté jsem vystupoval v Bílovci za svitu obrovského měsíce v úplňku z auta.

Byl to nádherný výlet, který jsme zakončili trošku předčasně, ale pevně věřím, že příští rok vyjedeme zase. Díky moc všem za podporu, jsem moc rád, že jsem opět mohl poznat kus světa a sebe, poznat, že lidé jsou dobří a že je to opravdu vše na dosah ruky. Jsem rád, že žiju v době, kdy se můžu sebrat a jet do jiného státu bez jakýchkoli problémů. Kdož jste dočetli až sem, díky moc. Váš Pavlík.

PS: Celkem 506 km, průměrná rychlost se vším všudy 14,5 km/h, maximální rychlost 74 km/h.

Japonsko + Asie 2013 Bali, Bangkok

22. listopadu 2013 v 1:19 | Le Chou

26. 11. - Poslední den našeho zprvu pracovního výletu, pak už jen výletu po Asii. Píšu to z letiště v Bangkoku, čili jen předvídám. O půl šesté ráno přílet do Vídně, pak do Brna a na oběd domů. Pokud jste dočetli až sem, díky moc, snad se to dalo číst a malinko jsem vám všem alespoň přiblížil svými slovy své pocity z cest po Asii. Nebylo to dlouhé, nebylo to krátké, zažili jsme ledacos, teď je třeba se vrátit zpátky do reality, těším se. A ještě více se těším, vyjedu-li příště zase někam dál. Díky všem!!! Váš Pavlík.:-)

25. 11. - A je to tady! Poslední den výletu. Ráno jsme s Jirkou vstali, šli si zaplavat na střechu hotelu do bazénu, který byl docela studený, ovšem teplota vzduchu byla stále vysoká. Nešlo nic moc vidět, byl nějaký opar. Pak na snídani - no přejedl jsem se skoro až do bolesti. ;-) Ve dvanáct jsme měli check out z hotelu, nechali jsme si tam zavazadla, sedli na místní taxi - tzv. tuk tuk, což je jakási motorová tříkolka, pán nás zavezl ke kanálu, kde jsme přesedli na loď a hodinu jsme strávili v lodičce. Bylo to super, vlnky, rychlá jízda, vypadalo to tam skoro jako v Benátkách - domy na kůlech a sem tam prodavači na lodičkách. Ovšem začalo dosti silně pršet. Takže jsme z toho moc nic neměli, ale i tak to byla jízda, po Bangkoku se v lodičce těžko svezu každý den. Z přístavku jsme šli kousek pěšky a dorazili ke chrámu, kde je ležící Buddha - tak ten měl tak 30 metrů, muselo se tam bosky a byla tam spousta lidí. Já nechal koloběžku raději na zádech v obalu. Pak jsme ale pár fotek udělali před chrámem - byla to taková spíše soustava chrámů, já nevím název, každopádně jsme při dešti vbíhali dovnitř, když nepršelo moc, tak jsme procházeli kolem a kochali se zdobenými věžičkami a chrámy. Je super, že je tu tak teplo, člověk sice mokne, ale hned je v podstatě suchý a hlavně to nevadí. Pak jsme si vzali zase "taxík" a jeli ke chrámu, kde je největší sedící celozlatý Buddha na světě. Zase bosky, pěkné, ale pro mě až přebuddhované pro jeden den. Prošli jsme se po čínské čtvrti, sedli na taxíka, který nás hodil někam jinam, než jsme chtěli, protesty pokračují i dnes, takže jsme dali rychlé jídlo v indické restauraci - jeden Ind chtěl ode mě vyměnit koloběžku za oblek - pak na hotel pro věci, nechali nás dokonce ještě vykoupat v bazénu, složili jsme koloběžku a jeli na letiště. Taxikář, který přijel pro čtyři lidi s kufry byl asi blázen, neboť měl ne úplně velké auto a hlavně měl zpola plný kufr svých věcí. Takže jsme to tam nějak naskládali, pak se nás ještě snažil u mýtné brány zbavit našich peněz, ale to jsme se nenechali napálit a pak už jsme byli na krásném letišti v Bangkoku. Odbavili se a čekali na let do Vídně, 23:55 odlet. Krásný to výlet. Před námi je 11 a půl hodin letu.

24. 11. - Ráno nás Kade vyzvedl u penzionu a jeli jsme na letiště asi hodinku, byl docela hustý provoz, ač je neděle. Na letišti samo luxus vytřískat z turistů ještě poslední "drobáky" - měli jsme si to zjistit, ale nešlo platit kartou a zkasírovali nás asi 300 korun českých každého, asi nějaké taxy. Já se na týpka špatně podíval, možná i proto mě pak nechali vyskládat vše z batohu. ;-) Ve dvanáct odlet do Bangkoku. Cesta byla docela krušná, místa na nohy bylo opravdu málo a navíc nám nešla sklopit sedačka… A letěli jsme nějaké čtyři hodiny. Ale přežili jsme. Na letišti v Bangkoku jsme potkali jednoho Čecha, který pracuje přes zimu na Bali a v blízkých státech, poradil nám, kde si vzít taxíka a jeli jsme směr hotel Chillax. Na konec našeho výletu jsme si vybrali docela drahý hotel, abychom si to zpříjemnili. Jeli jsme kolem proslulého víkendového trhu, na který jsme chtěli poté zamířit, ale vzhledem k zácpě, ve které jsme trčeli, jsme již dopředu věděli, že jej nestihneme, jelikož na hotelu jsme byli kolem páté a v šest končil. Takže jsme dali sprchu a vydali se na jídlo, celý den jsme nejedli. Je to tu opravdu plné turistů, čili jsme neměli ani trošku strach si dát cokoli na ulici. Našli jsme takovou jednu větší restauraci, dali si thajské jídlo a pivo a šli jsme přes malou tržnici dále. Cíl byl královský palác, ke kterému jsme šli dlouho, neboť dnes byly nějaké asi protivládní protesty, všichni pískali, tleskali, ryčeli… Palác už byl zavřený a ač byl pěkně nasvícený, zpoza zdí nešlo nic vidět. Koupili jsme si nějaké pití na ulici a šli skrze dav - pak jsme četli, že tam bylo přes 100000 lidí! A nepotkali jsme žádné bělochy. Byla to super atmosféra, asi to bude pokračovat i zítra. Jo a podstatná věc, mám pocit, že je tu ještě tepleji, než bylo na Bali a vlhkost ještě vyšší. Po sprše jsme šli na thajskou masáž. Bylo to super, hodinu nás tam proplétali a mačkali, musela to být docela fuška. Ta má masérka se furt chlamala, že jsem moc velký. Hodinka utekla neskutečně rychle, pak jsme šli na pivo, našli jsme super hospůdku - japonský a byla pro Japonce. Tam nás asi nečekali, ale po prohození několika japonských slov se na nás servírka začala usmívat a klanět se. Zavzpomínali jsme na tři týdny v ostrovní zemi. Pak spát

23. 11. - Ráno krásné, šumění moře, sluníčko, prázdná pláž, co víc si přát. Snad jen to, aby neměli kolem našeho bungalovu plašiče na havěť, od slunce rozednění se nahlas nebavili kousek od nás muslimové a zametač chodníčků si nechal svou práci na večer. Ale jinak krása. Hop do moře, mám nádherně spálené tělo, v noci jsem se převaloval a když jsem šel těch 30 metrů do moře, tak mi paprsky jasně daly vědět, kterou část jsem si spálil fest. Ale co, 23. listopadu se spálit, to jsem ještě nezažil. Pak jsme šli s Jirkou najít odvoz na jiný ostrov, usmlouvali jsme to ze 400000 na 200000 a pak jsme pluli nádhernou kocábkou asi dvacet minut z ostrova Gili Meno na Gili Air. Tam jsme si dali pivo a přijela rychlá loď, která nás zavezla zpátky na Bali. Jeli jsme dvě a půl hodiny a já v tom horku prospal asi hodinku. Tentokrát jsme se spálit na střechu lodi nešli. ;-) V přístavu na Bali už na nás čekal Kade, sedli jsme do auta a jeli k němu domů. Cestou jsme se stavili na lokální trh, kde jsme nakonec nic nekoupili a pak do Kadeho obydlí. Jelikož měl volný jen jeden pokoj, bez klimy a celkově to bylo takové hloupé, sedl jsem s ním na motorku a jeli jsme se podívat do nedalekého penzionu, kde jsem ukecal cenu a ubytujeme se tam. Pak do moře s většími vlnami a pláží s černým pískem a pak na vrchol balijského dobrodružství - na trh pasar malam, což byl večerní trh, kde se prodávalo oblečení a vlastně všechno, ale hlavně místní pochutiny. Tam jsme šli, ochutnali cosi z prasátka, cosi z kuřátka, naší goreng - jejich tradiční pokrm, pili ovocné šťávy právě udělané z avokáda, manga, melounu, prostě všechno. Super zážitek. Potom do penzionu, pivo a spát. Krásný to den. Zítřek bude vyloženě cestovní.

22. 11. - Ráno jsme posnídali a šli do přístavu. Tam na nás už čekali místní a řekli, ať počkáme na loď. Čekali jsme půl hodiny, těch společností odjíždělo několik a podle nějakého klíče řadily své lodě k molu. Bylo nádherně, půlhodinku čekání nám krátili prodavači všeho možného, jsou s tím docela otravní. Každopádně jsme nastoupili do takového rychlého člunu asi pro 30 lidí, byla nás půlka a vyrazili jsme. Hned na palubě jsme se domákli, že ten včerejší týpek, co nám prodal jízdenky, pěkně kecal. Na Lombok tato loď vůbec nejela, ale pouze na ostrůvky Gili, takže jsme alespoň měli jasno, kde strávíme noc a den. Vylezli jsme na střechu člunu a kochali se výhledem a nechali si větrem profoukat vlasy. Asi za hodinu a půl jsme byli na místě a vystoupili na ostrůvku Gili Meno. Bílý písek, čistá voda, u břehu korálové útesky. Šli jsme hledat ubytování někde u břehu, nakonec jsme se rozdělili, my dva s Jirkou jsme šli do vody, bicisté sháněli. Spíše se jednalo o cenu, jsme tu mimo sezonu, opravdu tu takřka nikdo není. Hned, jak jsme šli do vody, jsme zjistili, že být nenatřený na střeše člunu nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Už jsme byli švarně spálení. Tak jsme se natřeli a šnorchlovali a koupali se, co to jen šlo. Prošel jsem se po pláži, užíval si prvního volna, pak zase do vody, jídlo, voda a tak pořád dokola. Navečer jsme vyrazili hledat nějakou restauraci s rybami, nakonec jsme obešli úplně celý ostrůvek. Našli jsme, najedli se a dnes rychle spát, nebylo snad ani deset. Všichni jsme spálení, asi to bude docela krutá noc. No a ještě jeden zápich - zítra nám loď odjíždí na Bali z jiného ostrůvku a stále na něj ještě nemáme odvoz. Tak zítra to snad nějak domluvíme.

21. 11. - Ráno zpoza mraků vykouklo sluníčko, prádelna jako obvykle, snídaně a o půl deváté pro nás přijel Kade (to je ten balijský kamarád), který nás spolu s řidičem dnes povozí po části ostrova. První zastávka byla na rýžových terasách kousek za Ubudem. Prošli jsme se po nich, koupili si jeden čerstvě utržený kokos z palmy, já viděl jakousi místní užovku a pak se vydali na cestu dále. Takových teras tady prý mají opravdu hodně, hlavně na západním Bali. My jeli vnitrozemím na sever, zastavili jsme u místa, kde se pěstuje káva, především cibetka. Dokonce jsme viděli a pohladili si to zvířátko, které nejdříve plody sežere a pak vyloučí… Viděli jsme i postup, kterak se dělá a pak jsme dostali ochutnat nějaké druhy kávy a čajů. Já jsem asi po dvanácti letech také ochutnal kávu. Jako všude - nic není zadarmo a byl tam stánek s produkty. A viděl jsem na vlastní oči plod kakaa, květ skořice, utrhl si banán… Inu, začalo být velmi oblačno, tak jsme jeli dále. Vyjeli jsme autem do výše asi 1200 metrů nad mořem a doufali, že uvidíme jedu z mnoha sopek na tomto ostrově. Tu největší, Agung, jsme neviděli, byla v mracích, ale nějakou jinou ano, udělali jsme fotku a pak na oběd. Zavezli nás do bufetu, kde byla spousta jídla, mohli jsme sníst, co jsme chtěli. Bylo tam však taky mnoho turistů - opět nějaká domluvená restaurace, která má luxusní výhled na lávové pole, ale taky dost luxusní cenu. Ale co, ať si místní vydělají. Pak jsme jeli na sever k moři a jeli podél něj až do města Amed na severovýchodě ostrova. V jednom městě nám průvodce zastavil, že se tam konají kohoutí zápasy, ale když jsme zaplatili vstup a dostali se dovnitř, akorát skončili. To nám nějak nevyšlo. Cestou jsme viděli spoustu palmových hájů, podél komunikací neustále někdo něco prodává a posedává, líní psi se povalují podél cest a také je vedle nich dost nepořádek. Taková souvislá skládka ve státě, který žije na turistickém ruchu, trošku škoda. Na jednom místě, kde je kamenitá pláž s černým pískem jsme se chtěli vykoupat a šnorchlovat, ale ten přístup na "pláž" byl nepříjemný, sklo, papíry, nepořádek - tak jsme jeli dále. V Amedu, kde jsme teda do vody vlezli, to bylo stejné, hned u "pláže" chovali prasata a jinou domácí zvířenu. Co dodat, kdyby se jen trochu snažili, mohli ty tretky, které prodávají a nutí neustále, nabízet alespoň na pěkné pláži, kdyby ji uklidili. Cíl dnešní cesty byl v přístavu, odkud chceme jet zítra lodí na ostrov Lombok, jmenuje se Pandebai na západě Bali. Strávili jsme v autě dost času, pršelo docela fest, ale při příjezdu přestalo. Našli jsme ubytování, usmlouvali cestu lodí na zítra, dali si výbornou večeři z čerstvých grilovaných ryb a šli na kutě. Vše nej Lence a Áji k narozeninám!

20. 11. - Ráno nás vzbudil neutuchající déšť a budík, dali jsme snídani a přistaveným taxíkem jeli na letiště. Měli jsme strach, že to nestihneme, ale nakonec prý kvůli bouřce, jsme místo v 7:25 odletěli až v 10:20. V letadle jsem se snažil dospat noc a docela se dařilo. Za hodinku letu jsme přistáli na Bali, kde je zase o hodinu více. Mezinárodní letiště v Denpasaru vypadá krásně, my jsme letěli místním letem a tam to vypadalo docela zvláštně = špinavě. Každopádně všechna zavazadla nám doletěla a na letišti nás čekal Kade, náš místní kamarád a průvodce, který nás zavezl asi hodinu cesty do svého domova. Tam jsme přebalili věci, nechali si jen batůžky a foťáky a jelikož pršelo, rozhodli jsme se, že si místo motorek pronajmeme auto s řidičem. Ten nás zavezl do Ubudu, turistického střediska, kam jsme dojeli asi ve čtyři, ubytovali se a valili se podívat na místní Money forest, bylo to hned u hotelu, jakási ukázka deštného pralesu, chrámy a hlavně opice, tedy ty jsou i u nás u hotelu. Několik fotek a proplétání se mezi mnoha turisty. No děs, to není nic pro mě, nedokážu si to ani představit, jak to tu musí vypadat v sezóně. My jsme tu vlastně až po ní, kdy začalo období dešťů, ale zatím to není hrozné. Poté jsme se proplétali místními ulicemi, kde jsou obchody se suvenýry a několik restaurací. Rozpršelo se více, a tak jsme si dali v jedné restauraci jídlo. Líbí se mi, že si vždy koupíme asi sem jídel a pak je všechny dohromady sníme. Za tmy jsme šli pomalu zpátky na hotel, dali si pivo v restauraci u rýžového pole, na hotelu jsem si vlezl do bazénu, zavolal si s Anetkou a o půlnoci spát. Zítra na velkou jízdu po Bali, snad se počasí zlepší. Jo a nějak se na mě rozhněval foťák, nechce se mu zaostřovat… Asi si budu muset vše pamatovat.

Japonsko + Asie 2013

2. listopadu 2013 v 2:41 | Zeli

19. 11. - Ráno pršelo, docela fest, ale po snídani se mraky rozestoupily a bylo opět pěkně. Teda - horko a dusno. Dnes hlásili přeháňky a 28 stupňů, tak uvidíme. Bylo kolem desáté, když jsme se začali shánět po letence na zítřek na Bali. Fungují tu různé kiosky, které prodávají letenky na místní lety. Byli jsme ve dvou a ten levnější si vybrali, letenka stojí přibližně 900 našich korun. Super. Pak jsme si zaplatili jakoby taxíka, člověka, který s námi bude jezdit celý den. Tato služba není nijak drahá, za celý den stojí včetně benzinu kolem 1000 korun. Samozřejmostí je zde smlouvat, všechno se dá domluvit. Navíc - opravdu se tu cítíme jako zbohatlíci na cestách, je tu pro nás velmi levně, co teprve pro turisty třeba z Německa, to musí být úplně za hubičku. Z nás jsou hned milionáři, třeba dnešek nás vyjde přes 3 miliony rupií. ;-) Nic, sedli jsme do auta a jeli směr chrám Borobudur, který je vzdálený asi 40 kilometrů od našeho hotelu v Yogyakartě. Jsem rád, že jsme si nepronajali motorky, jak jsme původně zamýšleli. Ten provoz je velmi hustý a navíc pravidla jsou velmi zvláštní, předjíždění přes dvojitou čáru, kličkování a neustálé troubení zřejmě patří k místnímu koloritu. Kupodivu jsme neviděli jedinou bouračku, ač náš průvodce jezdil kolem motorkářů velmi natěsno. Kochali jsme se místními ulicemi, viděli na skůtrech a motorkách dokonce i celé rodinky - na jednom z nich sedělo pět lidí! Autobusy bez dveří, školáci se jen drželi střechy a vezli se, míjeli jsme kokosové palmy, rýžová pole, banánovníky, mango stromy, záhony chilli papriček a vůbec všechno, co zde roste - a tady roste asi vše, co se zasadí. Když jsme přijeli ke chrámu, začalo pršet, tak nás řidič zavezl do restaurace. Vše tu mají ošéfované, zákazníky vozí vždy ke svým kamarádům a mají z toho provizi, ale na druhou stranu, proč ne. Po výborném obědu jsme jeli ke chrámu, průvodce nám nabídl, že zaplatí vstup a my mu to pak dáme v kanceláři, až přijedeme zpátky - mají to krásně domluvené. My zaplatíme plnou cenu, tak jako tak, ale když platil on, zaplatil studentské vstupné, které je poloviční, přejme jim to - jedná se vždy o částky v řádu českých desetikorun. Hned u vstupu nás začali oblétávat obchodníci se vším, co se dá i nedá prodat. My valili k hinduistickému chrámu, který byl vystaven před mnoha staletími, ale objeven byl celý zarostlý až v roce 1812. Nebyl jsem sice např. v Peru, ale tak nějak si představuju tamní chrámy. Prostě halda kamení. :-) Samo poskládaná do tvaru "pyramidy", všechny kameny zdobené buddhistickými motivy. Pěkné, výhled moc nic, blížil se déšť a malé muslimské dívky, které tam byly asi ze školy, se s námi chtěly neustále fotit. Pak jsme se šli podívat na slony, ale zrovna neměli projížďky. Postupně zpátky, hodinka a půl uběhla docela dost rychle. Východem přes trh do auta a směr opačná strana města, chrám Prambanan. Tak a taxikář, který nás vezl chtěl za každou cenu stihnout otevírací dobu, která byla do pěti odpoledne. Měl na to hodinu a myslím, že jsme byli nejrychlejší ze všech. Motali jsme se slušně, kličkoval, co to šlo, zkrátka taková dechberoucí jízda - hlavně, že nás ani nikoho nenaboural. Ale stihl to. Bodejť by ne, všechny tam znal a opět jsme šli na studentské vstupné. Tyto ruiny chrámu a znovupostavené věže byly super, byli jsme tam při západu slunce, bylo to prostě krásné. Já úplně všem návštěvám všech pamětihodností neholduji, ale tady tyto byly krásné. Za tmy jsme jeli zpátky do města - je to vlastně všechno pořád město. Mají maximálně patrové domy, které jsou rozlezlé úplně všude, čili zástavba je na mnoha kilometrech čtverečních… Zavezl nás na trh - a opět s námi vydrbal. U chrámu Borobudur říkal, ať nekupujeme, že je ve městě mnohem lepší trh s lepšími cenami a teď večer nás zavezl do kamenného obchodu se suvenýry s tím, že městská tržnice je už zavřená. ;-) Asi opět domluvené, ale co, jsme turisti a jako z takových chce vytřískat maximum. Jak jsme za celý den pochopili, jsou to opravdu "dříči", ale lopatu do ruky nevezmou. ;-) Proč taky. Pak jsme se nechali zavézt na hotel, zaplatili za výlet, zaplatili letenky, dali si bazén a sprchu a hurá na večeři. Nechali jsme se odvézt místními rikšami, které stály deset korun na hlavu, teda tak jsme se domluvili. Chlapci si mákli, zavezli nás kamsi na jídlo - to bylo super, nerozuměli jsme ani slovu, obsluhující neuměl anglicky, a tak jsme zapíchli prsty do jídelního lístku. Trefili jsme se docela dobře, jen jedno jídlo bylo tak pálivé, že jsme jej nedokázali ani ve čtyřech dojíst. Asi bude pálit ještě jednou. :-) Pak nás chlapci zavezli do nějaké galerie - opět kamarádi, kluci koupili nějaké obrázky a jeli jsme zpátky. A tam se projevila nátura místních, chtěli dvojnásobek smluvní ceny. Šlo celkem o 80 korun českých, ale i tak to zamrzí. No a kluci jsou moc slabé nátury. Já jsem říkal, ať jim dají jen to, na čem jsme se domluvili, ale jeden z nás to nevydržel a dal mu i zbytek… Celkově jim nejde ani smlouvat, zkrátka ceny jsou tak nízké, že se vyplatí zaplatit za vše klidně plnou cenu, leč jde o princip. No, třeba je to ještě naučím. Jen pro příklad - benzin tu stojí v přepočtu asi 12 korun… Nic, pak na pivo, do bazénu a ráno v šest odjezd na letiště. Uff, to je dlouhý příspěvek, holt moc zážitků v jeden den.

18. 11. - Rád konstatuji, že jsem se v letadle, ač děsně malém a nohy jsem měl takřka pořád v jedné poloze, ještě dosud tak krásně nevyspal. I kluci se vyspali skoro celý let, bylo to skvělé, jelikož v 6:30 ráno jsme dosedli na ranvej v Kuala Lumpur. Již se blížíme našemu časovému pásmu, dneškem jsme ukrojili jednu hodinu, čili posun času "jen" o sedm hodin napřed. A letuška, která nás přivítala na místě a řekla, že je krásných 25 stupňů se nemýlila. Při výstupu jsme dostali takřka "facku" z tepla a hlavně vlhka. Prošli jsme imigračním a na letišti jsme mohli strávit 9 hodin do dalšího přeletu. Ovšem Pavlík před našim dobrodružstvím naplánoval to, že se půjdeme místo zevlování po letištní hale podívat na Petronas Towers. Vzali jsme si taxíka a jeli hodinu a půl až k této majestátní výškové dvojbodově. Pravda - po japonských mrakodrapech a všech těch usměvavých lidech je to tady trošku krok jiným směrem a ani Petronas Towers, bývalé nejvyšší budovy světa, ve mně nenechaly ten nadšený zážitek, který jsem očekával. Navíc v pondělky mají zavřené vyhlídky, takže jsme ani nemohli nahoru. "Povinné" foto však proběhlo, chtěli se s námi vyfotit i mniši z Barmy, můžu říct, že jsem se projel na koloběžce i v Malajsii. ;-) Ve čtvrtém patře jedné z věží Petronas Towers jsme si dali nějaké místní jídlo na dva talíře a pak zase taxíkem zpátky na letiště. Řekl bych - krásné to tři a půl hodiny v hlavním městě Malajsie stály za to. Slunce svítilo a bylo neskutečné horko. Před týdnem padal sníh v Niigatě a dnes se potíme horkem každým krokem. Na letišti docela zmatek, ale vše proběhlo bez újmy. Měli jsme asi hodinu zpoždění, ale to nám nijak nevadilo, výhled z letadla byl místy úplně luxusní, spousta řek, pobřeží a moře. Před šestou večer místního času jsme přistáli na Jávě, v městě Yogyakarta. Letištní hala v Ostravě je proti té místní asi tak stokrát větší, řekněme spíš, že velikostí byla něco jako nádraží ve Štramberku. :-) A jelikož přiletělo ještě další letadlo hned za tím naším, my museli vyplnit žádost o vízum a taky imigrační papíry, docela na nás uředníci tlačili, ať si pospíšíme… Sice nám v letadle poskytli dokumenty, leč měli je pouze v jazyce indonéském. Nějak jsme prošli, ani to snad nečetli a už jsme byli venku, vyměnili peníze - jsou z nás multimilionáři, neboť 1000 indonéských rupií jsou necelé dvě koruny české. Vzali jsme taxíka a jeli do nějaké ulice, kde si najdeme něco na přespání. Jsou tu blázni do motorek a pravidla na silnicích moc nejsou, všichni na sebe pořád troubí, spíše se upozorňují, že jedou. Taxikář nás vysadil na jedné z větších ulic a my jsme si s Jirkou dali místní pivo a kluci hledali ubytování. Nakonec sehnali s bazénem, klimou, snídaní a internetem asi za 200 na hlavu a noc. Je tu pro nás holt levně. Po koupeli a vzpamatování se jsme šli do "města" ochutnat indonéskou kuchyni. Dali jsme si nějaká čtyři jídla a kolovali jsme je po stole. Na jednom talíři bylo tofu, na druhém špízy, na třetím rizoto a na čtvrtém plody moře. K tomu rýže a placky, vše dochucené jinak, než u nás. Bylo to výborné. Na závěr jsme si dali čtyři dezerty. Pak se pomalu po jedné zastávce na pivo vrátili na hotel a před půlnocí jsme při úplňku ještě šli do bazénu a pak na kutě. Byl jsem po tom cestovním dni opravdu unavený a usnul jsem, sotva jsem lehl. Každopádně - těch "bílých" turistů je tu mnoho, nějak si nemůžu zvyknout, že nejsem v Japonku, kde všechno funguje, má svůj řád, nemusí se tam smlovat, nikdo nechce s nikým "vydrbat", zkrátka jsem zpátky na zemi. Nechci vychvalovat Japonce, člověku by leccos lezlo za chvíli na nervy, ale úsměvy na jejich tvářích, čistota všude a uctiví lidé přinášejí do duše člověka pohodu. V Kuala Lumpur byli lidé spíše zamračení a tady pořád někdo pokřikuje a přesvědčuje. Holt - jiný kraj, jiný mrav. PS: Je tu opravdu nádherné teplo, dnes bylo 31 stupňů, uvidíme zítra, nějak se mračí nebe… Jo a posun je už jen o šest hodin.

17. 11. - Ráno jsem dal některé ze svých věcí kamarádům z orchestru, s sebou si nabalil pouze foťák, trička a spodní prádlo a koloběžku. Zbytek jsem pak vhodil do trombonové bedny, kterou máme k dispozici. Hned po deváté jsme vyjeli na cestu do Yokohamy. Bylo opět nádherně, po příjezdu do sálu jsme s Jirkou vyjeli do okolí, do parku u přístavu, kde jsme potkali spoustu lidí, kteří dnes pomáhali při organizaci 5. ženského maratonu v tomto megaměstě. Já pak na zkoušku a mezi ní a koncertem jsme šli s bicisty na horskou dráhu. Jízda trvala asi minutu, ale bylo to moc fajn, kupodivu jsem se ani moc nebál. Krásný zážitek. Po koncertě jsme měli pohoštění a poté se rozloučili s orchestrem, který jel na letištní hotel Narita, kdežto my zbylí čtyři - Jirka, Lukáš, Petr a já - jsme jeli metrem na Yokohama Station, odkud nám jel autobus na letiště Haneda. No a taky jsme stihli prodat jednu koloběžku, chtěla ji jedna z organizátorek turné, Ruska, tak jsme ji jí tam nechali. Tak jsem zvědav, jak to vysvětlím ve fabrice Kostka. Měli jsme spoustu času, a tak jsme po příjezdu na Yokohama Station nejprve našli nástupiště, odkud nám to pojede, a pak jsme si šli dát jídlo do některé z místních rušných uliček. Bylo to fajn, já se neskutečně přecpal za na místní poměry relativně málo peněz. Pak jsme ještě uviděli obchod Tokyu Hands, kde jsme našli a koupili si super blikací vestu, kter jsme sháněli už při loňském turné. Pak na letiště, kde jsme trošku rozmontovali a zabalili zbylou koloběžku, podali zavazadla, dali za poslední jeny malé pivo a ve 23:45 seděli v letadle smět Kuala Lumpur. Letadlo obrovské nízkonákladové společnosti Air Asia, které bylo vybaveno opravdu mnoha sedačkami, místa na nohy zřejmě více uzpůsobené lidem z Asie. Vzletěli jsme, dali si každý půl prášku na usnutí a vstříc takřka osmihodinovému letu. Japonsko - bylo jsi skvělé! Vzhůru na jižní polokouli do míst, která jen zběžně navštívíme a snad se nám tam bude líbit. A teploty se snad budou krásně držet vysoko nad 20 stupňů. :-)

16. 11. - Obloha bez mráčků, teplíčko na tričko, já napsal pár pohledů a jediná škoda, že už jsme v deset vyjeli na náš předposlední koncert zase někam k Tokiu. Bylo opravdu nádherně, tak jsme po příjezdu využili chvíli a jeli na koloběžkách do parku, kde byla dnešní den nějaká slavnost, vystupovaly tam různé soubory a byla tam spousta lidí, odhadem asi tak dva tisíce. A všichni ti čekali v řadách na jídlo a těšili se z pěkného dne. My jsme se tam s Jirkou vyjímali, fotili jsme koloběžku mezi Japonci a já pak dostal nápad, že tam oslovím jednu nacvičující skupinu a udělám fotku s nimi. Fotky jsme udělali a já pak od nich dostal půjčený mundůr a oni se mě snažili naučit část jejich vystoupení… A pak dostali ještě lepší nápad - že prý za chvíli vystupují, ať se přijdeme podívat. Tak jsme šli, odtančili jeden "tanec" a přizvali přísedící děti, aby šly taky. A já byl pro ně asi dítě, hned mě tam zatáhli a já se snažil napodobovat jejich pohyby. Asi jsem byl dost atrakce. :-) Ale byla to legrace. Pak rychle na odpolední koncert a po něm přesun do Tamy, kde jsme byli hned na začátku. No a pak se Pavlíček předvedl. Stále jsem neměl v telefonu kontakty, iTunes mi při spuštěném počítači a připojeném telefonu nabídl obnovit zálohu, tak jsem ji spustil… Naneštěstí jsem si krom všech kontaktů přemazal všechny fotky a videa, co jsem tu za dva týdny na mobil udělal… Chtělo se mi skoro brečet… No pak nakoupit nějaké suvenýry a na sushi u hotelu. Bylo to super, navíc se země zachvěla docela dost, takže krásný zážitek nakonec. Zítra Yokohama a pak doufám, že v pořádku přeletíme do Kuala Lumpur a já budu mít možnost psát a aktualizovat blog i nadále.

15. 11. - Ráno odjezd po osmé, pršelo, přejezd do Tokia, který trval pět a půl hodiny. Na zastávce jen rychlojídlo, jinak jsme pořád seděli v buse. Přijeli jsme na Ikebukuro, což je čtvrť v Tokiu, ubytovali jsme a před odjezdem na koncert jsme měli dvě a půl hodiny volna. S Jirkou jsme vytáhli i při uplakaném počasí koloběžky a jeli jsme pro nějaké suvenýry do hotelu Metropolitan, kde jsme bydleli před dvěma lety - tam mají krásný obchůdek, leč oproti minule tam toho bylo nějak podezřele málo. Bylo pěkné jezdit po městě a městské části, kde to docela známe, jen škoda, že bylo tak málo času. Zašli jsme ještě do obchodu s elektronikou, kde je opravdu vše, projeli uličkami, kde jsou samé restaurace, v jiné zase pouze herny a pomalu na hotel. Jen jsme se převlékli a jeli jsme hodinku do sálu v jiné části Tokia. Sál krásný, takřka opět plný, zpátky jsme se dostali asi o půl jedenácté večer. Bydlíme v hotelu v Sunshine Building, ve které je v 60. patře vyhlídka a je možno z místní observatoře, kde jsem byl minule, při pěkné počasí spatřit i horu Fuji. Kluci, kteří měli okna směrem na ni říkali, že ji odpoledne viděli. Škoda, my jsme měli okna na jinou stranu. Každopádně dnes už je zase tepleji.

14. 11. - Ráno bylo trošku krušné, asi ta irská hospůdka mohla proběhnout kratší dobu, ale hlavně jsme museli do autobusu a přesun do prefektury Fukushima. Už se vracíme zpátky k Tokiu. Naštěstí jsem v buse usnul a probudil se až na zastávce po dvou hodinách. A krása v podobě vyhlídky na hory, které byly pokryté sněhem a také sjezdovkami. Nebe bez mráčků a já udělal mini sněhuláčka. Pokračovali jsme dále a asi ve dvě odpoledne jsme přijeli do Sendai, krásný hotel na kopci s výhledem na celé město a moře a vedle něj stojí socha nějakého Buddhy, která je 110 metrů vysoká. Tam jsme hned s Jirkou vyrazili, ale vyhlídka byla chabá, někde v polovině sochy a navíc přes čtyři okýnka, která měla navíc ve skle drátky. Jeli jsme si vyměnit peníze do banky podle japonské mapky, to byla docela sranda. Šel jsem se zeptat náhodné paní, která stála na chodníku, jestli jedeme dobře. Ta spustila skvělou japonštinou něco, čemu jsme se nakonec oba smáli. Nepochopil jsem vůbec nic, jen to, že máme jet ještě kousek rovně. ;-) Ale nakonec jsme banku fakt našli - tady to není jednoduché, podle názvu v japonštině se těžko poznává. Dali jsme si oběd z krabičky - v obchoďáku si člověk koupí polotovar, který si hned může ohřát v mikrovlnce a je to. V 16:15 jsme měli odjezd z hotelu do sálu, vzali jsme si koloběžky a vyrazili na prohlídku města, jen jsme však míjeli velké ulice a obchody a nic jsme v podstatě neviděli. Ale aspoň troška sportu. Po koncertě na hotel, dal jsem si vanu a spát. Zítra ještě delší přejezd do Tokia.

13. 11. - Ah, spali jsme až do půl desáté a já se pak válel do jedenácti v posteli, venku bylo totiž pořád dost aprílové počasí, Jirka šel na kafe s Blankou a já si trošku pohnípal. Nu a na oběd jsme vyrazili s Blankou a Zuzkou kolem jedné, kousek od herny pachinko byla restaurace a my si dali výborný domácí hamburger - tedy jen to maso bez bulky s přílohou. Já vím, že to není zrovna typicky japonské jídlo, nicméně alespoň já si dal Japanese style hamburger. Pak jsme se rozdělili, vzali jsme koloběžky a na výlet. O půl páté byla zkouška, čili jsme měli něco přes dvě hodiny času. Jeli jsme opět k moři, trošku si tam užili pohled na velké vlny a rozbouřené moře, nicméně zima byla docela velká, takže jsme jeli kolem akvária směr sál. Bez mapy, jen tak. Směr jsme tušili a naštěstí správně. Začal padat sníh s deštěm a my upalovali, co nám nohy stačily. Dnes hrajeme v nejkrásnějším sále, co jsem kdy byl, takže jsem se těšil. S kolegy jsme udělali společnou fotku a šli zasednout ke strojům. Po zkoušce jsme jeli na sladký koblížek do města a po koncertě jsme s Jirkou jeli na koloběžkách na hotel, cestou jsme narazili na irskou hospůdku, a tak jsme tam vešli. A asi po dvou hodinách z ní zase vyšli. Bylo to super, jen těch jenů mi v kapse moc nezbylo, zítra budu muset vyměnit. Na koloběžkách noční Niigatou na hotel a spát. Zítra přesun do Sendai, které bylo při tsunami před dvěma lety částečně zaplaveno.

12. 11. - Vstali jsme až v devět, posnídali, šli si vyměnit peníze do banky (to je docela legrace, trvalo to asi 20 minut a všechny ženské u přepážek neustále při chůzi vlastně pobíhají, třeba když šly s podepsaným formulářem ke kopírce apod.) No, pak jsme potkali Blanku se Zuzkou a vyrazili jsme na průzkum. Pravda, Blanka nám ráno do telefonu řekla, že tam není taková zima, jako včera večer, nicméně na kraťasy to asi moc nebylo. Škoda, oba dva jsme je na sobě měli. Bylo navíc zataženo a sem tam i sprchlo, na jedné ceduli byla měřená teplota opět 6 stupňů. No nic, přejeli jsme po mostě (my dva byli na koloběžkách) prý nejdelší řeku Japonska a byli v centru Niigaty. Tam jakási tržnice a plno našich členů orchestru, tak jsme pokračovali dále. První cíl byla budova Next 21, kam jsme vyjeli do 19. patra a kochali se výhledem na město a na moře. Poté jsme hned u budovy našli sochu jakéhosi významného člověka (neznám jméno), která byla hodně v nadživotní velikosti, leč byla za několik let obestavena budovami tak moc, že šla vidět vlastně jen hlava… To je tady v Japonsku běžné. Mají např. nějaký chrám/modlitebnu ve městě a jsou schopni jej kvůli nedostatku místa obestavit domy tak natěsno, že třeba sdílí okap. Mazec. No a jeli jsme dále. Byla mi však už taková kosa, že jsem si šel alespoň koupit rukavice. Další cíl bylo moře a cestou k němu jsme narazili na letní sídlo rodiny Seito, která v Niigatě podnikala s rýží a saké a na těchto dvou produktech významně zbohatla. Bylo to pěkné, příjemné, pěkná zahrada. Počasí bylo v tu chvíli jako u nás v dubnu - aprílové. Sněžilo, svítilo slunce, pršelo, vítr, bezvětří. K moři to bylo asi deset minut a pak jsme uviděli krásně rozbouřené Japonské moře. Opět připomínám, že už jsem tu kdysi byl, to však nic neměnilo na tom, že pohled na rozbouřené moře a jednoho našeho violistu, který si vlny fotil z takové vzdálenosti, že jej větší vlna "obšťastnila" až po kolena, byl naprosto úchvatný. My vyrazili po pobřeží do akvária Niigaty. Tam bylo aspoň teplo. Ale jinak bylo taky super, spousta ryb (jak to tak už v akváriích bývá), měli to moc krásně postavené. Vrcholem bylo delfinárium. To bylo prostě moooc fajn. Navíc nás tam bylo asi třicet, protože byla fakt zima. Byli jsme tam asi dvě hodiny a pak už padla tma. S holkami a naším koncertním mistrem, který tam byl s námi, jsme se rozloučili a valili na koloběžkách zpátky do hotelu. Cestou kolem jednoho pěkného chrámu, udělali pár fotek a jeli dále. Viděli jsme dokonce i katolický kostel. Po příjezdu na hotel a prokřehnutí jsme šli do obchoďáku, na jídlo a pak - na pachinko!!! To je japonská hra s kuličkami, jak asi všichni ví, ale popravdě - já to nepochopil. A ten řev tam! No mazec. Vyzkoušel jsem to a jsem tomu rád, ale abych tam chodil každý den, to asi ne. Pak na hotel, film a spát. To byl náš volný a mrazivý den.

11. 11. - Dnešní den je přejezdový, což znamenalo jediné - v 9:30 jsme nasedli do autobusu a přejížděli do města, kde budeme hrát další koncert pozítří. Bylo na sever a je to město Niigata na západním pobřeží. Od Osaky vzdálené 620 km. Měli jsme tři zastávky, na každé trochu jídla, na každé o cosi méně stupňů. V Niigatě jsme byli po půl sedmé večer a čekal nás velký teplotní šok. Bylo asi 6 stupňů - Marťas na bílém koni i v Japonsku? Rychle na hotel a pak na průzkum okolí a hlavně na večeři. Zakotvili jsme v krásné hospůdce - restauraci, poté, co nás bez rezervace nepustili do vedlejší. A nabídka byla luxusní - hovězí, vepřové a všechno steaky a kvalitní maso. A já si dal maso z Anguse, 45O gramů a po hodně dlouhé době jsem musel kousek vrátit. Ač to bylo opravdu vynikající, já to nedal. Krásná to tečka za dlouhým cestovním dnem. Zítra máme volno, takže snad zažiju více. Jo a na Martínka jsem si samo v 11:11 vzpomněl. ;-)

10. 11. - Dnes jsme v 10:30 nastoupili do busu, který nás odvezl do osacké Symphony hall. Před zkouškou jsme měli hodinu čas a s Jirkou jsme místo cvičení vyrazili směr mrakodrap Floating garden s vyhlídkou, jenž byl nedaleko. Vyjeli jsme výtahy a eskalátory do výše až 173 metrů a kochali se pohledem na město, které opravdu není malé. Málo času, ale úžasný výhled. Tolik mrakodrapů, kam až oko dohlédne. Pak na zkoušku - dnešní koncert natáčí nějaká japonská televize, takže jsme se museli krásně tvářit a neusínat. Nakonec vše snad dobře dopadlo a my jeli zpátky na hotel, kam jsme dojeli kolem půl šesté, kdy už padla tma a hlavně padaly proudy vody. Nicméně po večeři na pokoji jsme před sedmou vyjeli na koloběžkách a za občasného poprchávání jsme dojeli k akváriu a obřímu vyhlídkovému kolu, kde jsme byli i včera. Jirka chtěl jít do akvárka, leč poslední návštěvníky pouštěli v sedm a my tam dorazili o čtvrt na osm. Tak šel aspoň na to kolo. Já si dělal mezitím fotky a kolem půl deváté jsme vyrazili nazpátek. Opět jsme potkali bicisty a opět jsme zapadli do hospůdky u hotelu - obsluhující nás poznal a dal nám jedno pivo gratis. :-) Pokecali jsme švarně - byli to kluci, s nimiž pojedeme na cestu po Asii, takže jsme se alespoň domluvili, co kde budeme dělat. Zítra megapřejezd do Niigaty.

9. 11. - Ranní procházka po okolí hotelu byla nic moc - za hotelem byl jen parčík s názvem Lover´s Hill, čili ryze místo pro svatebčany, vyhlídky již přes vzrostlé stromy neplnily svůj účel, na druhé straně hotelu jsme nalezli nějaký chrám, který byl však zavřený… Takže jsme se sbalili, nechali kufry na vrátnici a poprosili Blanku, ať nám je někdo hodí do busu. My jeli napřed na koloběžkách. Sál byl vzdálený asi pět kilometrů, takže žádný problém. Jeli jsme kolem okamayského hradu, kolem zahrad a řeky a dorazili do sálu. Našli jsme obchod, kde měli smažené řízky - takový kuřecí vídeňský řízek, který byl skutečně velký přes celý talíř. Před koncertem jsem byl pověřen udělat fotku orchestru, že prý má zrovna dnes FB narozeniny, tu pak vyvěsili na facebook. Po koncertě jsme sedli do busu a přejeli asi 250 km do Osaky. Juuu, jak je ta Osaka neskutečná a noc to ještě umocnila. Obrovské město, spousta mrakodrapů, dálnice se různě proplétají, vše osvětlené a fungující. Přijeli jsme nějak v osm večer, najedli se a s Jirkou jsme vyrazili na výlet. Jo, bydlíme v hotelu Bay Tower, v 37. patře s výhledem na moře. Na koloběžkách jsme dojeli až do zálivu po krásné cyklostezce. Je tam obrovské akvárium, "vídeňské kolo" - kdysi jsem tam už byl. Krásná projížďka. Cestou zpátky jsme uviděli v hospůdce naše bicisty, zastavili se u nich a dali si saké - stále tomuto moku nemohu přijít na chuť, a to jsem jej už několik let neměl. Pak na hotel, vyprat a spát. Jirka si ještě stihl při vylézání z okna na balkon trošku rozseknout nohu, takže zastavoval krev.

8. 11. - Dnes nás čeká dlouhý přejezd autobusem, z nejjižnějšího města našeho turné se budeme pomalu vracet k Tokiu. A první 450 km cesta dneškem začíná. V první pauze oběd na rastu a v druhé svačinka. Jeli jsme do města Okayama, krásným mostem, který spojuje ostrovy Kjúšú a Honšú, těsně po západu slunce jsme přijeli na hotel. Ten je na vyvýšeném místě nad městem, výhled krásný, ale jinak tu nic není. Do centra je to na autobus. Naštěstí jsme i zde v minulosti byli, a tak jsme s Jirkou a Blankou udělali malou procházku kolem hotelu. Nic moc k vidění, ovšem jedna věc nás zaujala převelice - cvičné odpaliště pro golfisty. No a tak jsme se rozhodli, že tam zkusíme jít. Paní za pultem byla sice pohledná, ale nerozuměla nám ani slovo, naštěstí byl v místnosti přítomný také jeden hráč, který uměl anglicky, díky němu jsme se dokázali dohodnout a půjčili jsme si hůl a zaplatili 170 míčků. Já hrál jedině minigolf a mí kamarádi jakbysmet. Takže to bylo krásné - pořád jsme se smáli… První tři pokusy jsem promáchnul, pak už jsem se jakš takš trefoval. Bylo to super!!! Ke konci na mě zřejmě sedlo štěstí začátečníků a s námi svěřenou holí jsem to pinknul do vzdálenosti asi 170 metrů! Krásný pocit, vůbec se nedivím, že je golf krásně návykový… Strávili jsme tam asi hodinu a bylo to opravdu úžasné! Hned bych šel znovu. Samo na nás musel být strašný pohled, ale co, my si to užívali. Pak na hotel, jedno pivo z plechovky a spát. Zítra zkusíme prozkoumat okolí za světla.

7. 11. - Ráno vykouklo sluníčko a my po deváté opustili na koloběžkách hotel spolu s Blankou a Zuzkou na kolech vstříc velkoměstu a jeho krásám nejen betonovým. Hned za rohem je chrám, ve kterém probíhala nějaká slavnost, čili jsme nemohli dovnitř. To nám však nevadilo a jeli jsme dále do komplexu obchodů - Canal City. Měli jsme v něm jediný cíl - navštívit kavárnu Mumínci. To jsou takové ty velké bílé dětské postavičky a celý tento malý podnik měli ve stylu tohoto dětského seriálu. Jirkovi jsme totiž před dvěma lety začali říkat mumínek, proto jsme tam zašli, já si dal zmrzku, ostatní kafe a jeli jsme dále. Po velmi rušných ulicích Tenjin Fukuoka jsme dorazili do parku se zříceninou hradu, přes další velký park jsme dojeli do dalšího menšího chrámu, před kterým je veliký Buddha, chvíli spočinuli a zase dále. Na delší chvíli jsme zastavili až u moře u obrovského stadionu pro baseball, vedle něhož se tyčí do výše majestátní a luxusní hotel Hilton. O kousek dál jsme dorazili do našeho nejvzdálenějšího cíle - Fukuoka Tower. Je to televizní věž, kam se dá vyjet výtahem do 125 metrů, pochopitelně jsme tam vyjeli a kochali se panoramatickým pohledem do okolí. Bylo opravdu krásně, já jsem jezdil celou dobu v kraťasech a tričku. Po obědě u úpatí této věže jsme se s holkami rozdělili a s Jirkou jsme se jeli kouknout na pláž a ač přes varování na cedulích, že v moři jsou nějaké potvory, jsme tam vlezli (asi tak pět metrů od kraje). Myslím, že jsme byli docela atrakcí pro kolemjdoucí, neboť se tam zřejmě tento den nikdo ještě nekoupal. Ale já jsem konečně na svůj čtvrtý pokus vlezl do Japonského moře (dobré tati, že?). Paráda, bylo docela teplé, chvíli jsme se tam rochnili. Po zdokumentování jsme vyjeli cestou nazpět do hotelu, který byl odhadem tak 10 km vzdálený. Byli jsme v jednom vyvýšeném parku, odkud byl skrze bambusový les pramalý výhled a upalovali na hotel. Jirkovi se cestou uvolnil šroubek na koloběžce a odskočil mu blatník, po menší opravě jsme v pořádku dojeli kolem čtvrté nazpět. Po hodince opět na koloběžky a do sálu Acros Fukuoka, koncert a pak zpátky. Chvíli jsme s kamarády ještě pokecali ve foyer hotelu a na kutě. Inu, krásný to den, hlavně především výletní. Doufám, že jich bude více.

6. 11. - Ráno jsme přišli o minutu později na odjezd a už byly řeči, naštěstí jsme nikam až tak nespěchali, předpokládaná zácpa na silnicích se nekonala a my byli na letišti Haneda asi o hodinu dříve, než jsme měli být. Škoda, mohli jsme si pospat déle. Na letišti jsem si dal nějakou rýži s masem a kari omáčkou a koukal se na letadla, kterak přilétají a odlétají. My pak nasedli do toho našeho směr Fukuoka, která leží nikoli na ostrově Honšú jako Tokio, ale již na Kjúšú, a ve 12:15 jsme odletěli. Cesta ubíhala docela rychle, neletěli jsme ani dvě hodiny a krásná byla podívaná ve chvíli, kdy jsme letěli kousek nad sopkou Fuji, kterou jsme s kluky před dvěma lety dobyli i pěšky. Doletěli jsme v pořádku a po cestě metrem jsme se ubytovali na hotelu v Hakatě (Hakata=Fukuoka). Už jsem v tomto velkém městě byl, i tak jsme se s Jirkou vydali na malou obchůzku - čekali jsme totiž na zavazadla, v našem případě koloběžky. Ty nakonec dorazily asi za hodinu a my jsme vyjeli na cestu městem. Sem tam spadla kapka, ale to nám nevadilo, míjeli jsme spoustu lidí, obchoďáků a také jsme půjčili koloběžky skupince Japonců - myslím, že byli rádi. Zkrátka to tu neznají… Pak jsme s Jirkou dojeli až k moři, udělali nějaké fotky a cestou zpátky jsme se zastavili u chrámu Jotenji, který již také známe z naší minulé návštěvy. Prostě taková krásná vyjížďka, na hotelu jsme byli myslím kolem půl desáté a po pivu v indicko-japonské hospůdce jsme šli spáti. Vivat Červenému trpaslíkovi!!!

5. 11. - Ráno jako malované - modrá obloha, teplíčko, my donesli kufr a koloběžky do místnosti pro zavazadla, která odvezou do Fukuoky a my za nimi zítra doletíme, a pak jsme s Jirkou a ještě čtyřmi kamarády z orchestru vyrazili směr rybí trh v Tokiu. Cesta dvěma vlaky trvala skoro hodinu a půl, čili kol půl desáté jsme byli na místě. Já už tam jednou byl, tuším, že to bylo před čtyřmi lety a de facto se nic moc nezměnilo, jen ryby byly logicky jiné… A já si říkal, že ač je to jeden z největších trhů s rybami na světě, že i tak musí rybáři docela drancovat moře kolem Japonska… Už v podstatě končili a zavírali, i tak bylo dost k vidění, něco jsem natočil, něco nafotil, třeba rychlokuchání menšího tuňáka. Pak jsme se vypravili do čtvrti Ueno na trh, kde se dá koupit a sehnat asi vše, co existuje… No a my to prošli rychle a šli na oběd. Inu, maso na vlastním grilu upečené znělo krásně, tak jsme tam šli. Dnes však asi nebyl den pro to, dělat objednávky s Japonkou, která neuměla mluvit jinak, než svým mateřským jazykem. Já, jsa neznalý této řeči, ač se za to po tolika letech stydím, jsem objednal jídlo pro dva lidi a servírka nám jej donesla dvakrát… Tolik masa se skoro nedalo sníst. Čili jsem až do večera nejedl nic. Pak jsme pochodili po obchůdcích, já si zakoupil deodorant, který je asi nejspíš dle vůně nějaká desinfekce a jeli zpátky na hotel, protože jsme měli ve čtyři odjezd na koncert. Zastavili jsme se v Tamě v parku, kde hrál nějaký starší japonský týpek na kytaru asi jazz a pak na koncert. Zpátky jsme přijeli před jedenáctou, Simpsoni a spát.

4. 11. - Krásné zamračené, ale teplé ráno. Pavlík bere kraťasy a sandály a hurá na odjezd vlakem do Tokio Opera City, kde jsme už hráli předevčírem. Dnes jsem toho moc nenaspal, stále to není ono. Jsa v kraťasech - samozřejmě prší, ale to moc nevadilo, jelikož jsme po cestě šli hned do sálu, takže jsem ani nezmokl. Že já se umím vždy tak krásně obléct. Každopádně jsme si zašli koupit do "francouzské bagetterie" v Japonsku koupit bagetu, nechal jsem paní dýško dva jeny (asi 50 haléřů), což se tady zásadně nedává, odešel jsem z obchodu a ona za mnou vyletěla, aby mi je vrátila. Neskutečné. A ještě poděkovala s typickým úklonem. Ach, některé zvyky jsou tu prostě velmi krásné a "lidské"… Taky se stalo, že kolega v tom vlaku, kterým jsme přijeli, zapomněl kufr se všemi doklady. A co se stalo? Samozřejmě, že jej nikdo neukradl, ale měli jej v konečné stanici, kde na něj počkal… Stejně jako já si můžu nechat koloběžku kdekoli opřenou a vím, že se mi neztratí. Krásný to pocit. Nic, po koncertě jsme zůstali v Shinjuku a s Jirkou a ještě jedním bicistou počkali, až přestane pršet a vyrazili na večeři do hospůdky, jak jsme byli předevčírem na pivo. Tam jsme si dali na ochutnávku na špejlích kousky prasečích kůží, srdce, masa z hlavy, střev (to jsem nejedl), masových koulí a jazyka. No, pro mě to je docela nezvyk, ale pivem jsme to spláchli a pak jeli zpátky do Tamy na hotel. Zážitek krásný, ale příště asi raději opět sushi. :-) Ještě sbalit věci, páč zítra nám pošlou kufry kamiony na Kjúšú, kam za nimi pozítří doletíme.

3. 11. - Dnes budík o půl sedmé, o čtvrt na osm do busu a směr prefektura Nagano na koncert. Mělo to být i s pauzou 3 a půl hodinky, leč díky nějaké zácpě to bylo přes čtyři hodiny. Zkouška na koncert byla sice krátká - hráli jsme částečně jiný program, zato před koncertem jsme měli jen necelou hodinu na to něco najít na oběd a sníst jej. S Jirkou jsme zvolili cestu nejmenšího odporu, a sice nákup polotovaru v obyčejném obchůdku, kde nám jej rovnou i ohřáli a my jej snědli. Koncert byl utrpením, jelikož jsem nemohl udržet oči. Tělo se nedá tak jednoduše oblafnout a dalo mi to dnes pěkně "sežrat". Hlava mi padala skoro pořád, když jsem zrovna nehrál… Ale nějak to dopadlo. Po koncertě do busu a zpět do Tamy. Ovšem v neděli večer jedou zřejmě všichni Japonci po víkendu do Tokia, čili jsme i my uvázli v 30 km koloně, což mělo za následek to, že jsme místo o půl osmé dorazili na hotel až o půl jedenácté. Prostě takový ten den, kdy je člověk sice v Japonsku, ale moc z něj nemá. Zítra to snad bude lepší. Na noc jsme dali pivo v plechovce před hotelem, kde se dá i v nočních hodinách stát stále v tričku a sandálech. Je tu prostě krásně! :-)


2. 11. - Krásných 11 hodin spánku, v to jsem ani nedoufal, ale není se čemu divit. Každopádně v 11 odjezd na koncert, stejnou linkou, jakou jsme jeli včera, tentokrát však celá filharmonie. Vzali jsme s sebou koloběžky i dnes. Po příjezdu do Tokyo Opera City (sál) jsme měli zkoušku a od tří hodin koncert. To byla lahůdka - nevěděl jsem, jak mám udržet oči otevřené. Holt tělo se asi nedá jen tak oblbnout během jednoho dne. Ale nějak jsem to zvládl a po páté už bylo po hraní. Šli jsme s Jirkou a kluky bicisty do večerního města, našli jsme sushi bar a jali se jíst tento pokrm, který je jednak velmi typický pro tuto zemi (to asi každý z nás ví), jednak je výborný. Teda jak co, já všemu neholduju, leč vše, co se tam podávalo jsem rozhodně nezkoušel. Pak jsme vzali koloběžky, na hlavu kameru a vstříc sobotní noci do čtvrti Shinjuku, která byla opravdu dosti plná. Jeli jsme "uličkou lásky", kde jsou místní kluby pro pány, miniaturními uličkami s mnoha ještě miniaturnějšími restauracemi a dali si tam u jedné pivo na stojáka. Dokonce jsem i od plaché barmanky zjistil, jak se řekne japonsky koloběžka, ale než jsem si to stačil zopakovat, už jsem to zapomněl… Po jízdě nočním velkoměstem jsme nasedli na vlak a jeli zpátky na hotel do Tamy, kde budeme přebývat ještě asi čtyři noci. V jedenáct jsme si pustili Simpsony a u těch jsem usnul.

31. 10. - 1. 11. - Ahojte všichni, kdož máte zájem si se mnou opět po dvou letech procestovat Japonsko z pohledu muzikanta, který se do "Země vycházejícího slunce" vydal díky Filharmonii Brno již počtvrté. Ano, nebude toho zřejmě moc nového, každopádně se vynasnažím, aby tyto řádky byly čitelné a tak akorát dlouhé. Uvidíme, co mi pobyt přinese. Nuže - s chutí do toho!

Ve čtvrtek 30. října jsme v devět ráno vyjeli autobusem z Brna na letiště do Vídně, odkud nám letělo letadlo v 13:05. Tentokrát jsem si s Jirkou Králem s sebou vzal koloběžku, abychom tytoo stroje ukázali lidem i na druhé straně zeměkoule. Do letadla nám je vzali, čili již nic nebránilo tomu, abychom se vydali na 3 týdny dlouhou cestu. Let probíhal opravdu velmi klidně, takto jsem to ještě asi doposud nezažil. Noc jsme nějak přetrpěli, z 11 hodinového letu jsem spal asi tak dvě hodinky a už bylo zase ráno a zase nespat.

Po příletu na letiště Narita v Tokiu jsme si vyzvedli koloběžky a nastoupili do přistavených autobusů, které nás zavezly na ubytování hotelu Keio Plaza na předměstí Tokia - Tama. Popravdě jsem malinko zklamaný z toho, že nejsme přímo ve městě, jak tomu bylo jiné roky, na druhou stranu je to vlakem jen něco přes půl hodiny. Vzhledem k časovému posunu 8 hodin a příletu v 8 ráno do Tokia, jsme vlastně "přišli" o noc, tak jsme se rozhodli vyjít si na procházku, abychom neusli až do večera. Takže jsme se vydali na jídlo, vzali jsme s Jirkou koloběžky a na nedalekém nádraží si dali v Curry baru nějaký žvanec, který ani moc popsat neumím, jelikož jsme si v automatu podle obrázku vybrali jídlo a podle ostatních si dokázali i zaplatit. :-) Byli jsme i s naší manažerkou Blankou, po jídle sedli na vlak a jeli do Tokia do čtvrti Shinjuku, což je moderní a finanční centrum města. Nej sranda je si kupovat lístky na metro či vlak, když jsou názvy stanic napsány na tabulích pouze v "čaji". Ale stačí se zeptat kohokoli a každý rád pomůže, i když nám očividně nerozumí. Jen ukáže na tabuli se znaky a pak na automatu na jízdenky částku, kterou zaplatit. Na Shinjuku jsme šli na vyhlídku jednoho z mrakodrapů a podívali se po okolí z ptačí perspektivy. Koloběžky s sebou, leč zabalené v obalu. Pak jsme se procházeli po čtvrti a sem tam fotili a točili videa. Lidé na koloběžky koukají pořád, ale jejich poněkud plachá japonská povaha jim asi nedovoluje vyjádřit naplno emoce, čili jak nás spatří, že vidíme, jak se dívají, okamžitě odtrhnou pohled. Prošli jsme kolem chrámu, to už byl večer, prošli uličkami plných restaurací, prošli přes přechody, které jsou přes celé křižovatky, sedli na vlak zpátky do Tamy a šli na večeři. Dali jsme si nějaký steak s oblohou a šli pomalu na pokoj. Bylo asi devět, když jsme usínali. Já jsem padl do postele a ani nevím, jak jsem usnul, ale asi dooost rychle.

Iceland 2012

30. srpna 2012 v 23:38 | Le Chou

Island 2012




22.8. - Zdravím všechny čtoucí tyto a další řádky… Jo jo, zásobuju docela slušně, ale slibuji, že následující měsíc a více určitě blog psát nebudu, páč se nikam nechystám. Ale pevně věřím, že se ještě ve svém životě někam podívám a tyto stránky se rozrostou ještě o mnohá dobrodružství.


Inu, zřejmě se to stává tradicí - opět další výlet (tentokrát týdenní) a opět start v severomoravských Bravanticích, odjezd autem po 4 ráno do Prahy na letiště, před 12 malinko zpožděný odlet z Ruzyně do islandského Reykjavíku. Naše posádka je více než rozmanitá, tentokrát nejedeme ve dvou, ale je nás celkem 6. Jarka, Peťa, Vašek, Vašek, Jirka a já. Po čtyřech hodinách letu přistáváme na letišti v Keflavíku, 40 km od metropole. Časový posun oproti ČR činí 2 hodiny, takže před druhou vystupujeme z letadla v pro mě zatím nejsevernějším místě, kam má noha kdy vtiskla svou stopu - Island. Vyměnili jsme nějaké peníze, zašli kousek do půjčovny aut pro vůz (měli jsme již zarezervovaný a zaplacený) značky Chrysler Voyager, obsah 3,6 litru, benzín, najeto necelých 8000 km, prostě funglovka. Po formalitách jsme se nalodili a vyjeli směr Reykjavík. Řídím já, krásná cesta, počasí polojasné, 16°C (jaká to změna oproti včerejším 33° v Kopřivnici). V metropoli, která má asi 100 000 obyvatel, máme první domluvené setkání s kamarádem Ondrou, který je tady na studijním pobytu. Sraz jsme měli na vyvýšeném místě, kde byl super výhled na záliv a město a - šup, najednou vytryskl gejzír asi 20 m. Paráda - mám splněno. :-) S Ondrou jsme pochodili po městě (vlastně nic moc tam krom dominantního betonového luteránského kostela, přístavu, uliček a kongresového centra není - můj pohled), nakoupili potraviny, na benzínce kopili plyn do vařičů a již bez Ondry se vydali cestou severovýchodně do vnitrozemí. Cíl byl jasný: najít místo na přespání a přiblížit se národnímu parku Pingvellir. Cestou zapadalo slunko (asi 5 hodin), jednou sprchlo, pak zase sluneční svit, všude kolem proměnlivé počasí, hory, sopky, příroda celkově podobná Zélandu. V autě teplo, co víc si přát. Zastavili jsme u jezera Pingvallavatn a udělali asi hodinový výletek po okolí. V těchto místech byl jako vůbec první na světě Alping - parlament, jenž se scházel na prostranství Lögberg a to vše v místě, kde je krásně na okolní přírodě a skalách vidět, že se zde setkávají dvě tektonické zemské desky - Almannagjá. (Ty názvy jako i jazyk jsou šílené, de facto to tu vše píšu hlavně pro sebe, abych pak věděl, kde jsem to byl.) Viděli jsme vodopád, sopečné kamínky, jezero - krása hned první den. Zpráva Vlaďce, která je právě n severu ostrova a pak zakempit nedaleko. Po večeři a čaji s rumem na kutě - před půlnocí místního času. Zatím super, fakt. Světlo bylo asi do jedenácti a ráno prý časně zase vystoupí nad obzor. :-) Nu jen tak dál.



23.8. - O půl osmé jsme tak nějak kolektivně vstali. 2 v autě a po dvou pak ve dvou stanech. :-) Dnešní cíl jsme měli následovný - vidět oblast, kde je islandský největší (již nečinný) gejzír, jenž dal svým názvem Geysir pojmenování pak všem ostatním. Bylo to asi 40 km od našeho kempu (neplatili jsme nakonec nic, stejně tam ani sprchy nefungovaly a je již prý zimní sezóna, takže vlastně nefungoval). Cestou pár ovcí podél vozovky, krajina víceméně stále stejně krásná, počasí jak na houpačce. Od parkoviště u Geysiru byl krásný, asi kilometrový okruh podél vyvěrajících notně kouřících horkých pramenů (kouřová cesta), a pak viděli jeden "funkční" gejzír, prostě luxus co pět minut. Vyšli jsme i na jeden malý vrcholek a pokochali se výhledem do krajiny. Pak jsme popojeli 3 km a vydali se na "vikingskou cestu" - dvoukilometrový okruh přírodou. No, na Vikingy ani nic s nimi spojovaného jsme nenarazili, zato se pěkně prošli. Být já pojídač hub, asi jsem ve svém živlu. Tak příkladné kozáky a jiné hřiby jsem u cesty jen tak dosud nikde neviděl. Po procházce šup do auta a na nedaleký Gulfoss - přírodní vodopády. Opravdu nádhera, jen škoda, že tam s námi bylo tolik zájezdů/turistů. A viděli jsme odtamtud i náš první ledovec, teda v dáli - Langjökull. Hle - i legendární a v Česku známý Tatrabus jsme spatřili. Bylo už dost hodin a my stále neobědvali, tak jsme popojeli směr město Hella a před ním papu v přírodě. Město Skógar, kde je přírodní muzeum, takový skanzen, s domy porostlými travou, jsme nakonec nestihli moc projít, neboť cestou jsme zastavili a pokochali se vodopádem Seljalandsfoss, jenž je nejen vysoký, ale dá se jít okruhem i za něj. Pár fotek, počasí nám vyšlo a takřka hodinka byla ta tam. Ještě před Skógarem, kam jsme stejně jeli kvůli dalšímu vodopádu Skógarfoss, jsme míjeli i ledovec Eyjafjallajökull, pod kterým je i stejně nazvaná sopka, jež předloni ochromila letecký provoz nad celou Evropou, ale nízká oblačnost nám nedovolila jej spatřit. Po již zmíněném vodopádu a výstupem k němu jsme překonali autem(!) 5 km po štěrku - fakt nehezké cestě k hezkému ledovci Solheimajökull a pěšky se k němu a na něj dostali. Pěkný pocit. Bylo už kolem osmé a my jeli pak dále na východ vstříc dalšímu přírodnímu divu Dyrhólaey, kde jsou úžasné skálovité útvary vynořující se z moře. Ovšem hlavně tam jsou - papuchálci. Barevní ptáci, kteří přimínají papoušky a jejich schopnost létat je na pohled dosti nedokonalá. Prostě přistání moc neumí, sranda. Velká výhoda je, že světlo vydrží tak dlouho, my jsme zakempili ve městě Vík. Sprcha, kuchyňka, málo peněz - krása. Zítra opět na cestu, čeká nás docela dlouhý přejezd kol největšího ledovce Vatnajökull.



24.8. - Ráno bylo velmi zachmuřené, sbalili jsme stany a začalo pršet. Vyjeli jsme proto hned směr východ. Čím více jsme se blížili k Vatnajökull, tím pustější země byla. Malinko přestalo pršet, vzali jsme benzin v samoobslužné stanici a v městečku Klausblabla jsme si udělali krátký příkrý výšlap k vodopádu - seshora byl nádherný výhled po sopečné krajině a na moře, začalo však hustě mžít, tak jsme sestoupili zpátky k autu a tradá dál. Zastávka v dešti u baráků s troubou porostlými střechami (i kostelík z 18. století), pak sopečně-písčitou krajinou dále. To už jsme se blížili k ledovci. Jen pro info - je to neskutečně velká mrcha. Masa ledu, která prý váží 3000 miliard tun, je na ní nejvyšší i nejnižší místo Islandu, na výšku má v tom nej místě přes kilometr a je to největší pevninský ledovec na světě (vše chytré vypadlo z průvodce).Poté, co jsme viděli cípy tohoto ledovce, zastavili jsme a udělali 2 hodinovou procházku k vodopádu Hundfoss a ještě jednomu, který crčel v čedičové skále. A jeli jsme dál - pršet přestalo, naopak se začalo zpoza mraků vylupovat slunko, paráda. Cíli u ledovcového jezera Jökulsárlón, chvíli před ním jsme odbočili po kamenité cestě k ledovci a to jsem nežral - ledovec v dáli a fakt je neskutečně obrovský, vysoký, kolem štíty hor, "jezero", v němž plavou velké i malé kry ledu a slyšeli jsme i praskot ulamujícího se ledu. Prostě až skoro pohádkový kýč. U jezera Jökulsárlón to bylo podobné, akorát tam byla možnost si půjčit loďku a jet k ledovci blízko, ale tu jsme nevyužili. My jeli dál do města Höfen, kde jsme zůstali v chatce přes noc. Vlastně až teď jsme se rozhodli, že se nebudeme vracet stejnou cestou, ale že ostrov objedeme. S kluky jsme zajeli k moři a "vykoupali se" (jako stáli jsme po kotníky v ledové vodě) při západu slunce za vysoké hory a za dohledu ledovce Vatnajökull. Úžas, dnes to bylo prostě úchvatné, nemůžu si pomoct.



25.8. - Opravdu jako na houpačce - tak by se dalo a může charakterizovat počasí na Islandu. Zatímco včera škaredě a mraky až u hlavy, dnes nádhera. Kodrcali jsme se sice dlouho, ale nakonec skutečně vyrazili směr záliv (ten, co včera večer) kvůli fotkám, obchod a benzinka a hurá na půlhodinovou cestu podél pobřeží. Už je tu zimní sezóna, snad i proto tak málo aut, jezdím skoro pořád uprostřed cesty (ty jsou totiž ne moc široké). Nádherné scenerie, super počasí, proto na trek Hvannagil, který má být údajně nejhezčí jednodenní na celém ostrově. V průvodci byl načasován na 5 hodin a skutečně - tento čas jsme "překonali" o 3 minuty. Po kopcích alá Zéland, po ovčích cestičkách jsme šli příjemný okruh, spestřený vodopádky, horským potůčkem, místy nepříjemným studeným větrem a krásným sluníčkem. Brodili jsme řeku, pili ledovcovou vodu a zkrátka si užívali toho počasí, jež bylo víc než luxusní, ač bylo kol 10°. Před čvrtou odpolední odjezd směr východ, kde nás čekaly fjordy, sopky, skalní útvary (jeden z nich tvarem opravdu dokonalá egyptská pyramida, fakt), duhy - ono totiž co vjezd a výjezd do/z fjordu, to diametrální rozdíl v počasí. Slunko, anebo déšť, nic mezi tím, krása. Už byl takřka večer a my zamířili směr vnitrozemí, cíl byl u jezera Mývatn na severovýchodě ostrova. Stoupali jsme přes hory, tím pádem klesala teplota. V 11 večer (to už byla tma tmoucí) jsme zakempili - byl stupeň pod nulou. Pravda, 3 jsme spali ve stanu a dost jsme se zahřáli předem a vnitřně, ale i tak byla kosa, v takové jsem snad ještě dosud nespal. Jo a nechci kecat, ale kol půlnoci se na obloze mihotalo lehce nazelenalé světlo. Co to asi bylo? :-) Luxus. Sice prý jde vidět až od září, ale jsme hodně na severu a je to možné - polární zář nezaznamenaná na fotoaparát, ale spatřena a uchována v paměti.



26.8. - Tak to byla zajímavá noc - jako kosa mi nebyla, ale horkem jsem taky netrpěl. Bylo polojasno, asi čtyři stupně a až teď jsme viděli, kde to vlastně jsme. Ve městě Reykahlíd, kemp v lávovém poli, jezero Mývatn a spousta hor, některé pokryté sněhem. Nabrali jsme benál a šup na první zajímavost - Hverir, Námafall, čili místo, kde se v zemi kumuluje teplo, průduchy pak ženou horký vzduch a páru na povrch a v té měsíční krajině ještě navíc bublá vřelé skoro černé bahno. Krásná podívaná, dnes ještě jako bonus zpestření v podobě sněžení, které se střídalo se sluníčkem. V srpnu! :-) Pak šupky do auta a o 7 km dále v kopcích již stoupáme zase po svých k jícnu sopky Víti, jejíž typický kužel je takřka dokonalý a uvnitř je sytě modré jezero vody. Šli jsme po značené cestě - tady je podloží značně činné, stoupnout vedle, mohlo by to slušně pálit a boty by mohly být zničené. Vše je v blízkosti aktivního vulkánu Krafla, který naposledy vybouchl v roce 1975 a jenž díky horlivé aktivitě stále vytápí široké okolí, dokonce mají v těchto kopcích i elektrárnu, z níž stahují obrovskými trubkami teplo dolů do měst. Hned naproti naší "procházky" byla další a delší. Lávové pole Leirhnjúkur. Vedla přímo skrz něj, pach síry, dým a teplé i ty vyšlapané cestičky. Opravdu úžas a poklona před tím, co matka příroda dokáže. A v tom rychle se měnícím počasí to bylo vážně neskutečně neuvěřitelně krásné. Velký respekt. Celý den trávíme stále v severovýchodní části ostrova u jezera Mývat, přejeli jsme ještě o kus dál (kolem potoka, v němž byla horká sirnatá voda) k sopce (vyhaslé) Herfall a vystoupali jsme po sopečných kamenech vzhůru a během hodiny jsme obešli po vrcholu její kužel a kochali se výhledem do rozmanitého okolí. Šlo zřetelně vidět, kde prší, kde ne, o duhy tu fakt není nouze. Pak ještě jedna a poslední zastávka u jezera a půlhodinová procházka se dvěma Opaváky podél břehu. Kolem sedmé jsme se vydali na asi 200 km dlouhý přejezd přes vnitrozemí na západ, zastavili jsme v "hlavním městě severu" Akureyri (má asi 1600 obyvatel a to je tady fakt hodně) a pokračovali údolími a přes sedlo při západu slunce až do Blönduós, kde jsme si koupili u řeky na noc chatku, piva a přespali zde. A hopla - kol půlnoci opět asi pětiminutová podívaná na nebi. Znovu kochání se, tentokrát mnohem zřetelnější, polární září. Luxus!



27. 8. - Jako první zážitek dnes bylo objetí poloostrova Skagi (130 km), cesta totiž vedla podél pobřeží, bylo úplně jasno, takže jsme toho tímto využili. Měli jsme celkem tři zastávky - u majáku, u vodopádku, který padal do moře, ale ten neskutečně silný vítr jej zase "vracel" zpátky nahoru, čili se "nikdy nedotkne oceánu" (tak to píší v průvodci), prostě neuvěřitelné a pak jsme stáli na nejsevernějším výběžku tohoto poloostrova - zároveň to bylo nejsevernější místo našeho výletu. Trošku jsme se zdrželi, proto jsme moc neváhali a dali se na dlouhý přejezd, dohromady dnes to bylo 600 km. Přejížděli jsme po asfaltové cestě, místy po "dvojce", která je taková šotolinová až kamenitá, prostě nic moc. Zastavili jsme v zálivu, který se jmenoval tulení, ale nebyl tam ani jeden. Zato tam byl obchod Vínbud - ne, není tu prohibice, ale jedině v těchto obchodech se dá koupit alkohol a to jen ve všední dny od 14 do 18 hodin a v sobotu od 13 do 15. Nu, pak jsme přejeli na samotný západ Islandu, na jeho nejzápadnější výběžek, bylo chvíli před západem slunce (asi tak hodinu byl sluneční kotouč 10 cm nad obzorem) a já prostě neodolal a v 6 stupních jsem do moře prostě vlezl, tím jsem asi hecnul i sourozence Královy - popravdě to ani tak nestudilo. Tak severně jsem se opravdu ještě dosud nekoupal. Loni na jihu Austrálie, letos tady… Pak jsme popojeli dále a opět vyšli asi na 70 metrovou sopečku - viděli jsme poprvé západ slunce a ten vítr, tak to byl hukot. Šílený - prostě vítejte na západě ostrova! Rychlo do auta a hledali jsme již za tmy kemp. Dlouhý přejezd, několik neúspěšných pokusů, ale troskotali jsme na ceně, nicméně díky tomu jsme se přiblížili k Reykjavíku na pouhých 170 km, přespali jsme v kempu ve městě Borgarnes. Potřetí a naposledy pohled v noci vzhůru na zelenavé světlo a v silném větru spát.



28. 8. - Ráno jsme zaplatili a vyjeli malinko západně do vnitrozemí k největšímu termálnímu pramenu na světě Deildartunguhver, který již mnoho desetiletí vytápí svým 71 km dlouhým potrubím města a osady v tomto kraji. Výkon je na placce vyměřen na 62 MW, vypustí 180 litrů vařící vody za vteřinu, hned vedle několik skleníků a u cesty stojan s rajčaty vypěstovaných právě zde, v této nehostinné krajině. Vhodil jsem 200 ISK a hned jsme měli každý jedno lahodné rajčátko. Přejeli jsme pak po šotolině dále ke kaskádám Hraunfossar, kde se dle legendy kdysi utopily dvě malé děti na Štědrý den u vodopádu Barnafoss, nicméně to i tak byly krásné přírodní vodopádky. Pak ještě troufalý přejezd k ledovci Langjökull, ale asi po 15 km po špatné cestě jsme se na to vykašlali, tolik času jsme zase neměli. Přejížděli jsme do Reykjavíku, všichni v autě až na mě spali a v tom se to stalo. Před tunelem pod zálivem jsem malinko přejel okýnko s chlápkem, jemuž jsem měl zaplatit za průjezd, proto jsem hodil zpátečku a pitomec jsem se nepodíval moc do zpětného zrcátka - prostě jsem se asi po půlmetru zastavil, naneštěstí o jiné auto. A dost naneštěstí o Porsche Cayenne, naštěstí pak jen tak jemně, že na mém pojištěném autě ani škrábnutí a u něj "jen" promáčklá SPZ. No, i tak jsem byl vyklepaný, ale v pohodě. Pak do Reykjavíku, tam na procházku a hlavně na papu do restaurace. Kluci si dali místní jehněčí polévku, rybí pomazánku, já si dal nějaký Bergburger, dodnes nevím, co to bylo za maso, ale určitě ne hovězí - tipl bych ovci, ale kdo ví, neptal jsem se. Nu a naše poslední rozloučení s Islandem proběhlo krásně - v Modré laguně, což jsou termiky kousek od letiště, modrobílá voda, teplá, sopečná krajina kolem, západ slunce… Sice 35 Eur, ale to je jedno… Bez koupele bych asi neodletěl… :-) Pak vrátit auto a dlouhé čekání na odlet, letěli jsme totiž až o půl páté ráno…



Podrobnosti o návratu jsou zbytečné, vesměs jsme spali, zkrátka následující den odpoledne jsem byl doma.



Bylo to skvělé, krásné, spousta zážitků, noví kamarádi, nic zlého se nám nestalo, počasí opravdu vyšlo, co víc si přát. Island je prostě velmi zajímavý, hlavně JINÝ. Kdož dočetl i tento blog až do konce, má u mě pivo, stačí se jen přihlásit. :-) Díky vám moc, gratuluji k vydržení tolika řádků a někdy příště zase načtenou!!! Pavel. Zelí. :-)

Koloběžky Brno - Budapest 2012

11. srpna 2012 v 18:31 | Le Chou

Brno - Budapešť na koloběžkách 2012



31.7. - Velkolepý a snad poněkud i troufalý výlet na koloběžkách začal tak trošku nezvykle - v Bravanticích, odkud jsem společně s Jirkou Králem vyjel směr Studénka na vlak do Brna. Na kolobkách jsme toho najezdili poměrně dost, ale s jednostopým a plně naloženým vozíkem to bylo poprvé. Myslím, že za těch asi 7 km jsem se s ním seznámil docela slušně, jízda na stroji je trošku těžší, složitější, jiný styl odhazování nohou - prostě jiný, ale po pár kopnutích se do kotníku se to dá zvládnout. V 11 jsme vystoupili v Brně, nakoupili poslední drobnosti na cestu, dali jsme si oběd a ve 13:30 šup na koloběžky s z centra jihomoravské metropole směr Vídeň. U Olympie v Modřanech první zastávka, občerstvení, nákup vody a první problém - můj vozík se značně kývá, zjistili jsme, že jej budu muset cestou dost kontrolovat a povolující se šroubek dotahovat. Opravdu krásnou cestou jsme jeli na jih, cyklostezka místy jen pro kola, kus za Brnem pak po cestách. No - v Rajhradu jsme poprvé špatně odbočili(na značkách mají mnohdy hloupě značená cesta: jednou Židlochovice, podruhé Vídeň, pak Oslavany…). Ale po třech zeptáních se na cestu jsme se otočili a jeli správně. V Židlochovicích zastávka u Peny, pokračovali jsme pěknou cestou v příjemném počasí jižněji a jižněji. Bezvětří, sluníčko hřálo, takakorát teplota. V obci Iváň jsme zastavili na pivo - tak předně doplnit vitamin B tím správným iontovým nápojem a hlavně zastavit jsme prostě museli, neboť v restauraci u cesty čepovali Radegast a my jsme hrdí na tuto "domácí" značku. Zatím budíme krásný rozruch našimi dopravními prostředky, zvědavé pohledy, úsměvy kolemjdoucích a kolemjedoucích. Cíl jsme neměli nijak konkrétní, ale chtěli jsme dorazit někam k Pasohlávkám, což se nám podařilo a kousek za nimi si postavili stan při krásném západu slunce u hráze nádrže Nové Mlýny, kde to už Jirka z předchozího výletu znal. Voda teplá, komáři všude - jo, musíme koupit repelent - papu ještě z domu, co mi nabalila mamka s sebou a spát. Nohy zatím dobré, dnes 63 km, už se těšíme na rovinku podél Dunaje, která je ještě daleko, ale první krok jsme k přiblížení dnes udělali. A nejeden.



1.8. - Snídaně na hrázi kolem osmé a smělý cíl - dojet na dohled rakouského hlavního města. Asi 20 km to bylo na hranici s Rakouskem, konkrétně obec Hevlín, přechod v lázeňském městě Laa. OPRAVDU krásná cesta, jež se vinula mezi poli, docela fajn povrch, silné nohy odrážely, co to jen šlo. Před Hevlínem se nám vlastně stal první vážnější úraz naší cesty - Jirka si skopl kotník až do krve, ale vidina brzkého pivínka jej brzy postavila na nohy, teda na koloběžku, vlastně takový "běžný" a ne moc cestuohrožující problém. Rakousko se má čím chlubit, třeba i stezkou pro kola - mezi mětečky, poli, po rovince. Nějakých 50 km před Vídní začaly kopečky a jsa hladoví jako vlci, po jednom z těch několika stoupání jsme zalehli na věru krásném místě pod břízkami. Kdyby nás nebudil kolemorající traktor, tak jsme snad i zaspali. První zpráva pro případné následovatele - v Aspern an der Zaya je na ceduli Vídeň 41 km, za touto obcí pak na další značce 47 a ve skutečnosti tak 60, fakt. V Mistelbachu po nádherných a dlouhých sjezdech (jeli jsme i přes 50 km/h) a několika snesitelných stoupáních jsme udělali pauzu na jídlo u obchoďáku, zchladili se několika kornouty zmrzliny a zase dále. Jé, než se ty nohy po těch pauzách vždy zase rozjezdí, to je hrůza… Po sedmé večer nám již nohy ztěžkly moc a počali jsme hledat vhodné místo na přespání. A nakonec bylo velmi netradiční. Netušil jsem, že kdy budu spát přímo u větrné elektrárny. J Ani to tolik nehučelo, jak jsem se domníval. To my dva jsme, myslím, hlučeli více. Dopili jsme pivo z Čech a usnuli pod širákem. A ty fotky při západu slunce - jestli vyjdou, to bude nádhera…



2.8. - V noci jsme se přesunuli do stanu, trošku zbaběle, uznávám, ale padla docela fest rosa a já cítil, jak mám úplně mokrý spacák. Ráno probuzení sluníčkem, o půl deváté jsme do toho šlápli. Jen škoda, že se vrtule kolemstojících elektráren neotočila na opačnou stranu, takto nás čekalo nemilé - protivítr. Míjeli jsme kukuřičná, zaoraná i právě sklizená pole, sem tam tlačili do kopečků, pak jiné sjížděli, zastavili se na vodu a občerstvení ve Wolkersdorfu, odkud je to dle Jirky už jen krásně po rovinkách. Jo, to sice byly, ale jak těžké a kruté kilometry! Díky větru průměr jen asi 14 km/h, což byla na otevřených prostranstvích a při poledni skoro muka. Nicméně zvládli jsme to a při příjezdu do Vídně si oddychli, že první cíl je splněn. Jeli jsme směr centrum, abychom udělali nějaké fotky, cestou potkali nějakého Australana, který se s námi dal vehementně do řeči a bylo to fajn - Jiří měl totiž na sobě prozíravě tričko z Austrálie, takže úspěch byl veliký. U Stefansdomu jsme se nafotili, opět budili příjemný rozruch kolem sebe, svými mašinami jsme vykouzlili nejeden úsměv na tvářích turistů i místních, nechali jsme se s koloběžkami fotit a celkově si takovou příjemnou pozornost užívali. Bulharská rodinka se s námi dala do řeči, tak jsme byli rádi, že teď už to znělo trošku líp, že máme za sebou takřka 200 km. Dali jsme Currywurst v parku a dopajdali se na ostrov ve Vídni, skočili do vody, pojedli a krásně si odpočinuli. Před šestou (to už bylo snesitelné horko) opět na stroje, bo jsme chtěli dojet pár kiláků za město, kvůli vhodnější lokaci pro postavení stanu. Nohy sice trošku začaly být cítit (jako svaly), ale jakmile jsme našli a napojili se na Donau Radweg, už to bylo veselejší - žádná vidina kopců, jen rovinka podél evropského veletoku. Doplnili jsme vitamin B, projeli kol několika nuda pláží (trošku zajímavý pocit potkat na vytížené cyklostezce proti sobě partu nahých lidí) a do poodjeli kousek od Dunaji na protipovodňovou hráz, jež byla právě i naší stezkou. Před osmou jsme se utábořili - opět super místo: přímo na té hrázi, asi 20 metrů od stezky. Kolemjedoucí se asi dost divili, ale usmívali se a mávali na nás. Já si zajel k vodě, umyl si i vlasy a po večeři při úplňku a asi kilometr od místa, kde nad hlavou přistávala letadla, jsme v dusnu usínali. Dnes přesně 80 km.



3.8. - Konečně jsme postavili stan tak dobře, že na nás ráno nesvítilo slunko, i tak jsme se ale probrali už o půl osmé. Letadla odlétala jiným směrem než včera, což znamenalo jediné - vítr k nám bude dnes milosrdný! Po snídani na hrázi jsme vyrazili. Cíl je více než jasný: hlavní město Slovenska. 6 km bylo luxusních - krásný asfalt, silný vítr do zad, průměr rázem asi tak 22 km/h, pak se však zhoršil povrch a de facto až před most přes Dunaj před Heinburgem (cca 30 km) to bylo po zpevněném štěrku, což je pro koloběžkáře oproti cyklistovi docela problém, špatně se totiž odráží, když to klouže. Ale jeli jsme, to zase jo. Po hodině a půl jsme zastavili doplnit tekutiny a vodu na cestu, když se "to" stalo. Problém - Jirkův vozík praskl ve sváru. Naštěstí to ještě jakš takš drželo, takže jsme na radu barmanky (Slovenky) dojeli do Heinburgu a počali shánět svářeče. Naše cca dvouhodinová neplánovaná polední pauza byla nakonec korunována úspěchem, navíc jsme se najedli, půjčili kolobku na chvíli nějaké Estonce a jeli zase dál. Cedule lžou i tady, 10 km to do Blavy rozhodně nebylo, ale jak příjemné jet zase mezi poli, městem, podél vody. Malinko počalo krápat z nebe, ale jen velmi zlehka, příjemně. Na štátnej hranici povinné pivko a zjištění, že Jirka zapomněl/ztratil kdesi svou pirátskou vlaječku. Popovídání si se dvěma Němci, z nichž jeden jel opačným směrem a až z Istanbulu - neuvěřitelné! Pak jsme již poměrně lehce doodráželi směr centrum. Pokus o navštívení kamarádky Gabky nevyšel (škoda), tak jsme aspoň udělali "povinné" fotky s hradem, divadlem a novým mostem, občerstvili se haluškami a přes Tesco vyjeli dále, abychom našli nějaké pěkné místo na stan. Jednou jsme si zajeli 3,5 km (stále máme se sousedy mnoho společného - to značení je hrozné, člověk se řídí tak nějak intuitivně, což se občas může vymstít, jako třeba nám), po hrázi pak po již opět krásném "bruslařském" asfaltu dojeli až k nějakému bufetu, kde jsme si dali klobásku, pivo a majitel Igor nás nechal přespat v jednom jeho sezónním stanu - to bylo super, nemuseli jsme totiž stavět ve tmě stan, pokecali jsme si a samo jej za vstřícnost aspoň kalíškem slivovice podarovali. Dnes pokořena krásná meta - 300 km za čtyři dny. Jsme za půlkou.



4.8. - Po vykoupání se v ledové vodě ramena řeky Dunaje, vyprání a rozloučení se s Igorem jsme vyrazili na cestu, jež je jedním slovem pro koloběžkáře naprosto úžasná, ovšem spíše pro "lovce kilometrů", nikoli pro ty, kteří by z cesty chtěli i něco mít. Prostě pro nás byla spíše nudná až k vodnímu dílu Gabčíkovo. Po hrázi, napravo umělé břehy Dunaje (právě kvůli Gabčíkovu vodnímu dílu), nalevo zátopová oblast, čili pole, louky, vepředu jen rovná cesta, na níž nešel vidět ani konec, nad hlavou dost žhnoucí slunce, ani trošku stínu, a to bylo ráno/dopoledne. Zastavili jsme u bufetku, doplnili vodu, málem jsme se zapojili do soutěžního klání veslařů (zrovna v tom bufetu rozdávali startovní čísla), trošku sprchlo, asi pět minut a pojali jsme dnešní den jako vyloženě cestovní, kdy jsme za tu "dopolední" část docela lehce dali takřka 50 km. Cestou jsme se bavili s jednou cyklistkou a celkově si při každé zastávce aspoň chvíli popovídali se sportovci, s potkanými. U vodního díla jsme dali pauzičku, koukli, jak zdvihají dvě ukrajinské a dvě výletní lodě ve vodotěsných komorách a pak jeli 10 km v dost jakože pařáku k městu Sap, tam pochopitelně siesta ve stínku a poblíž řeky. Až po páté jsme vyjeli, hned po 15 minutách udělali pauzu v obci Medveděv, doplnili vodu (vozíme s sebou tak 8 litrů, teplota fakt stoupá švarně, tolik této čiré tekutiny bez oslazení jsem snad během jediného dne dosud nevypil - divím se, že jsem se ještě neutopil) a jeli opět po vyasfaltované hrázi dále. Nohy docela nečekaně brzy ztěžkly, navíc po x kilometrech skončil i ten "nudný" asfalt, takže jsme ze štěrku sjeli do nedalekých obcí Trávník a pak do Klížské Nemé doplnit energii. V obou těchto zastávkách již byli již takřka maďarsky mluvící občané, inu, příhraničí. Pravda, byly to hospůdky tak 5. - 10. kategorie, ale někteří si i vzpomněli na slovenštinu a krásně jsme se s nimi pobavili. Přespat jsme se rozhodli za Vazkými Losinami u hráze, která je v těchto místech hruboštěrková, pro nás velmi špatně sjízdná. Za tmy jsme se vykoupali, postavili stan a jako bonus jsme dostali každý asi tak 50 komářích štípanců - jsme cca 15 km před Komárnem (jmenuje se to opravdu velmi výstižně).



5.8. - Před třetí ráno nás probudil vítr, hromy a blesky. Přesunuli jsme stan z pod stromu dále na louku, co kdyby náhodou… No, pro mě to bylo fakt nepříjemné, ,měl jsem pocit, že to ten stan nevydrží. Pršelo jen málo, ale ten vichr… Děs. A frekvence blesků - několik desítek za minutu, takřka pořád světlo. Ale asi po hodině to odešlo a spali jsme až do sedmi. PO velmi skrovné snídani opět ke strojům, čeká nás přejezd ve velmi horkém dni. Sice nemáme internet, noviny, neptáme se, ale vypadá to, že teplota den ode dne stoupá. Dnes do Štírova - vlastně poprvé máme jistý cíl, kam chceme a skoro musíme dojet. 15 km po hrázi dnes bylo utrpení, rychlost asi jen 12 km/h, víc to prostě nešlo. Klouzalo to, kola se bořila do štěrku, ale pak jsme viděli odbočku na cestu a jelikož je neděle, neváhali jsme a po hodině a půl dorazili do Komárna. V Kauflandu nákup, pak zajížďka k soutoku Váhu a Dunaje, přejezd do obce Iža na pozdní snídani/svačinu a po asfaltce (2. třída, avšak hlavní tah na Štírovo) do města Moča, kde jsme si naplánovali dlouhou pauzu kvůli horku. Šup do Dunaje (je špinavá, ale nádherně osvěžující) a oběd. Jirka je prostě kuchtík. J Já nakupuju, on "vaří". Po siestě ještě jednou do "pekla" - pauzy asi co 20 minut na napití. Vítr boční, já to docela dnes odtahal, jel jsem vpředu. Přes 20 km bylo dost perných, ale Štírovo jsme dobyli. První zastávka na nádraží, abychom si zarezervovali koloběžky a lístky - prý to nelze v den odjezdu. NO - už dlouho jsem ČD nechválil, ale tentokrát to udělám. Ta ženská u pokladny byla hotové PEKLO. Nejdříve mě vyhodila, ať přijdu za 15 minut, neboť končí směnu za onu čtvrthodinu, pak byla tak neochotná, prostě protivná jako pr*el. Zlaté ženské u pokladen u nás. Ale přežil jsem to, sehnal, zaplatil, tak bylo veseleji. Pak směr kemp, na našem výletě poprvé. Dokoupení zásob a ubytování u hotelu Thermal, kde jsou i termální bazény, jak již z názvu vypovídá. Poprvé to šel zařídit Jirka a i když to bylo za dvojnásobek ceny, aspoň jsme to měli se vstupem na koupaliště, kam jsme pochopitelně zamířili. V kempu jsme spát chtěli, měli jsme trošku nahnáno ze včerejší noci, nechtěli jsme zase zažít bouřku, ač nakonec ani v tuto noc nepřišla. Po čepovaném pivu ve stánku, večeři a popovídání si s několika lidmi z Rožnova a středních Čech jsme ulehli. Zítra nám zbývá do cíle cca 60 km.



6.8. - V 7 ráno odjezd, přes Dunaj do Maďarska a po cestě z Esztergom před Dorog, kde byl sice hustý provoz, ale pár cyklistů jsme potkali. Pak jsme totiž odbočili na cestu 117, kde jsme si asi po 3 km stoupání všimli značky, že tam je zákaz vjezdu kol. Nu, jsme přeci jen na koloběžkách a ač to nebylo dvakrát příjemné, s kamiony v zádech jsme se dokodrcali do obce Kesztölc, kde jsme odbočili na malou cestičku. Naše mapa v měřítku asi 1:miliardě nás poněkud zmátla, ale doptali jsme se a po nevyznačené cestě (prašné) dojeli do Piliscsév. (Pán totiž uměl německy.) Tam nám opět pomáhal jiný pán, kudy dál, ale chudák - my maďarsky nem, on česky ani jinou řečí taky nem. Takže ruce nohy a hlavně si Pavlíček uvědomil, že má v telefonu docela slušnou navigaci. Asi po 3 km znovu po té velké cestě a do kopců na Tiny a Perbálu. Sice na značce STOP kamionům nad 12 tun, ale asi jako my na té cestě STOP cyklistům. Tlačili jsme do kopců, sjížděli je - jaká to změna po několika dnech. Za obcí Tolki pauza na oběd po 43 km v nohách. Do cíle necelých 20 km, vypadá to už docela nadějně. Vyjeli jsme v super dobu, asi v té nejšílenější: 14:28. Ale bylo to lesem, vítr zboku, vyšlápli jsme kopec a pak nádherný sjezd do města Budakesz. Tam značka, že je to do metropole "jen" 2 km. Osvěžení v kašně, poslední tlačení do kopce a hurá, značka BUDAPEST. No - ani se s ní nedalo vyfotit, což bylo pro mě asi největší zklamání výletu. Pak lesem asi 4 km po krásné asfaltce mírně vzhůru a nechtěně jsme objeli celou Budapešť (ale zase víme, kde bydlí milionáři tohoto města/státu, ty baráky až zámky byly neskutečné). Zajížďka nevadila, z prudkého kopce dolů do centra to bylo horší - museli jsme často stát kvůli brzdám, abychom je neseškvařili úplně. Po páté jsme stáli na mostě uprostřed Dunaje. Krása. Hladoví jsme našli informace, abychom zjistili, kde je kemp, pak si dali nějaké domácí jídlo s pivem, dělali rozruch a fotili se s koloběžkami, několika lidem ji i půjčili, natočili video, popovídali si s Francouzi, Němci, Brazilci a pak směr nádraží, abychom věděli, odkud nám to vlastně pojede. Kemp daleko, cestou jsme uviděli ubytovnu, tak jsme zaparkovali tam., Jídlo, sprcha i TV a spát. KRÁSA! Dokázali jsme to, vzhůru dolů!!! Kdož četl, díky za přízeň, za rok snad další, delší, zajímavá cesta, ono to totiž na těch koloběžkách jde! Najeto 535 km, na kolobkách jsme stáli 35 hodin a 27 minut, průměrná rychlost 15 km/h, maximální rychlost 54 km/h. (Jo a prý dnes bylo 41 stupňů ve stínu a tomu bych i věřil...)

Španělsko 2012

25. března 2012 v 9:28 | Le Chou

Španělsko 2012



19., 20. 3. - Vážení přátelé, tedy spíše rodinko. Vítám u dalšího volného pokračování mého cestovatelského deníku, tentokrát z cesty po Španělsku, kam jsem se vypravil s takovým menším pražským orchestrem. Jinými slovy - zážitků bude zřejmě méně, hudebních událostí více.

Naše cesta započala v pondělí v 6:45 od stanice metra Strašnická v Praze. Několik lidí jsme nabrali v Plzni, poslední v Rozvadově. Cíl zněl jasně - dostat se k Lyonu a přespat v hotelu F1. Po nějakých 13 hodinách se nám to podařilo, pravda, k lepší snesitelnosti cesty docela dost přispěla i slivovice z Ranče, ale vše velmi střídmě. Druhý den jsme vyjeli až o půl desáté, měli jsme před sebou již "jen" 670 km cesty do hotýlku Campanile na severu Barcelony - od centra tohoto města 20 km. Cestou nic moc zvláštního, kdo to alespoň trošku zná, tak ví, že hlavním cílem je hlavně to nějak přežít. Dojeli jsme kolem 18. hodiny a pak jsme udělali jednu moc dobrou věc - zjistil jsem, že hraje na stadionu Nou Camp věhlasná Barcelona proti Granadě a se dvěma dalšími kluky jsme se taxíkem vydali jen tak "naslepo" do tohoto fotbalového chrámu. Lidí se opravdu motalo cestou ke stadionu mnoho, my našli kasu na lístky a stoupli do fronty. Jak jsem tak trošku očekával, přistoupil k nám překupník a my ušetřili 18 eur. Jak to popsat - stadion, kam se při vrcholných utkáních vejde 90000 lidí je sice trošku starý, ale ta atmosféra, prostě luxus. Pravda, dnes došlo "jen" 62000 lidí, ale i tak to bylo něco úchvatného. Momentálně nejlepší tým planety se svým nej fotbalistou Messim hrál nádherně. Krásný fotbal, překonání 60 let starého rekordu v počtu vstřelených branek za tento tým právě zmiňovaným fotbalistou a jeho hattrick, co víc si přát. Domácí vyhráli, my trošku prokřehli, ale plni dojmů jsme opět zamířili taxíkem zpátky na hotel. Řekněme, krásný to počátek zájezdu, den zakončen, jak jinak, lahví místního červeného vína.



21.3. - Ráno jsme se vypravili na cestu do centra, prostě se mi nechtělo trávit, ač velmi zamračený den, celý volný čas na hotelu u dálnice. Dojeli jsme busem a vlakem na Plaza Catalunya a vydali se směrem k bazilice Sagrada Familia - určitě všichni ví, jaká to stavba. Prostě pohádkový chrám Páně od Gaudího, jež se v Barceloně staví od roku 1882 a je prostě velmi vyumělkovaný, překrásný. Cestou jsem nebyl průvodce, asi proto jsme za chvíli nevěděli, kde jsme. Docela dost pršelo, tak jsem si koupil za 3 eura deštník, který mi chtěl nějaký týpek prodat za 5, ale já jsem nevyměkl, on ano. Jak jsem později zjistil - byl to deštník ani ne na jeden den, ale v tu chvíli mi docela pomohl, to zase jo. Po chvíli bloudění jsem zapnul navigaci a ujal se udání směru, čili jsme po nějaké době opravdu trefili náš cíl. Na zádech jsem skoro zbytečně tahal 10 kilo, foťák se fakt nehodilo ani vytahovat. Déšť, šeď, vítr. Ale se spolubydlícím jsem si zašel dovnitř na prohlídku a bylo to super. To se ani nedá popsat. Naprosto jedinečné, zkrátka jsem uchvácen. Pak jsme šli pomalu k pobřeží, cestou viděli nějaké památky, vesměs jsme naše kroky směřovali ke kostelu Santa Maria, kde jsme od pěti hodin měli zkoušku, od devíti koncert. Kostel byl úplně plný - cca 2000 lidí, opravdu super. A spousta mladých lidí - hrajeme zde Mozartovo Requiem, Vejvanovského a Michnu. V tomto chrámu budeme hrát celkem třikrát. Po koncertě zpátky na hotel, pivko, bouřka a spát. Zítra přejezd na jiný hotel u Barcelony.



22.3. - Je to zajímavé, ale do půl dvanácté jsme museli z pokoje a avizovaný přejezd se konal až ve dvě odpoledne… Na dálničním hotelu nebylo co dělat, ale aspoň jsme měli poblíž nákupní centrum, kde byla super restaurace, vlastněná Číňany. Za 7,50 eur jez, co sníš. Takže tam jsem strávil hodinku a půl, prostě luxus. Bylo tam úplně všechno, nudle teda žádné. Dal jsem si i škeble, na šneka jsem moc neměl. Po příjezdu na druhý hotel, přesunuli jsme se ze severu Barcelony na jih, jsme s několika málo lidmi jeli zase do centra, nechtělo se mi být na hotelu. Vystoupili jsme na Placa Espana, odkud jsme vyšli směr muzeum umění, přes bývalou hlavní toreadorskou, či vlastně býčí arénu, až jsme došli na olympijský stadion. Bylo konečně krásně, já jsem šel jen v krátkém rukávu a kraťasech. Úžasná panoramata, zkrátka po několika mnoha kilometrech jsme došli opět ke kostelu, kde jsme hráli včera a kde byl i dnešní koncert. Dali jsme kebab, pak koncert a zpátky na hotel.



23.3. - Po snídani odjezd do města, metrem na Plaza Espana a pak pěšky městem ke kostelu, kde jsme si půjčili kola, abychom toto krásné město poznali i jinak, než jen z pohledu chodce. Bylo nás osm, jelikož mám navigaci, tak jsem byl přehlasován 1:7 a musel jsem dělat průvodce a jet v čele skupiny. Ne, nevadilo mi to, ale musel jsem malinko přemýšlet, což bolelo… :-) Jeli jsme k Sagrada Familia, udělali jsme hodinovou pauzičku, kdy dvě holky chtěly jít ještě dovnitř, protože tam nebyly, já udělal pár fotek, pak se vyvalil v parku a nasával jsem sluníčko. Poté jsme se vydali šlapat do kopce do Parc Güel, ve kterém je spousta stavbiček od Gaudího. Fakt kopec, všichni jsme byli zplavení potem, ale stálo to za to. Na kopečku bylo vyvýšené místo, odkud byl krásný výhled na celou Barcelonu. A cesta zpátky? No pohádka. Chvíli po chodníku, ale pak celou dobu po cyklostezkách, takže luxus největší. Jeli jsme krásným, pohodovým tempem, prostě jsme si to užívali se vším všudy. Dojeli jsme k pobřeží na pláže, ale bylo již před západem slunce, ručníku nemaje, nevlezl jsem do ledové vody. Ale krásně jsme se kochali, vítr vlál do tváří. Před sedmou jsme vrátili kola, počkali na naše kolegy, co přijeli autobusem z hotelu a v devět náš třetí a poslední koncert v chrámu Santa Maria del Mar. Sotva jsme vyjeli směr ubytování, tu SMS od Pegase - že je poblíž kostela s Maruškou, kde jsem. Chtěl, opravdu jsem chtěl dojet, ale od nás to bylo 15 km do centra, metro už bych nestihl a taxíkem mi to Vojtík rozmluvil, takže veliká škoda, ale nepotkal jsem je. Navíc ač máme tři volné dny před sebou, sdělili nám, že už pojedeme ráno na cestu na jih, abychom se přiblížili nejjižnějšímu cípu Španělska, kde budeme zase hrát. Krom toho (ne)setkání opět nádherný den plný zážitků, jsem opravdu spokojen.



24.3. - Ráno odjezd směr jih, přesněji do 500 km vzdáleného Alicante. Cesta dlouhá, prohlédl jsem fotky, kochal se chvílemi na pobřeží, podél kterého vede dálnice, prostě zkracoval jsem si dlouhou chvíli všemožně a snažil se natahovat nohy co možná nejvíce. Po příjezdu v pozdním odpoledni jsme se s několika málo otužilci hecli a šli se koupat. No, byla to kosa, ale super, už jsem zažil studenější. Po přípitku v hotelu, kde teda jsou pokoje - apartmány, kdy máme každý svou ložnici se dvěma postelemi, jsme si zavolali taxíky a jeli do města, jež je asi 4 km vzdálené, ale není podél frekventované čtyřproudé silnice chodník, čili nešlo jít pěšky. Po krátké procházce jsme zapadli to takové stylové hospůdky, kde jsme dostávali tapas, různá masa, mořské plody, omelety apod. na špejli, k tomu pivo - no dobře jsme se měli. Pak jsme se prošli po přístavu, zašli na pláž a jeli zpátky. Na pokoji jsme počkali, jestli se nám čas automaticky posune dopředu a šli spát. Jo, posunul se. ;-)



25.3. - Cha, další přejezd, docela dlouhý do Malagy. Cestou řidiči zabloudili, ale zdržení asi jen tak půl hodiny. V pohodě. Pak jsme zastavili na nějakém odpočívadle a naprosto super restaurace. Za pouhých 10 eur tříchodové jídlo s pitím, prostě jsem se docela dost nabouchal. Dojeli jsme odpoledne a vydali se na cestu pěkně k moři, kam to bylo asi půl hodiny pěšky. Bylo docela škaredě, ale i tak se dalo jít v sandálech a kraťasech. No, bydlíme na periferii, ale procházka pěkná, to zase jo. Večer jsme se jukli na film asi v deseti lidech na pokoji a nej bylo, že nebyl nahraný celý a skončilo to tedy asi pět minut před koncem… :-) Pak spát, zítra volný den.



26.3. - Ano, ráno zamračené, dokonce i mokré cesty, nicméně než abych byl na hotelu celý den, vyrazili jsme do města. Sedli na autobus a dojeli do Malagy. Prošli jsme kousek starého města a vyrazili na vysoko položený hrad nad městem, takže jsme si i mákli, ale stálo to za to. Výhled na letovisko, do hor, udělalo se navíc krásně - prostě pohádka. Na oběd jsme zašli do pizzerie a pak hned na pláž. No - vlezli jsme tam jen tři, ale bylo to super. Vlny veliké, moře chladné, slunce pálilo, písek hřál. Udělali jsme fotky, spočli a kol čtvrté vyrazili zpátky na hotel, kde jsme byli v šest. Spousta lidí šla trošku pocvičit a v osm jsme měli zase sraz, že vyjdeme do nedalekého nákupního a zábavního centra. Já jsem teda cvičit nešel a vydal se ještě s kamarádkou na letiště, které bylo nedaleko, abychom nafotili letadla. No, dojeli jsme tam, nic jsme neviděli, neboť tam nebyla žádná vyhlídka ani plot, přes který by šlo vidět na ranvej, tak jsme šli zpátky na hotel pěšky a akorát stihli naši skupinku. Šli jsme na bowling, trošku poblbli a pak malý večírek na pokoji s pivem Saň Miguel, pohodička. Ráno přejezd na úplný jih a na koncert do Afriky.



27.3. - Po snídani přejezd do Carrefouru a do hotelu, kde jsme měli jen 10 minut čas, takže jsme si ani nevybalili, jen hodili kufry do jednoho z pokojů a rychle vyrazili na trajekt, jenž vyjíždí z Algeciras. Náš spěch byl způsoben tím, že moře je prý rozbouřené a naše loď, která byla z těch menších, prostě neplula, čili jsme museli na trajekt větší. V Algeciras jsem před několika lety byl a zavzpomínal jsem, jak jsem byl i na Gibraltaru, no, tentokrát to nevyšlo. Při vyplutí to bylo super. Veliké vlny, vítr, pěkné počasí - blbli jsme a fotil jsem. Ale pak začalo mé utrpení - fakt to houpalo a já jsem asi půl hodiny stál na palubě a držel jsem vše, co jsem snědl v sobě. Udržel. Viděli jsme i delfíny a vlny byly fakt veliké. Každopádně jsme dojeli do Ceuty, která je kolonií Španělska a leží v Africe - můj pátý kontinent, který jsem navštívil. Popravdě jsem čekal spíše černošské obyvatelstvo, ale byli tam de facto jen arabi a Španělé. Horší bylo, že jsme byli postaveni před rozhodnutí, jestli budeme hrát a musíme tu přespat, páč zrušili i ten poslední trajekt, anebo hrát nebudeme a pojedeme hned. Nakonec jsme zůstali a hráli. Prošli jsme se po promenádě, dali něco malého k snědku a já pak vlezl do vody, to jsem prostě musel, ač nebyla nejčistší a docela studená. Poté koncert a na hotel, kde jsme čekali asi hodinu na klíče od pokoje, hrůza. Po noční procházce Ceutou do postele asi ve dvě ráno a před pátou hromadné buzení telefonem. Můj pocit - nebýt té plavby, tak jsem si to asi užil více, každopádně za tu "pravou" Afriku to považovat nelze, ale zářez na mapě světa je uskutečněn. :-)



28.3. - V pět ráno odjezd na trajekt a z toho jsem měl fakt docela bobky. Lehl jsem si do velikého křesla a snažil se co nejdříve usnout a nějak to celé přetrpět. A naštěstí docela úspěšně. Houpalo to o poznání méně a já jsem rád, že jsem to přečkal bez úhony. Z přístavu v Algeciras do hotelu, kde jsme měli všechny věci na snídani a rychle dále, dnes nás čekalo ještě 760 km v buse. Všichni stáli ve frontě na jídlo - já jsem mezitím skočil do venkovního studeného bazénu, pak si dal rychlosprchu a ještě se stihl dokonce něco málo nasnídat. Vyjížděli jsme po desáté a na místo - město Segovia - jsme dorazili o půl osmé večer, pouze se dvěma krátkými čtvrthodinovými pauzami. Rozehrát a na plac. No, nějak jsme to odvrzali, ale to jsem opravdu ještě nezažil, co dokáže člověk unést a snést. Už to bylo moc, já jsem rád, že jsem tu hlavně na výletě, takže to tak beru jakože dost v klidu. Po koncertě pěšky přes téměř vylidněné město na kebab a pak hledat něco k pití, ale platí zde prohibice od desíti večer do osmi ráno, což je docela nemilé - na pivínko jsem měl chuť docela fest. Segovia je jedno z bývalých římských měst, kde jsou ještě dochovány památky docela v dobrém stavu, hlavní je zde asi mohutný akvadukt, takže jsme se aspoň prošli a něco i pofotili. Pak na hotel a spáti…



29.3. - Segovii i celé Španělsko zachvátila generální stávka odborů, což pro nás znamenalo vyjet dříve, neboť mají být uzavřené i dálnice. I tak jsme ještě ráno stihli projít městečko a podívat se na vše pěkně znovu a za světla. Koupil jsem na trhu domácky naložené obrovské olivy a cibulku a vyjeli jsme do města Miranda, bylo to nějakých 350 kilometrů. Hotel byl opět velmi vzdálený městu, obchoďák byl přes dálnici, i tak jsme tam vyrazili a něco málo nakoupili. Teda nakoupili hodně. A hlavní hec zájezdu - koupili jsme vysušenou prasečí kýtu napůl s kamarádem pro naše dvě kamarádky. Mazec. Pojedli jsme u dálnice na paloučku a pak si "vypůjčili" vozík a odvezli nákup na hotel. No, po kruháči s vozíkem - to jsem opravdu ještě nejel. Složili jsme náklad a jeli hrát koncert. V noci jsme odstartovali poměrně krásný večírek právě se zmiňovanou kýtou, nějakým vínem a povídali jsme takřka do rána. Krása. Vyšli jsme i v noci ven, já bosky, polili se vodou (nějakým nedopatřením) a nemohli jsme se dostat zpátky, páč jsme neměli ani jeden kartu. Tak jsme hulákali, až nás můj spolubydlící Jirka zachránil. Krásný to večer.



30.3. - Poslední přejezd, docela dlouhý, zpět na hotel, kde jsme bydleli první noc, čili na sever Barcelony. Trval nám takřka celý den, čili jsme jeli takřka hned na náš poslední koncert v Barceloně, tentokrát do Palau de la Música. Naprosto úchvatný hudební stánek. Já v krátké pauze ještě vyhledal obchůdek se suvenýry, nakoupil pohledy a pak již jen odehrát naše sedmé Requiem. Krása, myslím, že se koncerty vydařily celkově všechny, dostali jsme i pochvalu a vzhůru na poslední noc ve Španělsku. Byla dlouhá, krásná, s krásným vyvrcholením. :-) Celého zájezdu. Já se vykašlal na let letadlem a rozhodl se, že s těmi super lidmi, kamarády, pojedu cestu nazpět busem.



31.3. - 1.4. - A tu končí mé vyprávění. V devět odjezd směr Mulhaus ve Francii (1001 km), přespání na hotelu F1, no, hotelu - prostě v takových buňkách. Druhý den do Prahy, loučení, ujetí vlaku, nástup do dalšího směr Brno, někteří Bratislava a Košice. Já po příjezdu nasedl do auta a odjel jsem po menších peripetiích domů. A zde končí mé vyprávění. Nejvíc!!! Bylo to krátké, skoro, ale krásné. Díky, mí noví kamarádi i kamarádky, muzikanti, nezapomenu. Jen těch šedin na kebuli mi neustále přibývá. Díky i vám všem, kdož jste si početli, počtete, díky Veru. ;-) Los Pavlos Debefos Trombonos.

USA cesta 2/2012

12. února 2012 v 5:16 | Mistr Cabbage
Fotky budou na http://bbdur.rajce.net/, ale možná až poté, co budu zase zpátky...


9.2. Vítejte u bogu, tentokrát z cesty nikoli na východ, ale na západ, do USA. Inu, koupil jsem levnou letenku a s kamarádem Martinem Henkem jsme se vydali směr New York. Ráno jsme vstávali, no, já popravdě ani nešel spát. Ve tři jsme vyžděli do Vídně na letadlo do Milána. Tam jsme přistáli kolem osmé a pak strašně moc času - posunuli nám let až na 13:40. Mně se chtělo strašně spát, takže jsem i usnul. Naskočili jsme do letadla společnosti Alitalia a desetihodinový let mohl započít. Ano, nespat v noci a nechat si to do letadla nebyl až tak špatný nápad, opravdu mě to bralo tak, že po jídle jsem usnul tak rychle, že ani nevím, že mi letuška brala prázdný podnos. Dívali jsme se na filmy, prostě nějak to uběhlo, ani moc rychle ne. Těšil jsem se, že vyfotím New York z letadla, ale seděl jsem na druhé straně stroje. Jinak - luxus - bylo málo lidí, takže jsem měl krásně dvojsedačku pro sebe. Úspěšně jsme dosedli na půdu země Kryštofa Kolumba a nastal dlouho očekávaný okamžik - imigrační kontrola. Na tu jsme si vystáli asi hodinovou frontu, ale stálo to za to. Ani jedna otázka nepadla, jen jsem zanechal otisky prstů a byl jsem vyfocen. Toť vše. Zřejmě štěstí na úředníka. Z nádraží jsme jeli nejdříve vláčkem, pak si koupili týdenní kartu na metro a busy za 29 dolarů a vydali se na cestu k ubytování na ulici Broadway. Trošku jsme se zakecali a hned jsme přejeli naši zastávku, ale aspoň jsme ochutnali newyorskou cestu metrem kodrcálkem. Jo, je to přesně jako z filmů. Hodně lidí, staré soupravy, stará nástupiště. A těch lidí… Afroameričané jednoznačně vedou… Ubytovali jsme se na strašně malém prostoru malého hostilo-hotelu Park Hotel a ještě před spaním šli na procházku, aš jsme toho měli hodně. První věc - někdo se mě zeptal na cestu a já, neznaje místních ulic, jsem jej poslal směrem a správným! Cestou jsme se zastavili na místní pivo, nějaký Blue Moon.Co však bylo kouzelné - živá kapela, trio, super, opravdu super hudbička. Pak zase pokračovat v cestě poznávání Broadwaye. Viděli jsme několik nadměrných nákladů a pak vlastně nic. Ani jsme neviděli , krom jednoho, proslulá divadla, ovšem pravda je, že jsou prý hlavně jižněji… Tam se vypravíme. Rychle sprcha, naplánovat nějaký program a spát. New Yorku, třes!!! J



10.2. - Ráno napsat domů, po vyspání hned na nohy a na celodenní pochod. Včera jsme si to předpřipravili, takže plán byl jasný. Vyšli jsme po osmé ráno, na metro a až na samý jih ostrova Manhattan, první pamětihodnost byla socha Svobody. Šli jsme na trajekt, který byl zadarmo, jeli jsme kolem již zmiňované sochy na ostrov Staten Island, tam jsme pobyli půl hodiny a zase jeli zpátky. Bylo pěkně, kolem 9 stupňů, pofotili jsme a pak rychle na další cíl naší cesty. Tím bylo Ground Zero, čili místo, které zůstalo po atentátech 2001. Každopádně, o 11 let později tam už moc díra není. V jednom místě už ční do výše jeden takřka hotový mrakodrap, v druhém pomalu roste nad zemí… Je to uzavřené, oplocené, plno policajtů. Šli jsme i kolem řeky Hudson, viděli jsme Brooklyn Bridže a šli jsme uličkami, lemovanými šíleně vysokými budovami, až na proslulou Wall Street, čili burzovní ulici č. 1. Jako moc nic tam není, ale vyfotit se s cedulkou, kdo by nechtěl. I s číslem 40, prý to byl vůbec první mrakodrap v New Yorku. Pak metrem kousek popojeli, vystoupili jsme u 5th Avenue, plnou obchodů, mazec. Ale hlavně, vyjeli jsme si na nejvyšší budovu tohoto města, na Empire State building. Po několika kontrolách jsme byli za 22 dolarů vpuštěni do výtahu a vyjeli až do 86 patra. Krásná vyhlídka, fakt jo. Byl teda malinko opar, ale šlo vidět všechno. Byli jsme tam dlouho. Pak pěšky na Time Square, další proslulé místo, jež leží na šíleně dlouhé a neméně slavné ulici Broadway, na které vlastně i my bydlíme, ač je to od tohoto náměstí dosti vzdálené… Na metro a do Lincoln centra - centrum budov, kde je newyorský balet, filharmonie, Julliard Schoul a Metropolitan Opera. Tam jsme valili hlavně proto, že jsme tam měli scuk s jedním bastrombonistou, Densonem Paulem Pollardem. Já jej znám jen přes sociální síť, ale opravdu jsme se setkali. :-) Chvíli jsme pokecali, provedl nás zákulisím Metropolitní, dostali jsme se na místa, kde mohou jen zaměstnanci, zahrál jsem si na jeho bastrombon, Martin na tenorový a koupil nám lístky s velikou slevou na večerní představení Ernine - opera od Verdiho. Bylo kolem čtvrté, když jsme vyrazili do Medison Square Garden, kde jsme chtěli koupit lístky na nedělní utkání NHL. Zkusili jsme štěstí u překupníka, ale nakonec koupili v pokladně. Paráda, dostaneme se tam. Pak znovu na 5. Avenue, podívali jsme se na 9. Avenue, odkud ráno pojedeme do Philadelphie a pak ještě na noční Time Square. No, byli jsme unavení jako ďas, těch kiláků jsme nachodili spoustu. A je to osvětlené jako blázen, asi jako v Tokiu a konečně hodně lidí, asi je to večerem a pátkem. Pak rychle do Opery, pozdravili jsme Paula v orchestřišti a já jsem seděl, představte si, v Metropolitní v riflích, teniskách a skejťácké oranžové mikině, na krku oranžovou šálu z Doněcku… :-) Hrůza, úpně jsem se styděl, ale v pohodě, jsem turista. No, asi jsem neslyšel, teda určitě ne, něco tak krásného. Obrovské natřískané hlediště, majestátní jeviště a neskutečný zvuk. Akusticky dokonalé. Veliká scéna, super sólisti, nej výkony. Fakt klobouk dolů. Za ty peníze to stálo určitě. Pak pár fotek a rychle na ubytování, ráno brzy vstávání, o půl sedmé odjezd do té Phily. Tak uvidíme. Malinko večer mrholilo, snad počasí vydrží. Zatím super, už nám toho moc nezbývá, jako těch památek… Už jsem spokojený… :-)



11.2. - Přátelé a je to tady… Předpověď se vyplnila a my vyšli před šestou ráno na metro a sněžilo. Na cestě sice nedržel, ale jinak regulérně padal sníh. Dojeli jsme na Penn Station u Medusin Square Garden, pak asi 10 minut pěšky na 9th Avenue, kde mezi 31 a 33 Street stál náš autobus společnosti Megabus do Philadelphie. Nastoupili jsme, připojili na internet po dlouhé době a jeli dvě hodiny do již zmíněného města. De facto dnes se měla uskutečnit ta událost, proč jsme sem vlastně jeli. :-) A sice zápas NHL. Dokonce mezi Philadelphií (s Jardou Jágrem v sestavě) a New York Rangers, což jsou odvěcí rivalové. Vysedli jsme u informačního centra, zjistili, jak se dostaneme ke stadionu a vydali se pomalu na cestu. Prošli jsme čínskou čtvrtí, kolem radnice (tam jsme si dali v mekáči snídani - blé) a na metro. Nutno podotknout, že bylo škaredě, nešlo moc vidět, ale i tak bylo hned jasné, že Philadelphia je v podstatě "škaredé" město, počasí tomu moc nepomohlo. Metro špinavé, ale asi po čtvrt hodince jsme již vystoupili u sportovního komplexu, kde je velká stadion na americký fotbal a hokejový stadion, kam jsme zamířili. Lístky jsme neměli, ale naštěstí jsme dva získali, dokonce v docela luxusním místě - 7. řada uprostřed nad střídačkami. V obchůdku jsme koupili mikinu, ať jsme jako pořádní fandové, dali si americké jídlo (nějaké smažené kuřecí a hranolky a kolu) a usedli. Neskutečné prostředí, nevím, jaká je kapacita, ale kolem 20000 to bude. A bylo vyprodáno. Fotil jsem, natáčel, nadšený jsem s Martinem po třech hodinách odcházel, ač jsme (Phila) prohráli 2:5. Jágr vyšel bodově naprázdno, ale bylo to fakt super. Už teď se těším na zítra. Cestou zpátky jsme měli hodinu a půl čas, takže jsme se vydali po bulváru Benjamina Franklina. A vida, teď už se mi zdálo, že město není až tak škaredé. Mrakodrapy, kostely a krásný bulvár, lemovaný vlajkami celého světa. Vydali jsme se po něm z jednoho jediného důvodu - na konci bylo obrovské muzeum a před ním socha italského hřebce, čili Rockyho Balboa… :-) Inu, dětský sen splněn, být tam, kde se probíhal Sylvester Stallone jako Rocky před svým prvním zápasem s Apollem Creedem (jestli to píšu dobře, netuším). Pak jsme rychle vyrazili hledat zastávku, odkud nám jel autobus zpátky. Naštěstí našli. Martin byl ze mě malinko nervózní, protože já chodím vše dost načas, ale dobré. Krása - dvě hodiny autobusem a zpáteční jízdenka jen 17 dolarů. V New Yorku jsme byli před osmou, tam již bylo pěkně, po sněhu a dešti ani památky, ač byla kosa, kolem 2 stupňů a foukal studený vítr. Prošli jsme si ještě podstatnou část 5 Avenue zamířili k Carneggie Hall, kde jsme si udělali fotku, jen škoda, že ji zrovna opravují a že jsme nebyli uvnitř, ale to bychom asi nedali, unavenost je veliká.V deset na hostelu a zítra hokej, podruhé uvidíme New York Rangers, snad vyhrají opět, ať se můžeme radovat aspoň jednou z vítězství, teď držíme pěsti jim.


12.2. - Ráno o půl osmé vstávat a zase na již opravdu bolavé nohy. Hlásili, že má být ráno pěkně a nemýlili se. Bylo takřka jasno, akorát dost foukal vítr a byla zima. Rozhodli jsme se, že pojedeme na ostrov se sochou Svobody. Dojeli jsme na jižní část Manhattanu, nalodili se na loď a pak vyjeli. Byli jsme venku, ale foukalo a byla fakt zima, no, ještěže mám i čepici, i rukavice. Ale Martin docela prokřehl. Na ostrůvku se sochou jsme udělali hodně fotek a utíkali zpátky na loď, na které jsme se vypravili zpátky do přístaviště - celé to trvalo asi hodinu a půl. Z lodi i z ostrůvku byl krásně, ba přímo nádherně, vidět celý Manhattan se svými mrakodrapy, i New Jersey, které leží na protější straně přes řeku Hudson (na ni, tuším loni, přistál s letadlem nouzově jeden pilot). Prokřehli jsme, nicméně vydali jsme se rychle na druhý zlatý hřeb našeho výletu - zápas v medusin Square Garden mezi místními Rangers a Washingtonem, za který chytají dva čeští hráči (dnes chytal Neuwirth) a jeden je obránce. Tentokrát jsme měli malinko horší místa než včera, zato atmosféra byla snad ještě lepší. Prostě nádhera. Domácí vyhráli, byla to šupa. Prostě špička. Po třetí hodině byl konec, rychle na pozdní oběd, protože v té hale je to fakt hodně drahé, takřka dvojnásobně. Šli jsme jen kousek a objevili takovou jídelnu, nevím, jak to popsat. Ale dal jsem si konečně pravého amerického burgera. Smažil to chlapec asi 10 minut, ale stálo to za to. Zřejmě fakt maso. :-) Po jídle jsme sedli na metro a jeli do Chinatown a Little Italy, chvíli jsme bloudili, ale pak našli. Obrovská čtvrť, spousta krámků se vším zbožím, co existuje, ale proti Japonsku hadra. Prošli jsme tyto čtvrtě, šup zpátky na metro a na Broadway juknout se, jestli bychom se nedostali na nějaký muzikál, ale buď měli zavřený předprodej, nebo začali dříve, anebo to bylo nesmyslně drahé… Uvidíme, v neděli mají ceny vyšší než v jiné dny. Prostě jsme nešli, ani moc nevíme na co. Navíc, určitě bychom tam usli oba dva. Šli jsme na pátou avenue, mrkli do několika obchodů a pak zpátky z náměstí Kryštofa Kolumba na broadwayské ulici na ubytování. Zamířili jsme podruhé na tomto výletě na pivo, já zkusil nějaké bostonské, pak jen umýt a pomalu spát. Je to záhul, fakt chodíme a poznáváme docela dost, ale stojí to za to. I za to chumelení, jež dnes chvíli bylo. Zítra vstávání opět o půl šesté… !!!



13.2. - Vstávání je sice krušné, ale dalo se to zvládnout. Na metro, výstup u Medison Square Garden, na stejnou zastávku jako předevčírem. Opět společnost Megabus, tentokrát však do Washingtonu, D.C. Čtyři a půl hodiny jízdy, málo prostoru, ale dokonce jsem i zdříml. Žádný med, však to každý asi zná, nicméně po výstupu v hlavním městě USA byly chmury ta tam. Přijeli jsme v poledne, dali si na nádraží oběd, vzali plánek města a vyrazili na poznávací rychlotúru. Na Capitol Hill to bylo z nádraží asi 10 minut chůze, počasí prostě dokonalé - blankytně modré nebe, až skoro kýčovité. Ale bílá budova Capitolu se alespoň krásně vyjímala. Pohled směrem do města byl taktéž krásný - široký bulvár, kterému vévodí vysoký Washingtonův monument, prostě takový špičatý sloup. :-) K němu jsme se vydali, šli podél mnoha muzeí, před jedním bylo dokonce venkovní bruslení, šli jsme parkem, fotili a došli až k již zmiňovanému monumentu. Od něj byl napravo (z našeho směru, kterým jsme došli) vidět Bílý dům, kam jsme se také vydali a došli až do míst, kam nás všudypřítomní policisté pustili (moc daleko ne). V dáli před námi od "sloupu" stojí Lincoln memorial, kde je obrovská socha prezidenta zakladatele. Pak jsme se vydali přes řeku k Arlingtonskému hřbitovu. No mazec, opravdu něco šíleně obrovského. Byli jsme u hrobu J. F. Kennedyho a jeho rodiny, u hrobky neznámého vojáka, kde jsme chytli i střídání stráží. Viděli jsme z návrší i Pentagon a vydali se směrem ze hřbitova. No, samozřejmě jsme se malinko ztratili, takže jsme se zbytečně docela prošli. Ještě jsme se vydali k Jefferson Memorial, to už slunce zapadalo a my docházeli opravdu z posledních sil. Jako šílená procházka, která trvala 7 hodin, já na zádech celou fotovýbavu, asi tak 10 kilo. Šli jsme kolem Bílého domu k hotelu, který jsem objednal, ten byl samozřejmě na druhé straně ulice, než odkud jsme přišli. Nechali jsme věci na pokoji a vzhůru na jídlo. No, asi špatná čtvrť, ale fakt jsme nemohli nic najít, asi po 15 minutách chůze jsme našli pizzerii, tak jsme si dali a pak vyrazili jiným směrem a zapadli jsme do baru, kde jsme si dali pivo, ať to všechno vstřebáme. Dala se tam s námi do řeči jedna černoška, tak byla sranda. Pozvala nás na drink, my jí to oplatili, ale ona už málem spadla pod stůl, což my ne. :-) Pak už jen spát a zítra se konečně můžeme vyspat, neboť již mohu říct, že za jeden den se dá vidět ve Washingtonu takřka vše, co je "známé", krom návštěv muzeí. Zítra v poledne odjezd nazpět do New Yorku. (To zas bylo dlouhé psaní, ale už nebude, zítra toho v plánu fakt moc není… De facto už pomalu končíme.)



14.2. - A jak řekli, tak i udělali… Ráno jsme se prospali do devíti, před desátou vyrazili směr nádraží, kam jsme asi za hodinu a půl pohodlnou chůzí kolem Bílého domu, muzeí a Capitolu dorazili. Dali jsme si pěkně oběd a o půl jedné jsme vyrazili busem na cestu zpátky do města, které nikdy nespí. Měli jsme vinou dopravní špičky docela zpoždění, asi hodinu, což teda je dost znát, když nebyly pauzy. V šest jsme vystoupili a spěchali na papu a na nákupy. :-) No, já koupil jen nějaké bonbóny pro děcka, pak jsme se zdrželi v jednom z těch "slevových" obchodů, občas fakt masakr ceny. Pak ještě nějaké drobnosti v suvenýrech a šli jsme do Foxwood Theater, kam jsme chtěli jít na muzikál. Budu se bít do hlavy, špatně jsem si to zapamatoval a představení začalo půl hodiny před naším příchodem, v ostatních divadlech taky, takže příště… Alespoň důvod sem jet ještě jednou. Před spaním jsme ještě zašli do toho "našeho" baru, kde celou dobu hrají živí muzikanti jazz. Nu, poslední noc a zítra tradá zase zpátky do Evropy.



15.2. - Plán zněl jasně - ráno ještě zajít do Central Parku, když bydlíme hned vedle něj, Sice bylo škaredě, ale i tak jsme si tuto "památku" a jak říkají "plíce New Yorku" nemohli nechat ujít. Před jednou jsme opustili náš Royal Park hotel/hostel a směr letiště JFK. Za hodinku jsme na něm byli. A teď ráz naráz, jak to zřejmě všechno bude: Odlet v 16:55 místního času do Milána. Z něj do Říma a pak poslední přelet do Vídně. Plánovaný dosed je v 17:55. Zřejmě busem do Brna a tím náš týdenní výlet končí. Kdož četl a dočetl, díky, doufám, že se brzy zase budu moct rozepsat o další cestě. Jo, New York byl vážně SUPER!!!

Kam dál